Jaká jsme společnost? Čím žijeme? V kinech běží dvoudílný film Larse von Triera Nymfomanka I a II. Na ty otázky částečně odpovídá. Často se píše, že Evropa a Amerika jsou „postkřesťanské", občas i postdemokratické. Jenže my jsme do značné míry i postsexuální společnost. Sex znovu ztratil svůj původní smysl. Lars von Trier na to ve dvou dílech Nymfomanky velmi tvrdě upozorňuje.
Nejde mi o recenzi, tak jen stručně. Nymfomanka je snímek o ženě, která žije sexem, je nymfomanka (hypersexuální žena). Zbitou ji najde na ponuré ulici starší muž, který ji vezme domů a ona mu o sobě vypráví. Podstatné je, že sama sebe vidí jako zlo. Starý posluchač pak představuje cosi jako moudrost či vědění dnešní doby.
Je empatický a vytrvale oponuje tvrzení, že to, jak nymfomanka žila, bylo špatné. Muž je stavěn jako pravý opak sexem posedlé ženy. Prozradí, že nemá žádnou sexuální zkušenost, je tedy jakoby bezpohlavní. Proto může zaujmout pózu soudce, být nestranný, proto od začátku až skoro do konce příběhu zprostředkovává jakési odpuštění za nezřízený, špatný, zvrhlý sex své poraněné návštěvnice.
Nedělám si ambice tvrdit, že vím, jak Trier film myslel. Mohu si ho ale vyložit jako obraz naší society. Nymfomanka zosobňuje převládající konzumní nenasytnost, starý posluchač pak funguje jako takový „dobrý, nevěřící kněz" dnešního člověka. Boha nepotřebuje, zvládá odpouštět sám.
Nepochybně sledujeme mimo jiné debatu o křesťanství a moderní době. Křesťanská nauka vidí zásadní rozdíl mezi „přírodou" a „člověkem". Člověk má za úkol nebýt jako příroda, nežít přirozeně, přírodně, ale ovládat se, zvládat své pudy, nesloužit jen sobě, především sobě, ale sloužit i druhým.
Člověk přírodní a svobodná závislost
Nymfomanka je ukázkou přírodního člověka, který se křesťanskému ideálu naprosto vymkl. Není věřící, zrovna tak jako starý muž nevěří. Nymfomanka se nenechá omezovat ani žádnými morálními závazky, ty jsou jen na překážku. Nic nemůže omezovat to, co ona chce - sex, uspokojení. A starý, moudrý, bezpohlavní posluchač jí v tom de facto utvrzuje, neustále jí vysvětluje, že to, co dělala, jak lovila muže, souložila s jedním za druhým, jak se neustále jen ukájela a jak byla pro ukojení schopna prakticky všeho včetně masochismu, bylo „normální".
A pro nás? Pro nás je přece dnes taky vlastně všecko „normální", je prakticky nemožné čímkoli překvapit, vyburcovat. Sex se po sexuální revoluci stal něčím jako veřejnou zábavou. Především pro muže, ale postupem času nejen pro ně. Antikoncepce v tom již dávno udělala finální skok dopředu. Přijít omylem do jiného stavu, to už je dnes pomalu umění. Sex není to, co býval. Není skrytý, není to tajemství, které si ponecháváme pro sebe. Střídat partnery je normální, rozvádět se je dnes jistě naprosto normální a se sexem to často souvisí.
Aby Trier ukázal dobu postsexuální, musí sáhnout do studnice jakés takés anormality, jakés takés skrytosti. Příběhy nymfomanky by se daly docela dobře odvodit z pornofilmů nebo četných internetových pornostránek. Prakticky všecko, všecky „praktiky", jak se tomu říká, co na nich najdete, tedy masturbace, sendvič, sado maso, lesbický sex atd., má nymfomanka za sebou, prošla tím. A aby doba byla opravdu moderní, zajde i na terapii, kde jim to natře, že nejsou svobodní, ale pokrytečtí, když se chtějí ze závislosti na sexu vyléčit.
To je další Trierův prvek - ta žena (tedy moderní společnost) je jakoby naprosto svobodná - dělá si v sexu absolutně, co chce, zkouší všechno, aby se ukojila, ale zároveň - je to přece nymfomanka - je závislá, a tedy krajně nesvobodná. Dokonce tak závislá, že ani nedokáže pečovat o své dítě a musí odbíhat na noční bičování, které jí má vrátit ztracený smysl života, to jest orgasmus.
Láska na hlavě
To je další klíčový prvek. Smyslem života je orgasmus, ne vztah. V podstatě úplně chybí nemoderní, zastaralé spojení sexu s láskou. Pojetí, kdy „milování" je spojeno s milovanou osobou, s hlubším prožíváním, se soužitím, které občas vyvrcholí v tělesném spojení a které je „na celý život", to jakoby neexistuje. Archiválie, vykopávka. Pokud se na Triera dívá nějaký pravověrný katolík nebo pravověrná katolička, musejí být k smrti vyděšeni a velebit zásadu, že nepěstují předmanželský sex.
V Nymfomance divák jako by viděl svět kolem sebe, kde ti „nejsvobodnější", nejvolnější, kteří sami sobě dělají bez skrupulí a s vášní dobře, nakonec často končí opuštění, bez vztahu, zbyteční. Nejsvobodnější se ve filmu jeví starý, vzdělaný, moudrý muž, který trpělivě, vytrvale, takřka svatě oponuje ženinu démonismu a skličujícímu pocitu, že je špatná, že nikdy neudělala nic dobrého, že zaslouží zavržení.
Starý muž její sexuální závislost a vše, co z ní plyne, přirovnává k přírodě a k lidskému umu. Jako by chtěl tu její závislost nejen omluvit, ale spíš oslavit, povýšit. Přesně jako to často děláme my.
Výmluvu „je to přece přirozené" umíme skvěle. Starý muž přirovnává ženinu touhu po sexu k sofistikovanému rybáři, který muškuje na řece (když ona jako holka prochází vlakem a snaží se ulovit co nejvíc chlapů, kteří by ji penetrovali na záchodku). Její polyfonii souložníků srovnává s Bachem, s jeho uměním vícehlasu. Cantus firmus je zde sex s láskou. Láska se tedy objevuje, ale nemilosrdně obrácena hlavou dolů, dobrá ne pro vztah, ale pro ženin orgasmus.
Film působí až děsivě současně. Všecky ty praktiky, alespoň dívá-li se na ně osoba pohlaví mužského, jsou důvěrně známé z pornofilmů. Trier natočil pornofilm, zákonitě, nevyhnutelně musí mít úspěch, ale zároveň to samozřejmě pornofilm není. (Připomeňme zde, že řecké slovo porneia, je-li použito v základní knize křesťanů, v bibli, překládá se jako smilstvo, tedy cizoložství, krvesmilstvo, prostituce, pohlavní styk neženatého s nevdanou, vulgárnost, zákonem zakázané pohlavní styky, homosexualitu, lesbismus, styk se zvířaty, pohlavní styky s blízkými příbuznými, pohlavní styky s rozvedeným mužem nebo ženou.) Sledujeme poněkud přetažený, nadnesený popis našeho světa. I my už přece vlastně nejsme takřka s to rozlišit mezi pornem a normalitou, protože všecko je normální.
Doba postsexuální
Taková normalita má své důsledky. Malá odbočka do nefilmové, netrierovské reality. Jeden známý mi vyprávěl, co se odehrává v rodině jeho bratra. Jedna jeho dcera je lesba. Měla to doma těžké, ale žije se svojí přítelkyní a dlouho se pokoušejí mít dítě.
Sestra této ženy přišla do jiného stavu. Žije sama a rozhodla se, že dítě porodí. Obě lesbické přítelkyně za ní jely a křičely na ni, že se chová nemorálně, když si chce dítě nechat, ať ho „dá pryč". (Naštěstí nátlaku nepodlehla.) Taková miniochutnávka naší dosti běžné denní normality. Stavu, kdy je všecko normální, nic nikoho nepřekvapí. Před padesáti lety alespoň u nás těžko představitelné.
Drsný je konec druhé části Trierova postkřesťanského a postsexuálního filmu. (Postsexuální je proto, že sex, který ztratil veškerá svá tajemství a dávno se vymkl svému původnímu účelu, tedy rozmnožování a pěstování vztahu, už není sexem, ztratil staré napětí, starý náboj, stává se často spíš něčím jako posilováním nebo svačením, vykládáním karet či projížďkou na kole, prostě jednou z mnoha zábav.)
Trier ukáže, že ani veškerá nenáboženská, nekřesťanská moudrost není imunní před konzumem, zde konzumem sexu. Nymfomanka, která zcela sexu propadla a je na dně, nazře, že nemá vyhlídku, jediná cesta ven, cesta, jak se od závislosti osvobodit, je prostě se sexem přestat, odříznout ho. Silně to opět připomíná bibli, kde evangelista Marek (Mk 9, 45) píše: „Svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla."Nymfomanka svoji zpověď končí tím, že se rozhodne „utnout" svoji mánii, obrazně řečeno svůj pohlavní pud. Prodělává - úplně na dně, opuštěná všemi - obrácení.
Jenže v tu chvíli zlomyslný Trier dotáhne svůj obraz modernity až do konce. Starý muž, který celou dobu ženě naslouchá a omlouvá ji (tedy ona na poznání postavená moudrost moderní doby, vědění světa) sundá kalhoty a na stará kolena chce odvrhnout svou bezpohlavnost a sápe se na vyléčenou exnymfomanku. Ona ho zastřelí.
Lars von Trier zastřelí celou naši modernitu, naši zotročeně osvobozenou postsexuální societu.
Dozvěděli jsme se o sobě, jak hluboce pornografickou partou jsme, jak je pro nás kdejaká zvrácenost normální, ale také to, že tudy cesta nevede.
