Prezident Miloš Zeman převedl na ministra či ministryni spravedlnosti udělování a zamítání milostí, s výjimkou případů těžce nemocných lidí. Trvalo mu to víc než osm měsíců. Připomeňme: po inauguraci oznámil, že milosti dávat nebude, a od té doby se nedělo nic. Zeman dodržel své slovo, žádosti o milosti se vršily, Hrad mlčel. Bez milosti.
Je dobře, že se prezident konečně k něčemu rozhoupal. Už nebylo únosné se tvářit, že agenda milostí neexistuje. Nebylo možné ji nechat jen tak „vyhnít". Důkaz? Ministerstvu spravedlnosti rázem přistálo na stole pět set případů, které musí posoudit. Vánoční dárek z Hradu.
Milosti jsou podle Zemana monarchistický přežitek. Možná. Ale to neznamená, že nejsou užitečné. A hlavně - právní řád s nimi počítá, je to nástroj spravedlnosti. Ve veřejném mínění logicky nepopulární, z principu „kontroverzní", protože většina z nás o milost nikdy nežádala a žádat nebude. Až na výjimky, jako byl řidič Romana Smetana, hlas lidu zní: Něco provedl? Tak ať sedí!
Některé ústavní pravomoci Miloš Zeman téměř čaruje z klobouku, nebo pojímá dost netradičně. Milosti jsou oproti tomu velmi tradiční prezidentská role. Mimořádně odpovědná - vždyť jde o přímé rozhodování o osudech konkrétních lidí, potažmo jejich blízkých. Jde o hodně.
Této klasické kompetence se naopak Zeman vzdává. To není správné. Jinými slovy - odmítá odpovědnost.
Milosti, Ústavou z dobrých důvodů svěřené „nikomu neodpovědné" hlavě státu, odevzdal pouhému ministrovi. Tedy pravděpodobně straníkovi, který může za každou milost čelit interpelacím v parlamentu a který ani nemusí mít imunitu. Za každou milost může být volán k politické zodpovědnosti, bude čelit trestním oznámením.
Spravedlnost se tím přinejmenším komplikuje.
Milosti se mají kromě práva řídit i principy, jako je odpuštění, soucit a dobrá vůle. Čím víc udělování milostí načichne politikou, tím je pravděpodobnost špatného nebo přímo cinknutého rozhodnutí - ať už milost udělit, nebo zamítnout - vyšší. Hrozí, že se milosti zcela zkompromitují. Anebo je ministr, z opatrnosti, nebude dávat prakticky vůbec. I to je chyba.
Prezident Havel uděloval (po roce 1993) v průměru osmdesát až devadesát milostí ročně, Václav Klaus čtyřicet až padesát. Letošní Zemanova „nula" - i když vezmeme v úvahu lednovou amnestii - téměř jistě znamená, že se někomu, kdo by si ji zasloužil, milosti nedostalo. Nemilosrdné.
Pro ilustraci - Klausovy „předamnestijní" milosti se často týkaly například vyhoštění (které by rozbilo rodinu), zanedbání povinné výživy (kdy důležitější než trest sám bylo placení alimentů) nebo takzvaných trestných činů dlužníků, jako jsou úvěrový podvod a poškození věřitele (třeba když šlo o matky samoživitelky). Samozřejmě že se takové případy dějí dál a že někdo má posuzovat, jestli zaslouží milost. Pokud možno co nejdřív.
Tři čtvrtě roku prodlení je příliš. Prezident, když už nechtěnou pravomoc odmítl, to přece mohl „zúřadovat" klidně rovnou, v březnu, nebo o několik týdnů později, nebo v létě po jmenování Rusnokovy vlády. Zjevně to ale nebyla jeho priorita. Proč, můžeme jen hádat.
Pro justici to teď znamená výzvu, aby vzala novou situaci na vědomí a nebála se spravedlnost vykládat odvážněji, velkoryseji. Trestní řád například dává řadu možností, jak v případech, kdy je k tomu důvod, upustit od potrestání. Bylo by lepší, kdyby prezidentskou „nemilost" suplovaly spíš rozumné verdikty soudců než rozhodnutí ministra spravedlnosti - politika.
A je úplně jedno, jestli tím ministrem bude Zemanův prezidentský rival a kritik Jiří Dienstbier, nebo kdokoli jiný.
