Komentář: Média hrají jen politický pop, nemají odvahu

Karel Hvížďala
13. 11. 2013 12:35
Krize v ČT a noví vlastníci tištěných médií mohou být i šancí na potřebnou změnu
Česká televize po třinácti letech zažívá druhou krizi. Kauza začala kvůli Daniele Drtinové.
Česká televize po třinácti letech zažívá druhou krizi. Kauza začala kvůli Daniele Drtinové. | Foto: Repro ČT24

"Politika a média jsou spojené nádoby, a proto mohou krize v ČT a nové majetkové poměry v tištěných médiích být za jistých okolností i šancí a vyprovokovat změnu: Kdyby se vzbouřencům ve veřejnoprávní televizi podařilo nastolit v této instituci jasná a všem srozumitelná pravidla (a nový parlament odpolitizoval rady ČT a ČRo) a kdyby nová vedení hlavních deníků rozbořila zavedené způsoby, které z nich učinily začasté povrchní popnoviny, mohlo by to v důsledku začít proměňovat politiku," píše v komentáři k událostem posledních týdnů na politické i mediální scéně Karel Hvížďala.

Politická krajina se rozmělňuje (přičemž o záměrech nových stran kromě předvolebních hesel toho moc nevíme) a v mediální krajině převládají emoce a loga-ikony. To vše za stavu, kdy dochází k propojení byznysu, politiky a médií.

Situace je na první pohled chaotická, nikdo neví, jestli vítěz voleb bude schopen sestavit vládu, a sestaví-li ji, jak dlouho vydrží. Ve dvojích volbách, které u nás proběhly, zaznívaly evidentní lži a primitivní návody na vylepšení demokracie, které by ve zdravé společnosti nebylo možné asi ani formulovat, natož o nich nějaké relevantní množství lidí přesvědčit.

Jenže bylo by asi naivní se domnívat, že za pokřivení vývoje politické kultury (což se týká celé východní části střední Evropy) mohou jen zmatení lídři a PR agentury. Jak říkají psychologové: Skutečná davová emoce může povstat jen z afektu, a afekt jen ze skutečného prožitku - z frustrace, ze znechucení.

Nenormální atmosféra

Chaotické politické představy, polopravdy a propagandistické výmysly působí na jednotlivce i skupiny lidí jen za předpokladu, že prožitý strach, obavy a zmatek probudí v lidech náchylnost těmto lžím, polopravdám a jednoduchým receptům zaručujících nápravu uvěřit, aby se pomocí nich mohli utvrzovat ve svých sebeklamech. Aby si jejich pomocí mohli přiživovat své plané naděje a nalézat uspokojení některých svých vášní. Vyrovnaná duše, říkají psychologové, polopravdám i lživé propagandě odolává. Nevolá po morálním řešení politických problémů, neboť ví, že mezi dobrem a zlem, mezi bílou a černou, je celá škála šedí.

Nebezpečná otázka proto zní: Co naše lidi a vůbec národy východní střední Evropy o jejich rovnováhu připravilo? To je ovšem úkol pro jinou analýzu. V tomto komentáři se pokusím jen ukázat na partikulární problém: Jaký podíl na tomto stavu mají média? A jak tento stav může změnit současná proměna mediální krajiny v Česku, kdy Česká televize po třinácti letech prožívá druhou krizi a hlavní deníky, kde byli odvoláni či sami se rozhodli k odchodu tři šéfredaktoři (Šabata, Balšínek i Čásenský), se dostaly do rukou oligarchů, z nichž jeden vstupuje dokonce i do politiky a jeho hnutí se bude zřejmě podílet na vládě.

Česká televize po třinácti letech zažívá druhou krizi. Kauza začala kvůli Daniele Drtinové.
Česká televize po třinácti letech zažívá druhou krizi. Kauza začala kvůli Daniele Drtinové. | Foto: Repro ČT24

Z průběhu krize v České televizi vyplývá, že v redakci zpravodajství vládne strach, což potvrdil i předseda Rady ČT Milan Uhde. Neloajální redaktoři dostali výpověď (viz ředitelka Pavlína Kvapilová a její dvě podřízené síly), ostatní z protestujících, vyjma Daniely Drtinové, kvůli níž kauza v srpnu začala a která nemá co skrývat, a Adama Komerse, který je zase chráněn jako odborář, se bojí zveřejnit svá jména.

Tato vládnoucí nenormální atmosféra má nutně za následek vždy snazší manipulaci s informacemi, ale i autocenzuru. Něco podobného - zdá se - vládne již i v tištěných médiích, kde začíná hromadné propouštění: V Economii a Centrum Holdings (jehož součástí je i Aktuálně.cz, pozn. red.) dostalo výpověď dohromady sto lidí a někteří odborníci se domnívají, že tím pan Bakala připravuje Economii na prodej. Z Lidových novin podle Daniela Kaisera, který tam donedávna pracoval, odchází deset lidí, a co se bude dít v MF Dnes, teprve uvidíme.

Strach tam ale jistě už alespoň část redaktorů rovněž pocítila. Mafra v loňském roce prodělala asi 136 milionů a bude se tam taky šetřit, tedy propouštět. Otázka taky je, jestli nový majitel vůbec Lidové noviny nezastaví, nepřevede jen na internet, nebo neprodá (i když je těžko představitelné, že by je někdo koupil), protože jsou dlouhodobě ztrátové: údajně prodělávají asi 50 milionů ročně.

Šance na změnu

Jenže být svobodný znamená především nemít strach, nebát se jiného myšlení, jiné rasy, puče, spiknutí, piklů nepřátel, nadřízených, ponížení a vědět, že v instituci a ve společnosti, kde žiji, platí jasná pravidla, která se mi nemusí líbit, ale která musí všichni dodržovat.

Zmíněný chaos v politice má vždy za následek, že se k moci dostávají tzv. falešní realisté, kteří zvláště ve střední Evropě postupně zatlačili politiky západoevropského ražení do pozadí jako idealisty či lidi, kteří zrazují národní zájmy. A to má za důsledek, jako kdysi v Latinské Americe, že i v našem geopolitickém prostoru sílí postavení hlavy států či autoritářských premiérů, kteří se chtějí stát prezidenty, viz Orbán v Maďarsku a možná i Fico na Slovensku.

Na Západě naopak většinou značně poklesla moc prezidentů a síla vlád naopak stoupla, protože musela vyvažovat mezi oběma mocnostmi či mocenskými činiteli. Jakmile je ale vláda slabá a parlament zkorumpovaný či rozdrobený, síla hlavy státu sílí a lidé mohou od prezidenta očekávat spásu. Takové řešení je vždy pro masu totalitami poškozeného obyvatelstva přijatelné, protože je snadno pochopitelné, byť je nereálné: to snad do jisté míry, dle průzkumů, pochopili, byť pozdě, už i naši voliči, když z krize po panu Haškovi je hned na druhém místě jako viník označen právě prezident Zeman. Zatím ale platí, že slepá víra ve spásu znamená vždy zrušení mocenské rovnováhy a návrat k předdemokratickému stavu, v němž demokratické instituty dělají této změně jen falešnou fasádu.

Naštěstí politika a média jsou spojené nádoby, a proto mohou krize v ČT a nové majetkové poměry v tištěných médiích být za jistých okolností i šancí a vyprovokovat změnu: Kdyby se vzbouřencům ve veřejnoprávní televizi podařilo nastolit v této instituci jasná a všem srozumitelná pravidla (a nový parlament odpolitizoval rady ČT a ČRo) a kdyby nová vedení hlavních deníků rozbořila zavedené způsoby, které z nich učinily začasté povrchní popnoviny, mohlo by to v důsledku začít proměňovat politiku.

Méně politického popu, to chce odvahu

Začít by se muselo hlavně tím, že by média přestala být o politicích, a byla by výhradně o politice, což by je mohlo odemocionalizovat. V důsledku by to znamenalo, že by politici mohli vystupovat jen ve zpravodajství a ne v komentativních pořadech a na komentářových stránkách by museli vystupovat pouze komentátoři, analytici, sociologové, politologové, historici, kteří by svými postoji přinášeli do veřejného prostoru místo emocí a ideologické mlhy témata, kterým se politici cíleně vyhýbají, ač jsou pro naši společnost nejdůležitější. Na stránky novin by se vrátila analýza jako klasický žánr a vytěsnila by pouhá mínění a fejetony. Stalo by se to, co platí ve staré Evropě již dávno, jak pregnantně formuloval bývalý šéfredaktor britského listu The Guardian: „K nám smějí politici psát jen do rubriky dopisy čtenářů."

To ovšem od managementů a vedoucích redaktorů vyžaduje odvahu a přistoupit na to, že riziko je nedílnou součástí závazně žitého života: na čas by to totiž snížilo sledovanost i náklad.

V případě, že se nám nepodaří staré praktiky zvrátit, mohli bychom upadnout ještě do většího marasmu, který by mohl zase trvat dalších dvacet let, jak je u nás zvykem.

Mohli bychom si za to ale tentokrát sami, ale zároveň bychom mohli ukázat na konkrétní viníky: Petra Dvořáka v České televizi a Zdeňka Bakalu a Andreje Babiše v Economii a Mafře, kteří by se na tom propadu do dalšího marasmu podíleli, i když poprvé po dlouhé době měli šanci a prostředky se vzepřít. Historie by si jejich postoje pamatovala. A my občané bychom zase jen čekali na nějaký zázrak, místo abychom trvali na pravidlech, tedy na dodržování zákonů. Demokracie se pozná právě podle toho, že tam nevládnou lidé, ale zákony.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy