Slovem roku 2013 se v angličtině - a nejspíš i celosvětově - letos stalo „selfie". Fotografický autoportrét pořízený obvykle chytrým telefonem a poté zveřejněný na sociálních sítích. Britští lexikografové spočítali, že frekvence používání slova „selfie" stoupla o sedmnáct tisíc procent.

Selfie má i řadu obsahových a jazykových mutací, jako například helfie (hairstyle selfie, snímek účesu), belfie (butt/bum selfie, snímek vlastního pozadí) nebo drelfie (drunken selfie, autoportrét v opilosti).

Selfie, do češtiny otrocky přeložitelné jako „moják", je nejnovějším z dlouhé řady způsobů, jak naše Self/Já posunout do pomyslného středu světa. Samozřejmě, za předpokladu, že své Já sdílíte v kyberprostoru, rozstřelíte ho Facebookem a Twitterem. Že se svým Já pochlubíte jiným Ty.

Sociální sítě - na Facebooku je víc jak miliarda uživatelů, Twitter prudce roste - v sobě dokázaly propojit narcismus s dialogem, sebelásku s láskou k bližnímu. Dá se jít po obou cestách, někdy člověku skoro připadá, že zároveň. Odehrává se tam sebepotrvrvzování  i sebepřekračování. Můžete „zbožňovat" sebe i hledat svůj druhý břeh. Může to být velmi intenzivní.

Bůh-svůdce

Těsně vedle „selfie" má angličtina podstatné jméno „self" a němčina „das Selbst", což nejsou fotky na Twitteru, ale pojmy z filozofie. „V řeči mystiků", píše o self Tomáš Halík, „toto hlubší já, jádro, které bývá při povrchním pohledu zakrýváno egem, tato duše naší duše, či jiskra na dně duše, je místem, kde v nás přebývá Bůh, místem Boží imanence."

Není divu, že se v anketě o slovo roku umístilo selfie, a ne self. Sociální sítě jsou přirozeně stavěné pro zábavu, ne k meditaci. Ale to přece neznamená, že by na nich žádná „self" a Boží imanence neexistovaly. Někde tu jistě budou, za tím egem. Jsou v hlubším smyslu „sdílení". Tváří v tvář displeji to možná tušíme, možná nechápeme.

Proč tedy oslovujeme druhé se svými selfies a self? Co hraje větší roli, co je pro nás ve skutečnosti rozhodující: egománie, nebo touha přemostit Já a Ty? Nikdy v dějinách lidské komunikace do sebe nebyly oba důvody tak zapletené.

Přikázání „milujte svého bližního jako sami sebe" jako by se dalo naplňovat tím, že něco „lajknete" nebo někoho, tak jako učedníci Ježíše, „followujete". A vidíte, že vám je opláceno tímtéž. Počítadla ukazují, jak vašich následovníků přibývá, vaše zvěst je slyšena. Velká příležitost: Na Twitteru si vlastně můžete připadat jako Bůh-svůdce. Vždyť na počátku bylo vaše slovo.

Anebo se můžete pro Boha obrátit do tváře druhého. Když už, tak face-bůh.

Princip vzrušení

Mezi povrchním selfie a niterným self leží na sociálních sítích nekonečně mnoho dalších motivů. Možná nejdůležitějším je vzrušení (a jeho opak, nuda). Naše informační libido se hlásí.

Pocit vzrušení - ze zpráv, ze sdílení, z toho, kolik lidí si kliklo na můj odkaz - je tím, co pohání sociální komunikaci a vlastně nová média vůbec. Podávat informace tak, aby příjemce „vzrušily", je klíčem k „úspěchu". A je neodolatelné komentovat svět po svém, ať už jako zábavu, nebo „a-teď-vám-řeknu-jak-se-to-má-doopravdy". Prostě rajc, kterému propadnete.

Surfování po informacích - nejlépe v chytrém telefonu, který je vždycky po ruce - přirovnává lékař Martin Jan Stránský ke kasinu: „Většinou to nestojí za nic. Občas ale přijde rychlá odměna, která nás nečekaně vzruší. Důsledkem je reakce mozku, která vede k nárůstu dopaminu, chemické látky zprostředkovávající pocity slasti."

Návyk na libé pocity se přitom může týkat jak selfie, tak self. Není rozhodující, jestli uvažujete, proč se padesátkrát za den podíváte na Facebook, „co je nového". Podstatné je, že to děláte. Znamená to pravděpodobně, že z komunikace se stal fetiš.

V takovém případě, jak píše Milan Machovec, se ze svobodné bytosti měníte v otroka a vaše činnost v druh posedlé trpnosti. „Ne náhodou měly oba klasické jazyky antiky pro utrpení a vášeň totéž slovo," podotýká filozof.

Na sociálních sítích náruživě, vášnivě trpíme kvůli své zvědavosti. Když k tomu navíc zažijeme pocit uznání, tím lépe. Dokonce tu můžeme, říká Martin Jan Stránský, „režírovat kult své osobnosti".

Satisfakce

Ztichlá kavárna, kde každý z hostů usilovně pozoruje bytí skrze obrazovku svého telefonu, není žádnou alegorií budoucnosti. Je to realita. Osamělost člověka postoupila na novou úroveň. Jeden ze způsobu lidských kontaktů zbytňuje do dřív nemyslitelných mezí.

Nesnesitelná lehkost dialogu není sama o sobě dobrá ani špatná, ale je vážná. Spoustě lidí se život mění v ustavičnou reflexi života. Význam slov jako „oslovit" nebo „sdílet" se přesouvá směrem od mezilidské zkušenosti do pouhých počitatelných položek. Nemusíte být rovnou zenovým mistrem, abyste odhadli, že ve zhodnocování své existence přísunem lajků a followerů není něco v pořádku. Člověk si přeje být milován, ne jen obdivován, uspokojován skrze svůj účet, své konto duchaplnosti.

Jako byste pracovali ve velkoskladu, kde perfektně znáte každý regál a poznáte, kam sáhnout a co přidat. Funguje to, ale co si počnete venku, kde k naplnění vede nekonečně mnoho cest?

Ovšemže budu rád a děkuji vám, pokud olajkujete tento článek.