George Alexander Louis, princ z Cambridge, spočinul před očima celého světa v matčině náruči. Můžete si myslet, že je to kýč. Že je to jen pohádka pro dospělé. Že lidé potřebují zapomenout na vlastní starosti a světskou bídu a média jim ochotně pomohou, když se naskytne taková příležitost.

Ale nic z toho stejně dostatečně nevysvětluje, proč taková událost lidi těší ještě o něco víc, než když vidí jakékoli jiné roztomilé miminko (a jeho šťastné rodiče).

Novorozený následník trůnu působí jako pevný bod ve světě. Který všeobecně spíš na tradice a zvyklosti kašle, z čehož se postupně stává jeho hlavní tradice a zvyklost. Kvůli tomu se propadá do nejistoty. Lidí, kteří si toho všimli a cítí to jako problém, sice stále přibývá, ale jaksi nevědí, co s tím udělat. Ten „samopohyb" je příliš silný.

Tak se alespoň, vědomě nebo mimoděk, hlásí k symbolům, které nejistotu a nevypočitatelnost popírají. Jsou rádi, že našli nějakou kotvu. Mají dost změny jako principu, změny pro změnu, budoucnost je jim nesnesitelně nejistá.

Dědic trůnu je uklidňuje a dojímá zároveň. Takovou Jistotu, jako že někdy v roce 2060 by měl být králem ten v pondělí narozený človíček, se jim opravdu neodváží slíbit žádná politická strana.

Spatřit někoho, kdo bude na titulních stranách novin, až my už tu dávno nebudeme, to je přece fascinující. Zkušenost času, jakou v normálním provozu jen tak nezažijeme. Pokrok je relativní, čas absolutní.

Když se v roce 1982 narodil princ William, nebyl internet a v Sovětském svazu vládl Leonid Brežněv. Teď je neklidné Teď. A jak bude vypadat svět v roce 2044, z toho nás jímá oprávněná úzkost. Všechno se zrychlilo a my nevidíme za příští zatáčku. Ten pokrok dotírá čím dál tím víc. Zaplaťpánbůh za každé zdání nějakého pevného smyslu.

God save the king!