Příští týden, v noci ze čtvrtka na pátek (z 29. na 30. září), uplyne 75 let od chvíle, kdy čtyři evropské mocnosti - Francie, Velká Británie, Německo a Itálie - podepsaly dohodu, které se podle místa, kde byla stvrzena, začalo říkat Mnichovská. Tímto datem skončilo dvacetileté období samostatného československého státu, označované jako období první republiky.

O tom, co vedlo k jeho rozbití, byly popsány tisíce stran nejrůznějších textů. Jen málokdo si však klade otázku, zda bylo možné tomuto vývoji nějak zabránit. Položili jsme ji proto několika historikům a jejich úvahy vám ve dnech předcházejících výročí Mnichovské dohody postupně nabídneme.

Matěj Spurný: Trochu jiný pohled na Mnichov

Mnichovská dohoda byla po desetiletí veřejnosti předkládána jako důsledek zrady těch druhých. Předně Němců, kteří s otevřenou náručí vítali vojáky Wehrmachtu, ačkoli se jim u nás tolik dařilo. A také spojenců; ostrůvek demokracie v srdci Evropy byl ponechán svému osudu údajně jen proto, že se Francouzům a Britům nechtělo bojovat. Tohle vyprávění zapadá do velkého příběhu našich dějin, v němž sami hrajeme roli nevinné oběti, která je střídavě cupována a spoutávána silnějšími.

Meziválečné Československo mělo jistě řadu předností. A na rozdíl třeba od nacistického Německa nebo autoritářského Horthyova Maďarska poskytuje cennou inspiraci i současnému budování demokracie. Byl to ale zároveň stát, který neuspěl, a to zdaleka ne jen vinou nepříznivých vnějších okolností. Československu se nepodařilo naplnit ani jeden ze základních cílů každého státu; tedy získat loajalitu všech významných skupin jeho obyvatelstva a udržet si zahraničněpolitickou podporu vlastní existence. Chci tu psát o kořenech prvního z obou neúspěchů. Tedy o tom, kolik toho elity tehdejší politiky udělaly pro to, aby Československo přijali za své i ti, kteří doma nemluvili česky.

"Území obývané Němci jest území naše a zůstane naším...my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří do země přišli původně jako emigranti a kolonisté..." Tomáš G. Masaryk, 1918

Navzdory proklamacím se Československo nestalo středoevropským Švýcarskem. Češi v něm tvořili zhruba polovinu obyvatelstva a Slováků bylo méně než Němců - přesto byla ale republika založena jako národní stát Čechů a Slováků. Více než 3 miliony Němců, statisíce Maďarů a další se ze dne na den stali pouhými menšinami. Území, na němž žili, bylo (nejen) Masarykem prohlášeno za území „naše" (tedy Čechů a Slováků) a oni sami za emigranty. Znamenalo to v podstatě občanskou válku (na jižním Slovensku se opravdu válčilo, v českém pohraničí československé jednotky spíše bez boje obsazovaly města a v březnu 1919 střílely do bezbranných demonstrantů). Němci se nepodíleli na tvorbě nové ústavy a „československý" jazyk byl prohlášen za jazyk státní. Němečtí úředníci se ho museli narychlo učit, mnohde ale nebylo třeba - na jejich místa přišli do pohraničí Češi z vnitrozemí. Téměř v každé krkonošské nebo krušnohorské vesnici měl být napříště aspoň český pošťák, na každém nádraží, i v Němci obývaných oblastech, český přednosta nebo výpravčí.

Pozemková reforma z let 1919-1920 znamenala největší přesun majetku od pobělohorského období - na rozdíl od 17. století, kdy šlo spíše o náboženskou identitu jednotlivých šlechtických rodů, se ale nyní radikálně změnil poměr vlastněné půdy a nemovitostí mezi jednotlivými etniky. Mezi Čechy a Slováky na jedné a Němci a Maďary na druhé straně - pochopitelně ve prospěch těch prvních. České a slovenské školy rostly jako houby po dešti a v národnostně smíšených oblastech postupně přetahovaly žáky z rodin s nejasnou nebo dvojí etnicitou.

Němci, Maďaři i příslušníci dalších etnických skupin v Československu požívali veškerých občanských práv, zásadní převrácení sil, potlačení jejich politického vlivu a mohutné finanční i symbolické investice do posilování češství (a zpočátku též slovenské identity) je však stavěly do podobné pozice, v jaké byli Češi v Rakousku. Základní míra loajality části českého obyvatelstva a zejména českých elit vůči Rakousku byla definitivně podryta za první světové války. Pro vztah Němců, ale i například Maďarů k Československu hrála podobnou roli velká hospodářská krize. Tehdy, ve třicátých letech, nechala česká politika pohraničí jeho osudu, stejně jako nedokázala účinně posilovat pouta ke společnému státu nejen mezi maďarsky hovořícím obyvatelstvem, ale postupně na Slovensku obecně. Popíšu tuhle neschopnost státu udržet si loajalitu „těch druhých" na příkladu německého pohraničí, zdaleka se však netýkala jenom jeho.

Drastičtější dopad hospodářské krize na německé obyvatelstvo v pohraničí byl zčásti zaviněn převahou lehkého a spotřebního, na export zaměřeného průmyslu. Českým politikům každopádně jen málo docházelo, jak moc může jejich malé úsilí při boji s krizí ovlivnit příští politickou orientaci německých občanů. Olej do ohně přiléval fakt, že se v důsledku protikrizových opatření zvyšovala pozice státu jako zaměstnavatele. Místo aby stát tento mandát využil právě ve prospěch menšin, jejichž loajalitu by si tak mohl „koupit", preferoval jako zadavatel zakázek zejména české podniky - politické elity českých nebo československých stran se tak snažily uspokojit a rozšířit svoji klientelu. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat - i na německé straně měla národovecká politika převážně ekonomickou podobu.

Československo navíc až do roku 1938 neuznalo za potřebné ani financovat celodenní rozhlasové vysílání v německém jazyce. Informace tak čeští Němci přijímali především z Německa, což po roce 1933 nebývale přispívalo k jejich radikalizaci. Stačilo otočit knoflíkem a do obývacích pokojů a kuchyní v domcích a chalupách pohraničních hor se řinula nacistická ideologie, Hitlerovy a Goebbelsovy projevy o národním prostoru, německých menšinách utlačovaných méněcennými slovanskými národy a antisemitská štvanice - nenávistné řeči, které by si tou dobou Konrad Henlein ani nedovolil veřejně vyslovit. Pět let, den co den. Československý rozhlas nakonec zřídil německou celodenně vysílající stanici v roce 1938 - to už ale bylo pozdě. Tehdy už si ho většina Němců nenaladila. 

Němci v pohraničí, a nejen oni, se tak dávno před Mnichovem mohli cítit ze strany československého státu opuštěni. A to nejen proto, že je dlouho nedokázal vymanit z beznadějné ekonomické a sociální situace a že se nesnažil jim zprostředkovávat svůj pohled na situaci. Těch, kteří nepodlehli nacionalistické propagandě Konrada Henleina, nebylo ani v druhé polovině třicátých let zas tak málo. Řada podniků ovládaných lidmi Henleinova hnutí přestala postupně zaměstnávat nejen Čechy, ale také politické odpůrce z řad německého obyvatelstva. Ti se tak dostávali do nezáviděníhodné pozice menšiny v menšině. Takové líčí ve své skvělé reportáži ze 7. září 1938 („V pohraničí: Kolik bodů pro nás?") česká novinářka Milena Jesenská. Píše o lidech, kteří nemohou získat práci u Čechů, protože jsou Němci, ani u německých podnikatelů, protože nejsou příznivci SdP. O lidech, kteří líčí svoji životní situaci a po tvářích jim při tom tečou slzy. Byli terčem posměchu („koukej, co ti ti tvoji Češi dávají? Jak ti pomohli?") a nakonec se někteří z nich ze zoufalství přidávali k „henleinům".

V květnu roku 1938 probíhaly v Československu volby do místních zastupitelstev - volby, které se dnes vydávají za nejpřesvědčivější důkaz zrady sudetských Němců. Henleinova SdP získala mezi německým obyvatelstvem 89,5 %, což je výsledek v demokratických volbách nevídaný. Jenže… SdP byla v demokratickém Československu povolenou, legální politickou stranou, jejíž zvolení nemohlo být nijak „kriminálně" trestáno (jak známo, po válce bylo trestáno odsunem, a to i většiny těch, kteří SdP tehdy nevolili). Českoslovenští představitelé v předchozích letech navíc celkem nečinně přihlíželi likvidaci dalších německých politických stran - Němci tak nyní prakticky volili jen mezi sociální demokracií a konglomerátem všeho ostatního, jenž se nazýval právě SdP. Přesto asi čtvrt milionu Němců SdP nevolilo a další téměř milion Němců mladších 21 nevolil vůbec - většina z nich byla po válce pochopitelně rovněž „nuceně vysídlena". Hlavní problém spočívá ale v tom, že to nebyly demokratické volby. Lidé tu za své přesvědčení platili svojí existencí.

Volbám předcházela v podstatě totalitní propaganda plná zastrašování, nebyla to demokratická volební kampaň. V mnoha menších obcích se nenašlo dost lidí, kteří by měli odvahu postavit kandidátku sociální demokracie - takže existovala jen jedna kandidátka. Lidé se tu už léta báli odbírat sociálnědemokratické noviny. Nejít do průvodu SdP nebo k volbám (a nevolit tak onu často jedinou kandidátku) mohlo znamenat ztrátu práce. Lidé měli strach a od československého státu se pomoc nedala čekat. Krom toho Henlein obchodníkům, dělníkům v továrnách, řemeslníkům a dalším lidem bez valného vzdělání často dokázal vsugerovat, že hlas pro jeho stranu se rovná přihlášení se k němectví. Jesenská píše: Volební heslo henleinovců nezní: Volte SdP stranu! Volte Konráda Henleina! Nýbrž: jsi Němec, nebo nejsi? Nepřihlásíš-li se k SdP, vyřazuješ se dobrovolně z německého národa! Tedy: ano, nebo ne?

Co říct na závěr? Nemám zde prostor líčit vztahy s Maďary či Slováky. Jisté je jedno. Československo se rozpadlo už před Mnichovem - tedy pokud stát nechápeme jenom jako území obehnané hranicí, ale jako společenskou smlouvu. Přesvědčivé důvody k věrnosti měli již jen Češi, kteří neobývali ani polovinu území státu. Středoevropské Švýcarsko, které se mělo stát domovem všem národnostem, jež ho obývaly, se nepovedlo. Ti, kteří stát zakládali a kteří určovali jeho povahu, nedokázali naplnit původní ideály. Možná nechtěli, možná pro to neměli dost schopností, možná to prostě nešlo. Mnichov byl každopádně důsledkem, nikoliv příčinou.

V jiné mezinárodní situaci by snad tehdejší politické elity měly víc času a dějiny by kráčely jiným směrem. Snad. To nás ale nezbavuje historické zodpovědnosti za experiment, který v posledku nezasypal, ale prohloubil propasti mezi lidmi a národy.