Přinášíme třetí ze série článků, kterými chceme přispět k připomenutí pětasedmdesátého výročí Mnichovské dohody. V noci z neděle 29. na pondělí 30. září 1938 ji podepsaly čtyři evropské mocnosti - Francie, Velká Británie, Německo a Itálie - a bezprostředně poté skončilo dvacetileté období první československé republiky.
Položili jsme desítce českých historiků otázku, zda šlo vývoji, který vedl až k rozbití státu, nějak v období mezi světovými válkami zabránit. Jejich úvahy vám ve dnech předcházejících výročí Mnichovské dohody postupně nabízíme (první, jehož autorem je Matěj Spurný, naleznete ZDE, druhý od Ivo Cermana ZDE).
***
Jan RychlíkTrauma Mnichova
Mnichovská dohoda, jejíž výročí si právě připomínáme, se stala trvalým traumatem české společnosti. Shrňme nejprve hlavní fakta.
Nečinnost Francie a Velké Británie jak v případě obsazení Porýní, tak i v případě anexe Rakouska dávala jasně tušit, že uvedené státy nezasáhnou ani v případě územních požadavků Německa vůči Československu. Na pokyn Berlína měl Konrád Henlein a jeho Sudetoněmecká strana předložit československé vládě takové podmínky, které by byly nesplnitelné. To mělo dát Německu záminku pro agresi proti Československu, jež byla připravována pod krycím jménem Fall Grűn (Zelený plán). 26. dubna 1938 se v Karlových Varech uskutečnil sjezd SdP, na kterém Konrád Henlein vytyčil požadavky své strany. Ty zahrnovaly úplnou územní autonomii německého jazykového území, tedy realizaci starého plánu českých Němců na rozčlenění Čech. V autonomním německém území měli mít Němci právo „hlásit se k německému světovému názoru", tj. k nacionálně socialistické ideologii. 7. června 1938 SdP oficiálně předložila své požadavky československé vládě jako základ jednání o národnostním vyrovnání.
Vláda Milana Hodži se dostala na jaře 1938 do nezáviděníhodné situace. Ve snaze zabránit dalšímu poklesu vlivu na německé voliče z ní po anexi Rakouska vystoupili němečtí agrárníci i němečtí sociální demokraté, čímž vznikl dojem, že SdP skutečně hovoří za všechny sudetské Němce. S národnostními požadavky současně vystoupili představitelé polské a maďarské menšiny. Hlinkova slovenská ľudová strana předložila 5. června 1938 nový návrh na autonomii Slovenska, který fakticky znamenal přetvoření Československa ve volnou federaci se silnými konfederativními prvky. Francouzská a britská vláda, které se bály konfliktu s Německem, nejenže neposkytly československé vládě žádnou podporu, ale naopak ji už 7. května vyzvaly, aby se se sudetskými Němci dohodla, tj. - jinak řečeno - aby přijala Henleinovy karlovarské požadavky. To by ovšem v praxi znamenalo vytvoření polosamostatné německé provincie ovládané nacisty, která by se pak kdykoliv mohla odtrhnout od Československa a připojit k Německu. Hodžova vláda proto nabídla všem svým národnostem vyrovnání na základě dalekosáhlé kulturní autonomie (tzv. národnostního statutu), avšak tu všechny menšiny odmítly.
Hlavní roli v nátlaku na Československo sehrála britská vláda pod vedením konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina (1869-1940) a v menší míře i francouzská vláda, resp. její ministerský předseda Edouard Daladier (1884-1970). Jejich pohledy na česko-německý problém do značné míry odrážely postoj veřejného mínění jejich zemí. Minulo pouhých dvacet let od konce první světové války a její hrůzy byly stále ještě v paměti milionů jejích účastníků. Většina Britů a Francouzů samozřejmě odmítala jít znovu na frontu. Neviděla důvod, proč by měla bojovat za to, aby více než tři miliony Němců i nadále žily ve státě, ve kterém evidentně žít nechtějí. V revizi hranic proto většinou neviděli nic strašného. Lidsky je postoj většiny Britů a Francouzů zcela pochopitelný a neměl by být předmětem nějakého morálního opovržení. Také Chamberlain a Daladier se domnívali, že bude možné dosáhnout kompromisu s Německem, pokud dojde k rozumné revizi versaillského systému, tj. k částečnému uspokojení německých požadavků. To ostatně tehdy nebyl jen názor Paříže a Londýna: podobně viděli problém i mnozí politici v dalších evropských státech (např. bulharský car Boris III., jinak osobně vůči Československu přátelský) a také mnoho činitelů v USA. Tyto postoje primárně tehdy ostatně neznamenaly snahu likvidovat Československo jako stát: i zmenšené Československo by podle nich mělo dostatečný prostor pro svou další existenci: navíc by se vnitřně konsolidovalo, neboť by se zbavilo svých menšin. Chamberlain, Daladier a další politici neviděli, že Hitlerovi nejde jen o sjednocení Němců, ale právě o likvidaci Československa a pak dalších zemí vůbec a získání nadvlády nad celou Evropou. Na druhé straně je nutno dodat, že ve Velké Británii i ve Francii bylo dost politiků, kteří si naopak tuto skutečnost uvědomovali naprosto jasně.
Mezi ně patřil i budoucí premiér Winston Churchill (1874-1965), který patřil k rozhodným stoupencům vojenské podpory Československu a války proti Německu. Většina politiků vládnoucí konzervativní strany nicméně podporovala Chamberlainovu politiku „usmiřování" Německa. Proto souhlasila s tím, aby byl do Československa v létě 1938 vyslán jako zprostředkovatel lord Walter Runciman (1870-1949). Runciman ovšem v Československo působil jednostranně jako stoupenec sudetoněmeckých požadavků a cílem jeho mise ve skutečnosti bylo nikoliv zprostředkování, ale odůvodnění nutnosti oddělení sudetských území.
Ve snaze dosáhnout kompromisu vyšla československá vláda sudetským Němcům dalekosáhle vstříc. Po dlouhých jednáních předložila 5. září 1938 návrh, který v podstatě vyhovoval všem požadavkům, jak byly formulovány v karlovarském programu. Sudetoněmecké území mělo být rozděleno na několik krajů (kantonů) s úplnou samosprávou a faktickou nezávislostí na ústřední vládě v Praze, pokud jde o vnitřní záležitosti. Sudetoněmecká strana byla návrhem zaskočena, a hledala proto záminku, aby mohla návrhy, které v podstatě v dubnu sama formulovala, odmítnout. Záminka se brzy našla: během celého léta probíhaly v sudetoněmeckých městech demonstrace. 7. září 1938 došlo v Ostravě ke srážce demonstrantů s policií a tento incident, prezentovaný jako „policejní brutalita proti sudetoněmeckému obyvatelstvu, si vedení SdP vzalo za záminku odmítnutí čtvrtého plánu.
O pět dní později - 12. září - byl v Norimberku zahájen sjezd NSDAP. Hlavní projev pronesl Adolf Hitler, který v emotivní řeči prohlásil, že Německo samo osvobodí sudetské Němce „od české tyranie". Projev byl signálem ke generální stávce v celé sudetské oblasti, která vzápětí přerostla v ozbrojené povstání. Ozbrojené skupiny sudetských Němců zaútočily na četnické a policejní stanice, kasárna, pošty, celnice a okresní úřady a pokusily se v celé oblasti převzít moc. Hodžova vláda na stávku a následné povstání reagovala vyhlášením stanného práva. Do pohraničí bylo posláno vojsko, které během pěti dnů povstání zlikvidovalo. SdP byla rozpuštěna a sám Henlein, na něhož byl vydán zatykač, utekl do Německa. Tam byl z německých uprchlíků 17. září vytvořen Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), který pak z německého území zahájil ozbrojené útoky na československé území.
V době porážky sudetoněmeckého povstání bylo nicméně o osudu pohraničí již v podstatě rozhodnuto. 15. září 1938 navštívil Chamberlain Hitlera v jeho letním sídle v Berchtesgadenu v bavorských Alpách a vyslovil předběžný souhlas s odstoupením českého pohraničí Německu, jehož rozsah Hitler uvedl. Chamberlain Hitlerovi slíbil, že Velká Británie a Francie vyvinou v této věci na Československo diplomatický nátlak. Následující den - 16. září - ukončil lord Runciman svou misi a vrátil se do Anglie. V memorandu, které odevzdal Chamberlainovi, označil další soužití Čechů a Němci v jednom státě za nemožné a doporučil odstoupení pohraničního území Německu.
Dne 19. září odevzdaly britská a francouzská vláda prostřednictvím svých vyslanců v Praze Benešovi společnou nótu požadující, aby Československo v zájmu zachování míru odstoupilo Německu území s více než 50 % německého obyvatelstva. Za to měla československá vláda získat od obou mocností garanci nových hranic. Československá vláda britsko-francouzskou žádost hned příští den (20. září) odmítla a žádala, aby byl územní spor s Německem předložen mezinárodní arbitráži. Ještě téže noci se však prezident Beneš dočkal nečekaného překvapení: ve dvě hodiny ráno 21. září byl náhle vzbuzen opětovnou návštěvou obou vyslanců, kteří mu předali ultimátum svých vlád odmítající arbitráž a opětovně požadující okamžité odstoupení pohraničního území. V případě, že by se tak nestalo, mělo být Československo označeno za zodpovědné za případnou válku s Německem, které se Velká Británie a Francie odmítaly zúčastnit. Francouzská vláda tedy fakticky oznámila, že nesplní své spojenecké závazky vůči Československu. Týž den večer Hodžova vláda ultimátum přijala.
Zpráva o přijetí ultimáta vyvolala nespokojenost mezi českým a částečně i slovenským obyvatelstvem. Už 21. září večer vypukly v řadě českých měst demonstrace, které se následující den ještě rozšířily. Demonstranti požadovali odmítnutí kapitulace a demisi Hodžovy vlády. Masové demonstrace přinutily skutečně Hodžu podat ještě téhož dne demisi. Na jeho místo nastoupila úřednická vláda generála Jana Syrového (1888-1970), legionářského důstojníka a účastníka bitvy u Zborova, kde ztratil jedno oko.
Téhož dne - 22. září - se v Bad Godesbergu na Rýně znovu sešel Chamberlain s Hitlerem. K Chamberlainovu překvapení vystoupil Hitler s dalšími územními požadavky zahrnujícími tentokráte již i převážně česká území. Kromě toho Hitler žádal rovněž uspokojení požadavků polské a maďarské menšiny. Chamberlain slíbil předložit požadavky československé vládě, vyjádřil však pochybnosti, že pro ni budou přijatelné. Syrového vláda na doporučení samotné britské vlády, která chtěla vyvolat na Hitlera nátlak, vyhlásila 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci a potom i oficiálně godesberské požadavky odmítla. Do zbraně bylo povoláno celkem asi milion mužů, čímž ale byly československé lidské rezervy v podstatě vyčerpány. České, slovenské a rusínské obyvatelstvo přijalo mobilizaci pozitivně, ve většině míst záložníci nastupovali ke svým útvarům s obrovským nadšením. Vojsko obsadilo především pohraniční pevnosti, budované po vzoru francouzské Maginotovy linie od poloviny třicátých let. Ze záložníků německé národnosti, kteří byli rovněž povoláni, naproti tomu nastoupilo jen asi 50 % povolanců. Záložníci maďarské a polské národnosti většinou ke svým útvarům nastoupili, byť bez většího nadšení.
Na konci září 1938 se vojenský konflikt mezi Československem a Německem zdál neodvratným. Tváří v tvář hrozícímu konfliktu byla i Francie nucena vyhlásit alespoň částečnou mobilizaci, což v českém prostředí budilo velkou naději. Československá vláda Jana Syrového i prezident Beneš mohli doufat, že bez ohledu na vyslovený souhlas s odstoupením části pohraničního území dojde k válce, po jejímž vítězném zakončení budou územní ústupky ve prospěch Německa alespoň zmírněny. K válce avšak přes všeobecné očekávání nakonec nedošlo. 29. září 1938 se v Mnichově uskutečnila konference předsedů vlád a ministrů zahraničních věcí Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Konference vycházela z faktu, že Syrového vláda sice odmítla godesberské požadavky, avšak nedistancovala se od původního souhlasu s odstoupením pohraničí, který po „noční demarši" z 21. září vyslovila ještě Hodžova vláda.
Mnichovská konference byla zahájena 29. září odpoledne. Předmětem vůbec nebyla otázka, zda Československo má či nemá odstoupit pohraničí, jak dodnes soudí velká část veřejnosti, ale pouze územní rozsah odstupovaného území. Chamberlain a Daladier se snažili poněkud omezit Hitlerovy požadavky vůči Československu, ovšem s malým úspěchem.
Konečná dohoda, podepsaná v jednu hodinu po půlnoci1, byla - pokud jde o novou hranici - sice výhodnější než Hitlerovy godesberské požadavky, avšak podstatně horší než původní hranice navržená na základě jednání v Berchtesgadenu. Při pozdějším vytyčování hranic přímo v terénu mezinárodní smíšenou komisí si ostatně nakonec Německo v mnoha případech i tak stanovilo „godesbergskou" hranici. Podle dodatkového protokolu k dohodě mělo Československo do třech měsíců rovněž uspokojit požadavky polské a maďarské menšiny, resp. dohodnout se o průběhu hranic s Polskem a Maďarskem. Pokud by se tak nestalo, měla se konference čtyř velmocí znovu sejít a stanovit nové hranice vůči Polsku a Maďarsku sama.
Československá delegace, která rovněž přijela 29. září do Mnichova, nebyla přímým účastníkem jednání. Jednající mocnosti vycházely z toho, že jednání má vlastně povahu mezinárodní arbitráže, o kterou původně Československo 20. září žádalo. Českoslovenští zástupci nebyli na jednání vůbec připuštěni a byl jim po skončení konference pouze oznámen její výsledek. Vláda se výsledkem konference zabývala hned ráno 30. září, přičemž se musela ještě týž den rozhodnout, zda mnichovský diktát akceptuje. Formálně vzato výsledek konference nebyl pro Československo závazný - vláda jej mohla odmítnout, což by ovšem znamenalo válku s Německem bez jakýchkoliv spojenců. Vláda se při rozhodování opírala především o stanovisko náčelníka hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího (1890-1972). Ten konstatoval, že v situaci, kdy pohraniční pevnosti ještě zdaleka nejsou dobudovány a Československo je až na krátký úsek hranice s Rumunskem ze všech stran zcela obklíčeno nepřátelskými státy (Německo, Polsko, Maďarsko) a nemá zajištěno žádného spojence, je jeho postavení z vojenského hlediska beznadějné. Vláda se poté rozhodla mnichovský rozsudek přijmout, přičemž současně oznámila svůj protest.
Z hlediska svého ústavního práva považovalo Československo dohodu za diktát, který mu byl vnucen hrozbou použití síly. Mnichovská dohoda proto nebyla předložena parlamentu k projednání a k ratifikaci, která by ostatně vyžadovala nejprve přijetí ústavního zákona o změně státních hranic. Dohoda také nikdy nebyla publikována ve Sbírce zákonů a nařízení. Už během druhé světové války vystoupila československá exilová vláda s právním výkladem o neplatnosti dohody od samého počátku. To ovšem platilo a platí jen z hlediska československého, resp. českého a slovenského vnitrostátního práva. Z hlediska mezinárodního práva nelze dohodu považovat za neplatnou jenom proto, že Československo nebylo jejím signatářem a neratifikovalo ji: dohody, ve kterých je nějaký stát či území předmětem smluv jiných států, byly totiž až do poloviny 20. století poměrně běžné. Pozdější odvolání platnosti mnichovské dohody ze strany Velké Británie a Francie se proto také neopíralo o fakt, že tato dohoda byla Československu vnucena, ale o skutečnost, že ji Německo jako jeden z jejích signatářů okupací českých zemí 15. března 1939 samo porušilo.
Otázka, zda se Československo mělo bránit německé agresi, byla předmětem diskuse již v roce 1938 a historikové se k ní vracejí dodnes. Kolem této otázky vznikl už na podzim roku 1938 „mýtus pohraničních pevností". Veřejnost se totiž mylně domnívala, že mají sloužit k odražení německého útoku a trvalé ochraně československého území. To byl ovšem omyl. Nejde teď o to, že pevnosti měly být dobudovány - a to ještě jen v hrubých rysech - teprve na počátku čtyřicátých let. Každý, kdo má nějaké vojenské vzdělání (třeba i pouhou školu pro záložní důstojníky), totiž ví, že pasivní obranou, a tím méně obranou vedenou v kruhovém obklíčení, se žádná válka vyhrát nedá. To věděl samozřejmě velmi dobře i československý hlavní štáb. Pohraniční pevnosti neměly nikdy za účel zastavit německou armádu; měly pouze vázat určitý počet německých divizí, a poskytnout tak Francii a SSSR čas pro provedení mobilizace. Československý hlavní štáb předem počítal s tím, že československé území bude po několika měsících obrany německou armádou obsazeno; zbytek československého vojska měl být potom převezen na jinou frontu, kde by pokračoval v boji po boku svých spojenců. Obnova Československa měla nastat po porážce Německa. Z uvedeného nástinu plánu ovšem vyplývá, že v momentě, kdy Francie odmítla splnit své závazky, se obrana pohraničních pevností stávala z vojenského hlediska nesmyslnou. Problematičnost československých pevností byla ostatně zřejmá už dříve, protože nebylo žádným tajemstvím, že i francouzská vojenská doktrína je čistě defenzivní. Francie spoléhala na pasivní obranu v pevnostech Maginotovy linie. Vznikala tedy otázka, kdo vlastně v případě války proti Německu povede útok.
V této souvislosti je třeba se zmínit také o otázce možné sovětské vojenské pomoci a postoji českého a slovenského obyvatelstva k SSSR v roce 1938. Komunisté po Mnichovu vyrukovali s tvrzením, že SSSR byl údajně ochoten Československu poskytnout pomoc na pouhé požádání, tj. i v případě, že tak neučiní Francie. Toto tvrzení se stalo po válce součástí oficiálního výkladu Mnichova. Podle interpretace platné oficiálně v období komunistické diktatury zradili totiž Československo nejen západní spojenci, ale také česká a slovenská buržoazie, která se bála Sovětského svazu více než nacistického Německa, a proto raději kapitulovala. Tvrzení, že SSSR byl ochoten přijít za všech okolností Československu na pomoc, ale nelze ničím dokázat: opírá se pouze o rozhovor, který měl údajně s Klementem Gottwaldem sovětský vyslanec Sergej Alexandrovskij - ovšem až po Mnichovu! Zda se tento rozhovor vůbec uskutečnil a pokud ano, co vlastně Alexandrovskij Gottwaldovi řekl, se už nikdo nedozví, protože účastníci rozhovoru jsou dávno mrtví (Alexandrovskij byl už koncem války zastřelen v rámci nové vlny stalinských čistek). Z archivních materiálů je zřejmé pouze to, že Moskva deklarovala ochotu poskytnout pomoc v rámci ustanovení československo-sovětské spojenecké smlouvy z 16. května 1935 (tedy v případě, že Československu poskytne pomoc i Francie), anebo pokud se Československo obrátí s žádostí o pomoc ke Společnosti národů a ta označí Německo za agresora. V takovém případě by se SSSR zřejmě do války zapojil, byť pochopitelně ne z lásky ke kapitalistickému Československu. SSSR totiž hodlal cestou války získat zpět území, o která Rusko přišlo po první světové válce. Především šlo o oblasti, které po sovětsko-polské válce v letech 1919-1920 připadly (na základě míru podepsaného v roce 1921 v lotyšské Rize) Polsku. Vstup sovětských vojsk do Polska měl být přitom uskutečněn právě pod heslem nutnosti průchodu sovětské armády na pomoc Československu. K tomu ovšem Moskva potřebovala, aby na straně Československa vystoupila i Francie, anebo alespoň aby československá žádost o pomoc byla podepřena rezolucí Společnosti národů. Nešlo přitom ani tak o možný průchod sovětských vojsk do Československa, jako spíše o možný útok proti Německu.
V souvislosti s úvahami o možné sovětské pomoci Československu se často objevuje argument, že Československo nemělo se SSSR společnou hranici a jak Polsko, tak i Rumunsko možnost povolení průchodu Rudé armády přes svá území předem jednoznačně vyloučily, takže praktický význam sovětské pomoci by byl problematický. To je správné, avšak málo podstatné. Je naivní se domnívat, že hlavní směr sovětských vojsk by v případě války směřoval na československé území. Tam, v kruhové obraně, by ostatně sovětští vojáci ani nebyli mnoho platní. Československo by spíše bylo potřebovalo Rudou armádu k tomu, aby na široké frontě zaútočilo proti Německu. Zde ale uniká pozornosti jedna důležitá skutečnost: SSSR nejenže neměl společnou hranici s Československem, ale především neměl žádnou společnou hranici s Německem. Aby mohl proti němu zaútočit, musel by nejprve obsadit Polsko, resp. Litvu. V roce 1938 to bylo nepochybně Polsko, které bylo hlavním cílem připravované sovětské agrese. Důkazem, ze SSSR chtěl využít války na straně Československa a Francie k získání území východního Polska, jsou události z léta 1939. Poté, co se SSSR nepodařilo dohodnout se s Francií a Velkou Británii na společné dohodě namířené proti Německu, dohodl se naopak s Německem a s jeho pomocí po porážce Polska požadovaná území získal.
Poválečná komunistická historiografie také s oblibou tvrdila, že pro českou a slovenskou buržoazii byl přijatelnější Hitler, hájící kapitalismus, než Stalin, jenž znamenal hrozbu socialistické revoluce. Proto prý buržoazní československá vláda odmítla pomoc SSSR a raději kapitulovala. Tato teorie zní na první pohled logicky: majetní občané jistě měli důvod obávat se příchodu Rudé armády. Dochované zprávy o náladách obyvatelstva ale kupodivu dokazují pravý opak: ani bohatí lidé a příslušníci podnikatelských kruhů se kupodivu v roce 1938 možného politického dopadu příchodu Rudé armády do Československa nebáli. I vyšší vrstvy viděly v SSSR spíše slovanské Rusko, a z tohoto důvodu se pozitivně k myšlence obrany státu společně se SSSR stavěli dokonce i pravicoví politici, včetně vůdce českých fašistů generála Gajdy. Generál Krejčí měl z čistě vojenského hlediska nepochybně pravdu: válku proti Německu skutečně nebylo možné vyhrát, zvláště když uvážíme, že by byla vedena s německou pátou kolonou v zádech. Ostatně, i kdyby Francie do války vstoupila a Německo bylo poraženo, Československo by se zřejmě stejně nevyhnulo územním ztrátám. Francouzští politici dávali jasně najevo, že ani v případě vítězství nebude možné trvale držet v hranicích československého státu přes tři miliony Němců, kteří zde nechtějí žít. I v tom měli jistě pravdu. Nezodpovězená - ale současně zřejmě i nezodpověditelná - však zůstává otázka morálního významu obranné války proti Německu pro Čechy, Slováky a Rusíny, resp. demokraticky cítící příslušníky národnostních menšin2 a naopak morálního marasmu, který především u Čechů a Slováků povstal z toho, že se republika agresi nebránila. Zajímavé je, že většina Čechů a Slováků v roce 1938 vůbec nepochybovala, že válka proti Německu skončí československým vítězstvím. I když se hrubě mýlili a porážka byla nevyhnutelná, situace v poraženém Československu by těžko byla horší než ta, kterou Češi potom zažili za nacistické okupace. Společně prolitá krev v případě ozbrojeného boje by nepochybně upevnila vazby mezi Čechy, Slováky a Rusíny, kteří by pak považovali Československo za stát, za nějž se vyplatí za všech okolností bojovat.
Autor je historik zabývající se politickými, hospodářskými a sociálními dějinami střední a východní Evropy a Balkánu. Od roku 1991 je zaměstnán v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Současně od roku 1998 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší české a slovenské dějiny, a od roku 2011 také na Fakultě přírodovědné a humanitně-pedagogické Technické univerzity v Liberci, kde přednáší české a světové dějiny 19. a 20. století.
________________
1. Na dohodě je datum 29. září 1938, byť ve skutečnosti byla podepsána až po půlnoci, a tedy 30. září 1938.
2. V zájmu spravedlnosti je nutno říci, že asi 10 % sudetských Němců, především komunistů a sociálních demokratů, se postavilo na obranu Československa se zbraní v ruce. Tito sudetští Němci dokonce vytvořili svou vlastní ozbrojenou organizaci - Republikánskou domobranu (Republikanischer Haimwehr). Za své postoje byli po Mnichovu nacistickými úřady pronásledováni a mnozí skončili v koncentračních táborech. Pročeskoslovenské postoje nechyběly ani mezi levicovou částí polské a maďarské menšiny
