V roce 1989 jste velel tankovému pluku v Týně nad Vltavou, ale o deset let později už jste stál v čele generálního štábu země, která oficiálně 12. března 1999 vstupovala do Severoatlantické aliance. Jak jste tento raketový kariérní vzestup prožíval?
Pro mě ten start k NATO začal už v dubnu 1993, kdy mi Američané oznámili, že splňuji podmínky k vyslání na vysokou válečnou školu armády USA. V květnu už jsem seděl v letadle a letěl do Spojených států.
Ohromnou výhrou pro armádu i pro mě tehdy bylo, že šéfem pozemního vojska byl Karel Kuba, hlavní architekt proměny české armády. Nebýt jeho, tak se s její transformací ani nezačalo. Kuba měl vzácnou vlastnost: nebál se politikům říkat i nepříjemné věci. Jde o dodnes nedoceněnou osobnost.
V Česku v roce 1993 nikdo ani netušil, že můžeme být v krátké době plnoprávnými členy Severoatlantické aliance. Sovětský svaz se rozpadl a Západ jeho satelity, tedy i nás, nepovažoval za příliš důvěryhodné partnery.
Část pamětníků tvrdí, že v získání této důvěry výrazně pomohl České republice prezident Václav Havel.
Západ měl zájem, aby některé země střední Evropy vstoupily do NATO, to je fakt. Ale jeho nedůvěra byla stále citelná. Václav Havel byl naštěstí pro Západ garantem důvěryhodnosti a bez přehánění se stal ústřední postavou vstupu Česka do Severoatlantické aliance. Má obrovskou zásluhu na tom, že se nám její dveře otevřely už deset let po pádu komunistického režimu.
Jiří Šedivý (*1953)
Vojákem z povolání se stal v roce 1971 po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Následně vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově a absolvoval postgraduální studium na brněnské Vojenské akademii.
Poté působil u tankistů v Táboře a v roce 1985 už velel 17. tankovému pluku v Týně nad Vltavou. Po listopadu 1989 absolvoval Vysokou válečnou školu armády USA a stal se velitelem 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. V roce 1995 byl odeslán do Bosny a Hercegoviny, kde velel kontingentu AČR v misi IFOR, vojenské mise pod velením NATO.
V květnu 1998 ho prezident Havel jmenoval náčelníkem Generálního štábu AČR. V čele české armády setrval až do prosince 2002, kdy odešel do zálohy v hodnosti armádního generála.
Poté založil vlastní konzultační společnost Generals a působil jako konzultant ve firmě Euroenergy. V současnosti pracuje jako vedoucí katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Institut.
Jak vás osobně, generála, který vyrostl a vystudoval v někdejším komunistickém Československu, vnímali náčelníci generálních štábů starých členů NATO?
Na studiích v USA jsem měl mezi spolužáky velitele tankových praporů nebo pluků z let studené války. Jeden z nich se dokonce cvičil k útoku na komunistické Československo, zatímco já ve stejné době sledoval z druhé strany jeho. Pro mě z toho vzešly profesně i lidsky velmi zajímavé a obohacující diskuse.
V jakém smyslu?
Nezažil jsem, že by na mě někdo útočil nebo mě urazil, přestože jsem byl před rokem 1989 důstojníkem Československé lidové armády. Vždy šlo o velmi otevřené, ale přátelské výměny názorů. Naplno jsem si například uvědomil, jak propastný rozdíl existuje v kultuře našich společností. Otevřelo mi to oči.
V komunistické armádě jsem zažíval lidsky ponižující situace, stejně jako většina vojáků mé generace. Tím víc se mě ale dotýkalo, že někteří moji čeští kolegové se papalášských nebo "zupáckých" manýr nezbavili ani po pádu totalitního režimu.
Když se mě proto lidé či známí tehdy ptali, co jsem si ze studií v USA odnesl, odpovídal jsem, že šlo o poznání, jak lze i v armádě s podřízenými jednat důstojně, byť se oni zrovna netrefí do názoru velitele. Ten totiž nemusí mít vždycky pravdu.
Byl to tedy v jistém smyslu kulturní šok?
Tak nějak. Výrazně ovlivnil moji pozdější vojenskou kariéru a formuje mě dodnes. Do funkce náčelníka generálního štábu mě prezident Václav Havel jmenoval v roce 1998, v šestačtyřiceti letech. Celé funkční období až do roku 2002 jsem byl v alianci v této funkci nejmladším generálem.
Všichni ostřílení náčelníci generálních štábů zemí NATO mě přitom respektovali, třebaže viděli, že v rozvoji armády někdy tápeme. Někteří z nich se ke mně chovali i trochu otcovsky. Nikdy mě ale nepřehlíželi, nikdy mě v diskusi neutřeli, abych raději mlčel, protože jsem sloužil v komunistické armádě Varšavské smlouvy, ve které se nic nestalo bez vědomí Moskvy.
To se mi naopak paradoxně stávalo doma, v České republice. Stejně jako je to i dnes absurdně vyčítáno nedávnému předsedovi Vojenského výboru NATO Petru Pavlovi. I na jeho adresu po třiceti letech od pádu totality slyšíme: byl to komunista, sloužil v armádě Varšavské smlouvy.
Jak si tyto výtky na adresu generála Pavla vysvětlujete?
Poté, co skončil ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO, se výrazně veřejně angažuje. Vystupuje jednoznačně proatlanticky a poukazuje na rizika, která vyplývají z chování Ruska anebo i Číny. Proto ony útoky.
Hluboká krize
Vraťme se o dvacet let zpět, k 12. březnu 1999, kdy Česko oficiálně vstupovalo do NATO. V jaké kondici byli tehdy čeští vojáci?
Měli jsme braneckou armádu, která procházela velmi složitým obdobím. Byla početně asi tak čtyřikrát větší než dnešní pětadvacetitisícová, takže se musela změnit. Pomalu se odpoutávala od totalitní minulosti a směřovala k modernímu, plně profesionálnímu vojsku.
Hlubokou krizí procházelo například letectvo. Padaly mu stíhačky, ať už na hustě obydlené českobudějovické sídliště Vltava, kde jen zázrakem nikdo nezahynul, nebo na armádní muniční sklad.
Když jsme s ministrem obrany Michalem Lobkowiczem navštívili sídliště Vltava, hrnuly se na nás nadávky ze všech stran. Zažíval jsem nejtěžší chvíle v životě a jen těžko hledal slova, co mám nešťastným a rozvášněným lidem říct.
Těch katastrof bylo víc. Podepsalo se na nich přerušení kontinuity výchovy bojových pilotů, mylné chápání jejich role v aliančním letectvu i fatální nerozlétanost z minulých let.
Americký velitel letecké základny to tehdy po cvičení v Nizozemsku shrnul lapidárně: "Pokud budete vy Češi přistupovat k přípravě a vyhodnocení leteckých misí pořád tak nezodpovědně, jak jste nám tady předvedli, tak se leteckých katastrof nikdy nezbavíte."
Velkou ranou pro mě bylo pak zjištění, že mi tuto kritickou zprávu o chování českých letců někteří lidé z tehdejšího velení letectva zatajili. I taková byla kondice armády, na niž jste se ptal.
Proč vám tu zprávu amerického velitele zatajili?
Byli na to zvyklí z minulých let. Jenomže právě tyto zvyky byly v přímém rozporu s požadavky a představami Severoatlantické aliance. Například těmi, že veřejnost má právo vědět, s výjimkou tajných informací, co se děje v jejích ozbrojených silách.
Kvůli podobnému lhaní jsem se obklopil, nehledě na nepochopení a protesty mnohých vojáků, týmem lidí, kteří mi říkali vždycky pravdu, ať byla sebedrsnější. Za všechny uvedu alespoň šéfa Centra pro výzkum stresu sociologa Jaroslava Sýkoru. To je zcela mimořádná osobnost.
Chtěl jste to někdy po podobných zkušenostech, krizích nebo tlacích vzdát?
Ano. Zejména když spadl armádní vrtulník s americkým astronautem Eugene Cernanem, který byl v Česku na návštěvě, a naším kosmonautem Vladimírem Remkem (vojenský vrtulník Mi-8S na palubě s Cernanem a Remkem se zřítil na konci října 2001 u Milevska - pozn. red.).
Astronaut s českými předky Cernan byl posledním člověkem, který se procházel po Měsíci, a my jsme ho v Česku přizabili. Měl už jsem toho opravdu dost, a sepsal dokonce i rezignační dopis.
Pana Cernana jsem pak navštěvoval ve Střešovické vojenské nemocnici. Když jsem tam přišel poprvé, v županu nás navštívil prezident Havel, který byl ve stejné instituci hospitalizován. Zraněný Cernan na tom byl přitom psychicky mnohem lépe než já.
Na minulost se ptám i proto, že například komunističtí poslanci dodnes s členstvím Česka v NATO zásadně nesouhlasí a vyčítají zemi podřízení zájmům Spojených států.
Když spolu se Sovětským svazem zanikla i Varšavská smlouva, ocitli jsme se v bezpečnostním vakuu. Nemohlo být ani řeči o tom, že by československá a po rozdělení federace česká armáda ubránila v případě krize republiku. Byly a jsou to naprosto utopistické a nekompetentní představy.
Mluvím o našich ekonomických a lidských limitech, které kvůli své velikosti nepřekročíme. A když to řeknu natvrdo, jiná alternativa než plnohodnotné členství v alianci neexistuje. České teritorium by neubránila ani stotisícová armáda. Chceme mít opět kolos na hliněných nohou, který vysává a ruinuje ekonomiku země?
Pokud jde o snahy nebo názory, abychom vystoupili z aliance, nepřeceňoval bych je, ale ani nepodceňoval. Vojáci by měli v každém případě vědět, že za nimi vláda, parlament, ale i nejvyšší ústavní činitelé stojí.
Jak se vlastně změnila česká armáda za dvacet let, kdy je součástí NATO?
Vůbec se to nedá srovnávat. Dnes máme armádu sebevědomých a vzdělaných lidí, což je úžasný pokrok. Velmi se podobá tomu, co jsem v době svých studií viděl v USA a s obdivem jsem sledoval, jak se baví generál s obyčejným seržantem a naslouchá mu. Pamatuji doby, kdy by český generál poddůstojníkovi nanejvýše vynadal.
Zrovna nedávno jsem byl pozván na slavnostní předávání funkce velitele brigády rychlého nasazení a bavil se už s naprosto jinou, nesrovnatelně kvalitnější generací vojáků, než byla ta před dvaceti lety. Ti lidé jsou už úplně jinde, než jsme byli my: mají za sebou zahraniční mise, tedy i obrovské zkušenosti, hodně z nich hovoří plynně anglicky. Členství v NATO k této obrovské lidské i profesní změně samozřejmě přispělo.
Jaroslav Tvrdík (ministr obrany ČR v letech 2001-2003 - pozn. red.) mi ve své době například nařizoval, že musím organizovat přepadové kontroly svých podřízených. Nesouhlasil jsem. Byl to návrat před rok 1989, kdy se před kontrolami třásli vojáci často strachy, a proto se i schovávali. Navíc jsem vždy poznal, když mě při oznámené inspekci vodí někdo za nos. Nepotřeboval jsem nikoho přepadat, ponižovat a uvádět do rozpaků, jak se často v letech totality v armádě stávalo.
Respektují dnes české vojáky američtí či britští velitelé, tedy lidé ze zakládajících členů zemí aliance?
O tom nepochybujte. S Čechy se jedná v alianci s respektem a otevřeně. Tedy i kriticky, když nás upozorňují na neplnění slibů o výdajích na obranu.
Útoky už probíhají
V poslední době se často mluví o bezpečnostních rizicích, jimž může být Česko vystaveno. Jaká vidíte vy?
Jde o celý mix rizik, vystaveni útokům totiž už dávno jsme. A hlavním nejsou tak často uvádění Rusové. Ti na alianci nezaútočí, nejde totiž o sebevrahy. Rusko pro nás bude hrozbou vždy jen do té míry, do jaké mu to my sami dovolíme. Napadlo tak Gruzii, anektovalo ukrajinský Krym. V obou případech jsme mu to dovolili. Evropa těmto agresím jen přihlížela, protože se bála, že jí Kreml zastaví dodávky plynu.
Mnohem více bych se naopak obával symbiózy Rusko-Čína, ať už bude namířena proti komukoliv. Kyberútoky, o nichž se v poslední době hodně mluví, z této symbiózy přirozeně vyplývají. Chystá je proti nám Moskva i Peking.
Pak je tu samozřejmě hrozba zhroucených států, především těch afrických. S tím souvisí i nemalá rizika migračních vln. Jde o důsledek dramatického nárůstu populace těchto zemí, snižování výkonnosti jejich ekonomik, vysychání rozsáhlých oblastí, a tedy i kritického nedostatku potravin. Tohle vše radikalizuje obyvatele zhroucených zemí, což pak může vyústit v terorismus ohrožující i Evropu. Nežijeme v bezpečnostně jednoduché době.
Je na místě mluvit o nové studené válce mezi Východem a Západem?
Mnozí analytici si to myslí. Určitě jsme se ocitli v situaci, kdy se mezi Východem a Západem spouští složitá globální hra. Své zájmy navíc nekompromisně prosazuje třetí hráč, Čína. Každý chce najednou hrát důležitou roli. Nejde tedy o studenou válku, ale o vymezování sfér vlivu největších hráčů, při kterém se bude i harašit zbraněmi, aby se ukázalo, kdo má více sil.
Co z toho plyne pro Česko?
Měli bychom si konečně říci, jakou roli budeme v našem (evropském) regionu hrát. Lapidárně řečeno: nemusíme vždy a za každou cenu poslouchat a podřizovat se ostatním jen proto, že "plníme spojenecké závazky". Co je špatného na tom být sebevědomým národem úměrně své velikosti a síle?
Když se k nám někdy až příliš sebevědomě chová Německo, Francie, Itálie (například v migrační krizi, personálním drancování našeho zdravotnictví bez kompenzací nebo při výstavbě plynovodu Nord Stream II.), proč bychom se nemohli chovat sebevědomě i my? Vojenská síla je jen součástí role, kterou bude Česko, a tím i NATO v budoucnu v Evropě hrát.
Dnešní velení armády je po dlouhé době složeno z respektovaných profesionálů s praxí ze zahraničních misí. Vytkl byste mu něco?
Jednu věc ano, i když za to primárně může nekompetentně připravená tzv. Tvrdíkova reforma. Ta armádu významně zbrzdila a poškodila na mnoho let. Leccos se sice podařilo napravit, ale dodnes třeba platí, že posíláme své brigády do některých divizí NATO, aby tam v případě krize bojovaly za Českou republiku. S tím, že vojáky stále jen strkáme do něčí podřízenosti, mám dodnes problém.
Měli bychom klást mnohem větší důraz na hájení svých národních zájmů a soustředit se na vytvoření kompaktní armády, nejen brigád, které přidělujeme spojencům.
S jedním procentem hrubého domácího produktu (HDP), vyčleněným na obranu toho ale na druhé straně nedosáhneme. Pokud by to pokračovalo, mohli by nám spojenci jednoho dne říct: vy se v alianci jen vezete a my máme za vás v případě krize riskovat životy našich vojáků i prostředky daňových poplatníků?
Tvrdíkovou reformou byly kromě toho významně potlačeny i jednotky aktivních záloh. Až v posledních letech získávají znovu místo, které jim při obraně země náleží a kde mohly už dávno být. Dnes se dokonce stávají součásti bojových jednotek.
Jak hodnotíte práci nového náčelníka generálního štábu Aleše Opaty?
Podařila se mu jedna skvělá věc: navázal velmi dobrý vztah s ministrem obrany Lubomírem Metnarem. Náčelník generálního štábu musí být se svým ministrem tým, to je pro armádu vždy velmi důležité. Vždy tomu tak v minulosti totiž nebylo. Generál Opata se navíc obklopil mixem zkušených praktiků i stratégů, takže by to mohlo konečně dobře fungovat. Jeho tým ale naplno otestují až krize a ty určitě dříve nebo později přijdou.
Video: Bylo by chybou odcházet z Afghánistánu pod tlakem, říká Petr Pavel.
