Praha - Žena v růžovém tričku a pohodlných červených kalhotách sedí u stolu a soustředěně pastelkami vybarvuje mozaiku na papíře. Společnost jí dělají další dva pacienti a zdravotní sestra. Eliška Pražáková přišla, protože jí doma nebylo dobře. Trpí paranoidními stavy a do Centra duševního zdraví v pražských Bohnicích dochází pravidelně za svým psychiatrem a psycholožkou.
„Mívám stavy, kdy se ani doma necítím bezpečně. Vím, že můžu zajít sem. Už jsem to i několikrát udělala a popovídala jsem si tu s někým. Buď se mi ulevilo, nebo jsme to řešili jiným způsobem,“ popisuje pacientka.
Párkrát konzultace nestačila a lékař se s Pražákovou dohodl, že si půjde na nějakou dobu lehnout do Centra krizové intervence v nedaleké Psychiatrické nemocnici Bohnice. „Tam jsem byla zhruba šest dní. Tato doba mi v podstatě stačila. Nemusela jsem být přijata na běžný pavilon a být hospitalizovaná třeba na měsíc,“ říká Eliška Pražáková.
Centrum funguje v nízké placaté budově mezi bohnickými paneláky od konce minulého roku. Vyrostlo ale na základech neziskovky Fokus, která už od roku 1990 pečuje o duševně nemocné.
V noci úzkost sílí
Centra duševního zdraví se mají stát pilířem chystané reformy psychiatrické péče, kterou urychlují i nedávné tragédie v Uherském Brodě, Horní Bříze nebo Žďáru nad Sázavou, kdy duševně nemocní zabíjeli náhodně vybrané nevinné lidi.
Pražské centrum je jedno z prvních, které už funguje, další je v Přerově. V pilotním projektu budou následovat centra v Brně, Havlíčkově Brodě a Ústeckém kraji.
Pražský tým tvoří psycholog, psychiatr, pět sociálních pracovníků a osm sester. Během dne je klientům k dispozici desítka lidí. V noci pacienti v případě potřeby mohou do centra zavolat, což není nic neobvyklého, protože úzkosti často sílí právě večer.
Někteří svůj byt nedokážou opustit
Garant reformy a ředitel bohnické nemocnice Martin Hollý za žádoucí situaci považuje prázdné centrum. „V ideálním případě centrum duševního zdraví nemá co ukázat, protože všichni jsou v terénu u klientů. Je dobré si uvědomit, že my budujeme servis, a ne 'baráky',“ vysvětlil Hollý, který by do dvaceti let v Česku rád viděl sto center. To by mělo stačit, aby se vzdálenost mezi klientem a centrem dala ujet nejvýš za půl hodiny.
Hlavní sestra pražského centra Blanka Novotná říká, že každý klient potřebuje jiný přístup. Někteří pacienti, jako třeba Eliška Pražáková, si svoje domácí soukromí přísně střeží a preferují, že mohou sami přijít do centra, když se jim to hodí.
Pro jiné pacienty je naopak skoro nepředstavitelné, že by svůj byt opustili. Sestry i sociální pracovníci tak dojíždějí za nimi. Často jde o lidi, kteří na první pohled o pomoc ani nestojí, protože mají špatné zkušenosti z ústavů. Právě oni ale mohou bez potřebné péče představovat největší nebezpečí pro své okolí.
Paranoidní představy a mrtvá zvířata
Za asi čtyřicetiletým nemocným mužem dojíždějí už tři čtvrtě roku dvě sestry jednou týdně vždy ve stejný den i hodinu. Pokaždé s napětím čekají, jestli je pacient vůbec pustí dovnitř. „Pán má trauma po několika násilných odvozech do nemocnice. Chápu, že nám dveře mnohdy ani neotevře,“ vysvětluje Blanka Novotná.
Do nemocnice se muž dřív dostával ve chvíli, kdy sousedům už došla trpělivost s jeho chováním. Trpí paranoidními představami, a tak občas křičí na neviditelné nepřátele a vyhrožuje jim. Ostatní obyvatele domu obtěžuje také nepořádkem a zápachem, na balkon jim několikrát hodil mrtvá zvířata.
Také k sestrám z centra se často chová nepřátelsky. Podle Novotné může ale jako „udička“ pro další konverzaci zafungovat třeba i to, když klient na sestry přes dveře zakřičí, ať vypadnou. „V takové chvíli mu připomínáme, proč za ním vlastně jezdíme. Že je to proto, aby nemusel znovu do nemocnice,“ podotýká Novotná.
Podle ní je tento pacient tak nemocný, že si sám o pomoc nikdy neřekne. Po špatných zkušenostech s pobytem na psychiatrii se už jakékoli péče bojí.
„Ve chvíli, kdy se u takových pacientů stav zhorší natolik, že sousedům nebo rodině už dojde trpělivost a zavolají policii, jsou většinou drastickým způsobem dovlečení do nemocnice. Když se jim pak uvolní režim, tak se nevrátí z vycházky a zamknou se v bytě, kde zůstanou, dokud se situace opět nevyhrotí,“ popisuje koloběh Novotná.
Tohoto pacienta se týmu z pražského centra zatím daří udržet v klidu. Sestry kontrolují, jestli bere léky, a snaží se s ním vybudovat takový vztah, aby dokázaly včas podchytit, že se jeho stav zhoršuje. I přesto, že je komunikace s ním problematická, zdá se, že pacient už si na péči sester zvykl. „Když za ním přes Vánoce nemohl nikdo zajít, po Novém roce sestrám vynadal, že na něj zapomněly,“ vzpomíná sestra.
