Točník - Venku je pořádně chladno, ale drobný muž v kulichu, rukavicích a s lyžařskými brýlemi chránící mu oči se vehementně opírá do šplaků a řeže dřevo na cirkulárce.
Na pastvinách pod hradem Točník mi podává sukovitou ruku. Seznamte se. Pan Prokop Vejdělek, narozen 1909.
Jako dítě ho učili zpívat "Zachovej nám Hospodine Císaře a naši zem". Pamatuje si, jak vypadaly přídělové lístky za 1. světové války, i ty z 2. světové války. Osobně viděl Masaryka, živě vypráví o německé okupaci, o únoru 1948, byl u budovy Československého rozhlasu, když v osmašedesátém přitáhla "spřátelená vojska".
Prokop Vejdělek, které své 101. narozeniny oslavil v prosinci, souhlasil s prosbou redakce Aktuálně.cz a zapojil se do unikátního projektu "Století mezi námi". Nabízíme vám nyní možnost nahlédnout do života tohoto energického muže.
Narodil se jako čtvrté dítě, podle svých slov vejškrabek: "Brali mě kleštěma, podívej, jak mám tady nahoře promáčknutou lebku."
První dítě matka nedonosila, druhé zemřelo dva dny po porodu. Táta byl učitel - "obecní šlechta", matka v domácnosti - "tenkrát to ani jinak nešlo".
Partyzán s okopanými prsty
Na dětství vzpomíná: "Já byl takovej partyzán. Celý léto jsem chodil bos, nechápal jsem, jak můžou lidi chodit vobutý. Vždycky jsem si urazil kus palce, nehty rozbitý. Ale trpěl jsem na podlomy, to mi praskalo mezi prstama. To bolelo vždycky, hajzl jeden... Ale z toho chození jsem měl z pat úplnou podrážku..."
Myšlenky se rozletí téměř o století zpátky, vzpomíná na různé darebnosti.
Třeba, jak s kluky kradli třešně a višně ("po stromech jsem lez jako veverka, nikdy mě nechytli!"), jak dostával každé Vánoce od rodičů stavebnici značky Kotva ("dárky jsme dostávali v kufru. Bylo na něm napsáno NADÍLKA"), jak při oslavách narozenin císaře pána v kostele schválně zpíval s ostatními dětmi tak, aby se zdraví zachovalo "hospodyním" císaře pána ("v tom houfu se to ztratilo").
Největším pozdvižením pro zásmucké kluky však tehdy byla pouť, již každé léto pořádali místní františkáni. "Františkáni neměli poutě, měli porcinkule. Celý náměstí bylo samej kolotoč, střelnice a takovýhle atrakce. To jsem chodil, abych se moh točit zadarmo, tlačit kolotoče. Pak to vymizelo, poač začly elektrický tydlencty..."
Elektřina, to byl cirkus!
Elektřina tehdy ještě nebyla, zavedli ji až krátce před válkou. "Elektrárna ale ze začátku střídala fáze. Jedna nebo dvě fáze byly vypnutý a jedna fáze běžela. Lidi měli žebříky připravený, a jak se přiblížil večer, tak se lezlo zkoušet, která fáze běží. To byl cirkus."
Začátek 1. světové války zastihl Prokopa Vejdělka v první třídě základní školy.
"To byly tehdy lístky, ale nebylo na ně co vydávat. Pekař měl otevříno, ale neměl mouku, tak nemohl péct. Stáli jsme frontu střídavě já, sestra a večer rodiče, aby když dostane mouku, měli jsme chleba. Kdybysme neměli tu kozu, to prase, a ty husy, tak bysme nežrali. Zabijačka byla každej rok. Takovej šikovnej chlápek nám to porážel. Nožejk jsme mu říkali."
"Z hus dělávala máma plněný krky. To stáhla kůži z krku, sešila z nich takovej pytel a ten naplnila nádivkou z husích jater. To byla dobrůůůůtka! No a mlíko jsme měli z kozy, pil jsem ho dycky ještě teplý."
Jak vznikla republika
Pak válka skončila a Čechoslováci si na Rakousku-Uhersku vydobyli samostatnost.
O vzniku republiky řekl své rodině malý Prokop. "V naší partě kluků byl i synek kostelníka. Tak jsme si chodívali hrát ke zvonům do věže. 28. října jsme tam taky byli. A jak tak čumíme z těch okýnek všelijak, najednou u pošty vyvěšujou bíločervenej prapor. Tak jsem nechal srandy a letěl jsem domů. Doma nebyli, ale poač jsem věděl, že chodili na trávu ( to máma všechno vodřela, trávu pro kozu a tak, najímala si pankejty u silnic a chodili jsme sekat, to byly vyžnutý pankejty jak sklíčko, to si máma i uřízla někdy i bříško u prstu, když podžínala takhle pod rukou, každej rok byla pořezaná). Tak jsem běžel tím směrem jak chodili na tu trávu a oni už šli s tím košem. A jak jsem to řek tátovi, tak táta - šup - ten koš pustil a pryč. Tak jsem ten koš s mámou dotáh domů. No a to byl začátek republiky."
Malý Prokop tehdy dvakrát viděl Masaryka.
Jednou se v Zásmukách prezident zastavil na oficiální návštěvu, podruhé tu zůstal "viset" nedobrovolně cestou na Kutnou Horu. To když místní uličník hodil kamenem po prezidentově automobilu a rozbil reflektor. "Zastavilo se a bylo veliký vyšetřování, a tomu klukovi bylo naplácáno na prdel."
Na privátu se štěnicemi
První republika, to bylo také stěhování od rodičů do Kolína - k tetě. Z Prokopa Vejdělka se stal student reálného gymnázia.
Nijak úspěšný, nutno dodat. Jazyky mu nešly, takže hodiny latiny, francouzštiny a němčiny se staly utrpením. "Do prčic, to já jsem na to nebyl, lidi zlatý. To jsem v tý kvartě smlouval s němčinářem, že jdu pryč, ať se se mnou nesere a tu čtyřku mi dá."
Dostal čtyřku a přešel na elektrotechnickou průmyslovku do Prahy. Rodiče si mohli dovolit pronajmout mu privát.
"Soukromí u báby Brzánkový. Se štěnicema. Táta tam se mnou občas přespal. Nosil takový slamáky, takový panamáky v létě, frajerky. Položil je takhle na šicí stroj a ráno na tý pentli seděla nachlastaná štěnice jak prase. Tak jsem sebral klobouk, otevřu okno a prsk na ulici... Ale to byly moje nejšťastnější roky tam. To jsem byl každej tejden na představení v Národním divadle."
Proč jezdit, když se dá chodit
Rodiče mu sice dávali dost peněz, aby mohl po Praze jezdit tramvají, ale raději chodil pěšky.
Infobox
- Statistiky potvrzují, že se v Česku zvyšuje věk dožití. Redakce Aktuálně.cz se proto vydala zmapovat, jaký život se "sto křížky" je.
- Tato zpráva je součástí seriálu, z něhož jste již mohli vidět fotogalerii: Jak žijí Češi, když je jim 100 let
- Také jsme vám přinesli příběh Bedřišky Köhlerové (103 let) a její fotografie ze života. O vzpomínky se s redakcí podělil i pan Antonín Kovář, kterému bude 104 roků.
To mu vydrželo celý život. O prázdninách rád putoval pohraničím: "Krumlov, Šumava, Lenora, to všecko bylo německý. V Lenoře jsme spali a nad postelema jsme měli obraz Franze Josefa a Kaisra Viléma, jak si podávaj ruce přátelsky před vypuknutím války. To byl takovej propagační materiál. Jo a ještě tureckej šáh u toho byl. To byla trojdohoda. Lidi byli v tý době přátelský, to bylo dobrý. To až když začal Adolf, až začali nazi, tak se to rozesralo naplno."
Později, mnohem později, bral vlastní děti na dlouhé tůry, společně chodili značkovat pro Klub českých turistů. A do práce chodil skoro vždycky pěšky. I na stará kolena - pracoval až do svých sedmdesáti let.
"Tou dobou jsem už bydlel v Praze na Pankráci. Vstával jsem v půl pátý, v pět jsem vyrážel z domu nasnídanej, voblíknutej, abych na šestou byl včas v práci. Na Nuselskej most jsem eště lezl po žebříku, nebylo to dodělaný, ale bylo to průchozí. Tam jsem zažil všechny zkoušky, co dělali, když přes to náklaďáky hopsaly naložený plný pískem. Nebo když vodpalovali rakety, žejo."
Při obdivu nad jeho kondičkou jen mávne rukou. To tchán, ten uměl chodit. "Celej život chodil ze Lhotky do Vítkovic, to bylo skoro 2 hodiny cesty tam a 2 hodiny cesty zpátky. 10 hodin dělal. Byl takovej maličkej, hubenej chlap. Ale přišel domů, popad motyku a šel okopávat řepu. Stačit mu - to bylo umění. Já chodil rychle, ale on lítal."
163 cm, odveden
Ale zpátky v čase. Po střední škole následovala vojna. Pan Vejdělek dostal dvakrát odklad. Jako dvouletý prodělal těžký zápal plic; vážné nemoci přičítá, že nikdy moc nevyrostl. Dosáhl na 163 centrimetrů.
"Odvodová míra byla 163,5 cm. To se pamatuju, jak mi to prkýnko spustili na hlavu."
Potřetí mu sice také prkýnko klaplo o lebku, ale i tak ho odvedli. Na vojně byl v letech 1931-32, díky maturitě na průmyslovce se dostal jako mechanik k leteckým silám. Výcvik absolvoval v Prostějově a Olomouci, později sloužil v Hradci Králové.
Na vojně málem přišel o život, když se na něj při přetahování překlopil opravovaný letoun. "Nechtěl jsem, aby se to rozmlátilo. Zůstal jsem pod tím, až mi to sedlo na nohy. Než mě z toho kuci dostali, měl jsem tak pohmožděný svaly, pomačkaný, že jsem nebyl schopen s nohou hejbat."
Na vojnu jinak vzpomíná rád. Opět hlavně na vylomeniny, které s dalšími branci vyváděli. Jen jídlo bylo prý hrozné. "Šetřilo se. A tak místo rizota bylo krupeto... To byly blivajzy, to jsi šel s ešusem, ten kuchař to pracně nabral do tý sběračky, teď to nemohl vyklopit, tak s tím mlátil půl hodiny, než to vyklopil a ty jsi šel a teď jsi to půl hodiny nad sudem vyklápěl."
Ostrava, 1932, první zaměstnání
Po vojně se vrátil k rodičům, kteří se mezitím několikrát stěhovali a nakonec postavili domek u Prahy - v Radotíně. Práce byl nedostatek, a tak byl Prokop Vejdělek rád za nabídku nastoupit v Ostravě do Báňské a hutní společnosti.
Dostal tehdy byt - s topením, se světlem, společnou koupelnou, který se stal na tři roky jeho staromládeneckým doupětem.
Pak se ženil. Na hasičském bále poznal Andulu, prodavačku v čokoládovně - a byla z toho láska jako trám.
Pan Vejdělek vzpomíná na představování u Anduliných rodičů ("dostal jsem chleba namazanej sádlem s rajčetem a cibulí"), jak mu jeho vlastní táta svatbu rozmlouval ("měl velký plány, kolik já vyžením a já chtěl chudou holku"), na obřad v kostele, kvůli kterému musel vstoupit do katolické církve ("to jsem měl průser, táta byl totiž Sokol, byl bez vyznání, já tím pádem také. On faráře furt zlobil s Husem a Žižkou...") a také na to, co měla manželka na sobě ("kostýmek a kloubouček s cingrlátkama nějakejma").
Mobilizace a druhá válka
Pak přišel rok 1938 a mobilizace. "Probíhala nádherně, nastoupilo se s ohromným elánem". Trvala asi měsíc, pak muže pustili domů.
Vejdělkovi se tehdy stěhovali na Slovensko, za Košice. Konkrétně do Gelnice, kam pana Vejdělka přeložili. Sotva stačili vybalit kufry, přišla druhá mobilizace. Znovu skočil na vlak, měl se hlásit v Pardubicích. Tentokrát jel s menším elánem, nechal doma samotnou ženu, která měla rodit každým dnem.
U nadřízených si nakonec vyprosil, aby mohl jet zpátky ("beztak jsme tam nic kloudného nedělali"). Manželku našel v porodnici, už s novorozenou dcerou v náručí.
Ale našel také jiné Košice. "Už byly celý ověnčený maďarskejma praporama, na všech stoárech, kdejaká díra, všude visely."
A začala válka.
Prokop Vejdělek vzpomíná na další přídělové lístky. Na to, jak se poslouchalo tajně rádio - Londýn, Moskva. Jak v roce 1939 - to byli zrovna na návštěvě rodičů v Radotíně - zažili obsazení německými vojsky: "Byl jsem svědkem příjezdu Hitlerovy armády Na Příkopech kousek od Národního divadla."
Pár dní na to dostal na Slovensku výpověď. Slovensko si vytvořilo vlastní stát a pan Vejdělek byl coby "cudzinec" vykázán.
Porod téměř ve vlaku
Návrat do Prahy byl hodně dramatický - na jeho choť přišly ve vlaku porodní stahy, na cestě byla druhá dcera.
"Když jsme byli za Ostravou, tak Andula říká - mně bylo furt divný, že se dívá na hodinky - říká: Víš, já mám porodní bolesti, už jsem ztratila vodu a mám to spočítaný, že když pojedem dobře, tak do tý Prahy dojedem... No a přijedem na Wilsoňák a Andula říká: Já nemůžu, já zůstanu."
Dcera se nakonec narodila na vozíčku pro pacienty u vchodu do porodnice.
Od roku 1940-45 pracoval Prokop Vejdělek pro pobočku Báňské hutní ve Vamberku. Přestěhoval se tam i s rodinou, která se posléze rozrostla ještě o třetí dcerku.
Ale manželka tam skoro přišla o nos. "Tehdy šla do kina a poněvadž se nesvítilo na ulicích a okna byly zatemněný, byla úplná tma. Sice před sebou slyše dvě ženský bavit se, cejtila, že jdou okolí ní, ale neviděla je. No a ta ženská, jak mluvila, tak ji tadyhle dost hluboko kousla do nosu, jak je ten kořen, velkou ránu měla, krvácela. Andula se jí trefila akorát do huby... Taková zimní noc tmavá, taková náhoda."
Ve Vamberku se dočkali osvobození. "Přes Vamberk nešla ta hlavní bojová armáda, jenom nějaký trény. Sebranka všech možnejch vozidel, s koňam, auta, kočárky, kočáry, no prostě - co se kde posbíralo. Ve Vamberku tak nerabovali, jen se furt ptali, jestli jsou na dobré cestě do Prahy."
Když Rusové táhli zpět, to už rodina žila v Bohumíně, kam byl pan Vejdělek znovu přeložen. V Bohumíně se rabovalo ve velkém: "Vybírali byty. Třeba kavír vzali, šoupali ho na vůz, s ním vjeli na ramu a z rampy ten hlavír hodili do vagonu. No - to bylo harampádí, všecko rozbitý, nábytek, všechno, to byli... hovada."
Únor 1948 a měnová reforma
Za války vstoupil Prokop Vejdělek do sociální demokracie, měl potřebu se angažovat. Angažmá trvalo jen do roku 1948. Do února 1948, kdy stranu spolkli komunisti. "Únor? Všecko šlo tak nějak klidně. Lidi nereagovali, lidi byli otrávený. Takhle jsme ten konečnej průser prožívali."
O to větší bouře nastala v Bohumíně v roce 1952. Po měnové reformě. V železárnách vypukla stávka. "Den před tou měnovou reformou tam měli Zápotockýho a ten jim slíbil, že jsou to samý blufy, že se nic neděje, že je to všecko samá lež. No a nějakej mistr v mechanickejch dílnách, toho donutili, aby řečnil. Když došlo k reformě, tak se druhej den oběsili. Lidi pak zastavili práci. A sotva zastavili práci, hned se tam objevilo vojsko. Nějaká důstojnická škola komunistická, nějaký Slováci, kluci tvrdý jak tohle, zažraný komunisti no. Vojsko obsadilo fabriku, před každej vchod do dílny kulomet - a bude se dělat."
Pan Vejdělek vzpomíná, jak se dělníci vydali na pochod na Bohumín. Tam už je sbíraly policejní antony. "Blbě to dopadlo, blbě. Hodně lidí pozavírali, už se nevrátili, špatně to dopadlo, moc špatně. A o tomhle se neví."
Při měnové reformě přišel o polovinu platu. To, co zůstalo, se začalo rozdělovat - výplata chodila ve dvou půlkách dvakrát v měsíci. Výhody, které do té doby fabrika poskytovala zaměstnancům, například bezplatné bydlení, byly šmahem zrušeny. "Tehdy jsem si řekl: Mám bejt někde v nějakej prdeli v Bohumíně? Chleba je o dvou kůrkách všude, tak proč bych měl žít v Bohumíně?"
A tak se rodina znovu stěhovala - k rodičům do Radotína.
Akce kulový blesk
V Praze krátce pracoval na ministerstvu, po dvou měsících toho ale měl dost ("když jsem poznal ty poměry...!"). Vzal proto jinou nabídku a nastoupil do společnosti Hutní projekt, která manželům nabídla i bydlení.
S bydlením to zpočátku vypadalo bledě: Plán žít s rodiči v Radotíně zkrachoval. Komunisti jim totiž do vilky vnutili podnájemníky. Ale pan Vejdělek šikovně vymyslel čtyřsměnu. Něco na způsob Akce kulový blesk. "Takovej složitej manévr to byl a ono to vyšlo."
V následujících letech se rodině podařilo radotínský domek zrekonstruovat, cestovat, dcery dospívaly, s tátou jezdily na vodu, na hory. Na Malé Fatře si Prokop Vejdělek nadvakrát zlomil nohu. Následovala vleklá léčba, operace, reoperace, hnisání. "Vono to furt hnilo. A doteďka mám tu nohu poznamenanou. To dlouho zlobilo, léta, léta," přikyvuje hlavou.
Ale na neduhy si nestěžuje. Popírá představy o starých lidech, kteří se "baví" předčítáním svého chorobopisu. A to je mu 101 let. "Důležitý je dlouhodobý pobyt na čerstvém vzduchu, dostatek pohybu a fyzické práce, lehká mysl a zájem o okolí a lidi," svěřuje svůj recept na dlouhověkost.
10 pater bez výtahu
Na začátku 60. let provdal dcery. A prodal také radotínský dům. Vlastní rodiče už nežili a s manželkou se rozhodli utržené peníze rozdat mezi děti, aby si mohly postavit vlastní bydlení.
S Andulou získali družstevní byt na Pankráci. Manželka tam musela domácnost - už potolikáté - stěhovat sama. Prokop Vejdělek byl v té době na stáži v Alžíru. "Zverbovala tehdy chlapy ode mě z podniku, aby jí pomohli. Páč zase šetřili vejtah, muselo se po schodech. Ale my bydleli v desátym poschodí. To mi pak vyčítali, dlouho mi to vyčítali, hi hi hi, co vytrpěli za trápení."
Pak přišel rok 1968. Rok Alexandra Dubčeka.
"Nejdřív, když jsem ho poprvé slyšel mluvit, krista pána, kde vykopali tohle dřevo?! Von jektal, ten soustavně neuměl říct pár slov, to bylo blekotání. No a pomalu se začal vybarvovat, tak jsme si říkali, že to snad bude dobrý. No a nebylo to dobrý. Brežněv to hlídal jak vostříž."
Kamenem proti kulometu? Neblbněte
Jak vzpomíná na okupaci? Vrátil se z další měsíční stáže v Alžíru, kde měl jeho podnik kontrakt v rudném dole. V noci nějak dojel z letiště domů a unavený usnul.
"Ráno jdu do práce, autobusem na Václavák a lidi řvou, brečej. Povídám: 'Co se stalo?' 'Okupujou nás Rusové'. No a přijedu na Václavák a tam peklo, kulomety, kanóny rozdělali proti Muzeu, Muzeum celý rozstřílený, ty sloupy, ťapky vod kulek jedna za druhou... Nedělalo se samozřejmě, kanceláře poloprázdný. A najednou, jak tak sedíme u oken, slyšíme klapot pásů od tanků kolem nádraží a někdo říká - jedou na rozhlas! Tak jsme všichni vyrazili k tomu rozhlasu a skutečně. Jely tam, další tank tam hořel, zavadil nějak o trolej - voni měli vzádu velkej barel nafty a jak to padlo na ten barel, všechno to bylo v plamenech. Tramvaj, asi dvě, přes ulici postavneý... Kolem nás některý ty kluci byli žhavý, furt hledali kameny a tak. Já jsem jim říkal: 'Neblbněte chlapi, copak nevidíte samý kulomety a samopaly namířeny, ty by vás postříleli jak myši'..."
Pan Vejdělek šel honem shánět vízum. Sehnal rakouské. Kdosi mu poradil, že jízdenku do Vídně nesežene, ale do Amsterodamu ano. S manželkou neprodleně vycestoval.
31 let v penzi a sám
Ale nakonec z toho byla jenom dovolená.
Vejdělkovi v zahraničí nedokázali zůstat. "Já už byl tehdy prakticky penzista, já už jsem přesluhoval. Říkal jsem si: Doma mám přeci nějakou penzi, kdežto tady budu bez prostředků - a kde vezmou šedesátiletýho dědka?"
Ovšem - na odpočinek odešel až v sedmdesáti letech. Když se dostal do důchodového věku, domluvil si v práci, že bude chodit dál. "Přes léto jsem byl na chalupě a přes zimu jsem u nich dělal. Takže jsem byl v Hutňasu do 70 let. Pak jsem definitivně přestal dělat. A rok na to Andula umřela."
Dnes tráví velkou část roku na rodinném statku, který postavila jedna z jeho dcer. Sto byste mu neřekli. Při vyprávění raději stojí a gestikuluje. Pořád je aktivní. Pomáhá s hospodářstvím. V pauzách u krbu pročítá noviny.
V pokoji je teplo, Prokop Vejdělek sedí v měkkém ušáku, otáčí stránou denního tisku. Věnuje mi veselý úsměv: "Já těch novin prošel za život tuny, umíte si to představit?"
