Rozhovor - Narodili se jako jednovaječná dvojčata do rodiny z cirkusového prostředí. Pak se ale postupem let vypracovali na sólisty slavných baletních souborů. Od roku 1993, kdy Otto a Jiří Bubeníčkovi vstoupili do hamburského souboru Johna Neumeiera, se objevili v desítkách tanečních rolí.
Před sedmi lety odešel Jiří do drážďanského baletu Semperoper, kde nyní působí zároveň jako choreograf. Otto se kromě baletu věnuje komponování hudby, scénografii a navrhování kostýmů. Minulý týden zavítali do Česka na festival Zlatá Praha, další vystoupení tady plánují příští rok v lednu.
„Půjde o čtyři delší práce. Každá choreografie má zhruba půl až tři čtvrtě hodiny. Jsou to všechno Jiřího inscenace, ke kterým jsem dělal buď hudbu, scénu nebo kostýmy," popisuje přípravy Otto Bubeníček.
Aktuálně.cz: V česku jsou bratři Bubeníčkovi zavedenou značkou. Funguje tak i v zahraničí?
J. B.: Měl jsem období, kdy jsem chtěl, aby nás veřejnost brala odděleně, ale na druhé straně jsme se v našem zdvojení hodně proslavili. Takže ano.
A.cz: V drážďanském baletu působíte sedm let, což je prý kritické období pro setrvání na jednom místě. Zároveň jste se stali laureáty Ceny Mary Wigmanové. Jak na toto období vzpomínáte?
O. B.: Když jsem byl mladý a tančil Labutí jezero, měl jsem nadbytek energie a občas jsem z něčeho úplně ulétl. Teď je energie míň, ale všechno je takové čistší a úspornější.
J. B.: Člověk za dvacet let přijde na to, jak pracovat s technikou. Musí se uvolnit. Někdy stačí té energie méně, použít správné svaly a technika pak doopravdy funguje. Tak to je i v životě.
A.cz: Jak jste se za tu dobu naučili zvládat trému před zvlášť obtížnými kusy?
J. B.: Já se na jeviště vždycky těším a těšil jsem se. I když je člověk nervózní, na scéně na to zapomene. Vžije se do role. Než přestanu tančit, tak bych chtěl umět být na jevišti naprosto uvolněný. Protože pokud myslíte na to, že něco pokazíte, diváci to poznají.
O. B.: Když pomáhám mladším tanečníkům, vždycky jim říkám: „Nenech se smést situací nebo rolí. Pokud jsi v přítomnosti, stane se delší, takže můžeš myslet pomaleji. Jedna sekunda může mít i pět sekund." V Othellovi hraji například Jaga - v jednom momentu se podívám na svoje ruce a ten okamžik úplně prožiji.
A.cz: Jiří, vy tančíte a k tomu vymýšlíte dvě až tři nové choreografie ročně. Jak do tohoto tempa zapadá filosofie buddhismu, o který jste se začal zajímat?
J. B.: Přestal jsem například jíst maso. Jsem vegan, i když to občas poruším. Snažím se nepít kávu ani kokakolu. Cítím se lehčí, zdravější. Snažím se žít a nikomu kolem sebe neubližovat.
A.cz: V lednu vás diváci můžou vidět v komponovaném večeru v Národním divadle. Už máte ujasněný program? A budete tančit spolu?
O. B.: Půjde o čtyři společné delší práce. Každá choreografie má zhruba půl až tři čtvrtě hodiny. Jsou to všechno Jiřího inscenace, ke kterým jsem dělal hudbu, scénu nebo kostýmy.
J. B.: Začneme Toccatou, která měla premiéru v New York City Ballet. Otta k ní napsal hudbu a navrhl kostýmy. Potom bude Faun, ke kterému bratr dělal kostýmy a scénografii. Jako třetí přijde Obraz Doriana Graye Oscara Wilda, ke kterému navrhla kostýmy Denisa Nová. Poslední balet se jmenuje Le Souffle de l'Esprit (Dech duše), který jsem postavil pro Zürich ballet. Je inspirován obrazy Leonarda da Vinciho. Jde o hold mým babičkám. Když jedna zemřela, měl jsem zrovna těsně před premiérou a nestihl jsem se s ní rozloučit. My jsme totiž vyrůstali hodně s prarodiči, když naši cestovali s cirkusem. Tak jsem se touhle smutnou událostí vypořádal aspoň na scéně.
A.cz: Před nějakou dobou jste se nechali slyšet, že je pro vás tanečním milníkem čtyřicítka. Teď vám bylo 39. Posunula se ta hranice?
J. B.: Když to půjde, tak si možná ještě nějaké to gala rádi zatančíme. Rozhodně nebude lehké přestat, ale život jde dál. Já se budu nadále věnovat choreografiím a Otto zase kostýmům a scéně.
A.cz: Ve své kariéře jste tančili už téměř všechno. Je nějaká role, o kterou byste ještě stáli?
O. B.: Já bych si chtěl ještě zatančit hodně společných věcí. Jinak se rád vracím do Hamburku. Líbí se mi tam.
J. B.: Já nevím, jestli bych to dokázal, ale rád bych si zahrál ve filmu. Kdyby třeba někdo udělal taneční snímek, to by mě vyloženě bavilo. Neříkám, že bych to uměl, ale bylo by to zajímavé.
A.cz: Vaši podobu využívali choreografové i jako jevištní metaforu - například v roli krále a jeho stínu. Máte nějaký tip, jak vás rozlišit?
O. B.: Můj obličej je víc do O, jako Otta a Jiří zase má nos jako I, jako Jiří. Ne vážně. Když nám bylo osmnáct, byli jsme si víc podobní, teď už jsme jiní.
J. B.: Já mám tetování zezadu na rameni - čínský znak, který symbolizuje pravdu. Nechal jsem si ho udělat, když jsem odcházel z Hamburku do Drážďan.
A.cz: Zpátky do Čech se tedy nechystáte?
J. B.: Uvidíme... My jsme tu nikdy nepracovali, nevíme, jak se tu dělají například daně. Zkrátka vůbec nic.
O. B.: Zase v Německu nejsou moc hezké ženy. Ty jsou v Čechách.
J. B.: To je pravda. Já si myslím, že kdybych žil tady, tak už bych měl manželku a děti, ale v Německu to prostě nějak nefunguje.
