MFDF 2013 - Slovo legenda se hojně nadužívá, ale na ruského animátora Jurije Norštejna platí bezezbytku. Vlivný a erudovaný filmař byl jedním z prvních významných autorů, kteří odmítli myšlenku, že animovaný film je žánr vhodný jen pro děti. Jeho snímky sice často vycházejí z pohádek, dětských písní nebo říkanek, ale svým filozofickým zaměřením se obracejí k divákům, kteří už pohádkám dávno odrostli.
Nejsilnější tvůrčí érou třiašedesátiletého autora byla sedmdesátá léta. Tehdy natočil své slavné filmy jako Volavka a čáp (1974) nebo Ježek v mlze (1975). Patrně nejslavnějším a nejpopulárnějším jeho dílem je Pohádka pohádek z roku 1979. Asociativně laděný film se zamýšlí nad osudem člověka, hrůzami války a obyčejným lidským štěstím. Norštejn snímek definoval jako film „o jednoduchých představách, které dávají sílu žít".
A přestože už od osmdesátých let připravuje svůj celovečerní opus magnum, adaptaci Gogolovy povídky Plášť, přesunula se Norštejnova aktivita do velké míry na pole teoretické. Shrnujícím produktem jeho akademické dráhy je výpravná, monumentální kniha Sníh na trávě, kterou nyní vydává Nakladatelství AMU. Norštejn v ní zabývá podstatou umění animace a její spojitosti zejména s výtvarným uměním.
Aktuálně.cz: Co bylo prvním impulzem k tomu, abyste napsal knihu Sníh na trávě?
Jurij Norštejn: Přednášel jsem na režisérských kurzech na filmových školách, rozpracovávali jsme se studenty různé náměty a lekce se začaly nahrávat. Postupem času jsem nasbíral opravdu velkou hromadu přepisů přednášek, které jsem postupně dostal možnost publikovat ve filmových časopisech. Z toho pak časem vyplynul nápad vydat knihu Sníh na trávě. Nakonec jsem měl asi čtyři stran rukopisu a k tomu obrovské množství obrazového materiálu. Náklady na vydání knihy se vyšplhaly asi na 180 tisíc dolarů. Bez mého přítele Andreje Kazmina, ředitele Sberbanky, by asi nikdy nevyšla. Podobně nákladné projekty se dají uskutečnit jen se sponzorskou účastí. Stát se o kulturu a vědu nestará.
A.cz: Kdy jste knihu začal psát?
To si pamatuji docela přesně. Bylo to v roce 1998, přednášel jsem v Holandsku a právě bylo mistrovství světa ve fotbale, bydlel jsem v hotelu a všude slavili fotbaloví fanoušci, město bylo celé vzhůru nohama. Nemohl jsem spát, a tak jsem si sedl a začal psát. Dalších deset let pak vznikaly v různých intervalech další a další texty.
A.cz: Název knihy Sníh na trávě je prý spojen s obrazem z vašeho dětství. Můžete vysvětlit, co pro vás znamená?
O tom obrazu, který se ocitl v titulu mé knihy si můžete přečíst v předmluvě k ní. Je to dlouhé vysvětlování. Ale pokud bych to měl shrnout, Sníh na trávě pojednává o animaci, o její obrazné a metaforické síle. Pragmatický jazyk je pro mě bezmocný ve srovnání s metaforou. Tak proto jsem využil právě obraz, který si pamatuji z dětství. Je to čirá poezie, spojení trávy se sněhem v jednom okamžiku dává vyniknout prchavosti vjemu. Z toho vyrůstá svět fantazie, který se skládá z vůně dvora, večerního slunce, odrážejícího se z oken sousedního domu přímo do úzké chodby společného bytu. Neexistují nicotné náměty, v umění si je vše rovno.
A.cz: A chtěl jste se stát animátorem už od dětství?
Ne, na rozdíl od mnoha kolegů jsem si to skutečně nepřál. Nevím to dodnes.
A.cz: Přesto patříte k legendám tohoto oboru, jehož krása a zároveň velká výzva spočívá v tom, že umělec tvoří od základů ze své imaginace nový svět. K jakému druhu umění má podle vás animace nejblíže?
Animátoři jsou jediní filmoví tvůrci, kteří se ocitají v podstatě v božské pozici. Přemýšlel jsem o tom, jak vlastně bůh přišel na to, jak má vypadat Eva. V tom máme my jako tvůrci už určitý náskok a výhodu, protože už můžeme využívat analogie, vidímě už svět kolem sebe. Právě jsem sledoval ženu na druhé straně místnosti, vytvářel jsem si v hlavě možný příběh o ní. Animátoři jsou na tom určitě lépe, než tvůrci hraných i dokumentárních filmů. Můžeme opravdu stvořit celý svůj svět.
A.cz: Točíte proto především pohádkové příběhy?
Pohádka je vnější forma, ale nejdůležitější je osobní vklad tvůrce filmu. V jeho díle se objeví vše, co má rád, co čte, s kým se přátelí, na co se dívá. Už nad vchodem do delfské věštírny ve starověkém Řecku byl nápis „Gnóthi seauton - Poznej sebe sama". A tak se poznáváme i dnes na základě toho, co nás ovlivňuje. Z toho všeho může vzniknout film, pohádky jsou jen jedním z těch mnoha prvků. Před nedávnem jsem potkal člověka, který mi vyprávěl, že viděl můj film Volavka a jeřáb a pochopil jeho hluboký smysl během svého rozvodu s manželkou.
A.cz: Jak moc se inspirujete ve své tvorbě, která se obrací spíš k dospělému publiku, dětským viděním světa?
Každý se mě na to ptá. Ale já neznám odpověď. Dětem by se ale měly pouštět od neútlejšího věku nejen realistické příběhy, děti dokážou vnímat i složitější fantazijní obrazy. Můžou porozumět například rozhýbaným obrazům Joana Miróa. Důvody toho jsou složité a mnohovrstevnaté. Na to vše je ale nutné myslet při tvorbě. V Moskvě je hodně chudých lidí, příšerné je to zejména u žen, které jsou ještě mladé. Dívám se na ně a říkám si, vždyť přece jednou také byly malými roztomilými holčičkami. Myslím na to vždy, když dělám film. Snažím se dělat upřímně, nevyumělkovaně. Je to ale už instinktivní.
A.cz: To možná souvisí i s tím, že odmítáte vysvětlovat jednotlivé symboly vašich filmů…
Ano, jednotlivé symboly vždy tvoří celek, který nějak promlouvá. Je to jako v životě. A také film je součástí nějakého jiného celku. Bez tohoto poznání je těžké ho vytvářet.
A.cz: Žijeme v éře digitální animace. Co pro vás nástup nových technologií znamená?
Samozřejmě vývoj nových technologií sleduji. Ale nijak mě nelákají. Můžou pomáhat v některých procesech, ale snažím se je nevyužívat, protože počítačová animace je podle mě ten nejhorší známý způsob, jak vytvářet filmy. Používám techniku ploškové animace, která mi umožňuje vidět obrázky, když vznikají, zatímco na počítači se obrázek skládá postupně a můžete jej spatřit až na konci. Přitom právě práce s formou a tvary v pohybu je při tvorbě animovaného filmu klíčová. Shrnuto, počítačová animace mě vůbec nezajímá a filmovému umění spíš škodí.
A.cz: Ale moderní technologie se dají využít také k experimentování, hledání nových cest. Neláká vás to?
Ze současných animátorů mě nenapadá žádný, který by mě oslovoval. Znám celou řadu mladých autorů, kteří se snaží experimentovat, ovšem jejich filmům zpravidla chybí emocionalita, lehkost a také smysl pro humor. Příliš brzy získávají pocit, že už mohou vyprávět o životě. Pokud však nemáte dost životních zkušeností, nevíte, co je utrpení a strádání, bývají vaše filmy povrchní. Tvorba není možná bez osobního prožitku. Současní experimentální tvůrci zároveň často nejsou schopni se soustředit na věci, které nás obklopují, neumějí vnímat okolní přírodu, svého psa, kočku ani mouchu, která leze po stole či labuť, která vylézá z vody. Třeba Paul Klee začal s experimentováním až poté, co dlouhou dobu cestoval po světě, maloval obrazy krajin, učil se dýchat vzduch a vnímat své okolí. Nakonec vytvořil novou gramatiku výtvarného umění, tak jako Bach redefinoval zákonitosti hudby svým Dobře temperovaným klavírem.
Více čtěte na Dokrevue.cz
