Glosa - Podle aktivisty Miroslava Brože z občanského sdružení Konexe přicházejí protiromské protesty v cyklech, jejichž intervaly se postupně zkracují a intenzita roste. Ve světle této pochmurné vyhlídky je více než znepokojivé, kolik populistických kandidátů v letošních předčasných volbách vytahuje proti-romskou kartu. Projekt slovenského umělce Tomáše Rafy Výběrové řízení na česko-romskou vlajku, při němž vystavil v Galerii Artwall na nábřeží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše v Praze sedm návrhů nového česko-romského symbolu, měl v tomto smyslu dokonalé načasování.
Rafův projekt spočívající ve spojení české a romské vlajky provázely od začátku kontroverze. Po té, co některá média, včetně ČTK, mylně informovala, že se jedná o novou romskou vlajku, se vzedmula vlna odporu mezi českými Romy. Zároveň se internetové diskuse na stránkách galerie a serveru Aktuálně.cz, kde bylo možné hlasovat o vítězném návrhu, plnily nenávistnými rasistickými vzkazy, Dělnická strana podala na pořadatele výstavy trestní oznámení a výstava samotná byla dvakrát poničena neznámými vandaly. Projekt kritizovali i mnozí umělci a pro-romští aktivisté. Spory o vlajku podle nich přilévaly oleje do ohně českého anti-cikanismu a odváděly pozornost od důležitějších problémů.
Přesto mělo představení Rafovy vize soužití bílých a černých Čechů svůj význam. Návrhy česko-romské vlajky coby symbolu multi-etnického státu umístěné na exponovaném pražském nábřeží viděly během trvání výstavy statisíce lidí, další tisíce sledovaly projekt online a stovky se zapojily do hlasování o finální podobě vlajky. I když skutečná diskuse nebyla zdaleka tak halasná jako výkřiky o „prznění státní vlajky", rasistické výlevy a xenofobní narážky na Rafův slovenský původ, v souvislosti s jeho projektem se o česko-romském soužití skutečně diskutovalo.
Pomineme-li edukativní potenciál projektu - mnozí bílí Češi se jeho prostřednictvím dozvěděli o existenci mezinárodní romské vlajky - ukázala výstava i několik ne zcela zjevných aspektů romské problematiky.
Zavádějící informace o tom, že se jedná o romskou vlajku, opakovaná v médiích, ale i mezi mnohými (bílými) diskutujícími na online fórech, názorně demonstrovala slepotu většiny hledající problém vždy jen na straně těch druhých. Viděno touto optikou měla být vlajka určena Romům, protože na nich bylo, aby se integrovali do většinové společnosti. Přesunutím zodpovědnosti na menšinu dosáhli příslušníci majority iluze, že problém integrace je záležitostí Romů a nikoli celé společnosti. Podle stejné logiky byla Rafova vlajka chápána, jako romská a nikoli společná všem Čechům bez rozdílu barvy pleti.
Debata kolem Výběrového řízení na česko-romskou vlajku však zviditelnila také rozpory mezi pro-romskými aktivisty. Zatímco někteří z nich - konkrétně Kumar Vishwanathan, Vojta Lavička, David Tišer, Lucia Horváthová a Zdeněk Ryšavý - zasedli v komisi, která vybírala sedm vystavených návrhů na vlajku, jiní, jako už zmiňovaný Miroslav Brož, upozorňovali na odtrženost Rafova uměleckého gesta od skutečných potřeb a problémů Romů žijících ve vyloučených lokalitách. Zároveň s tím někteří romští političtí předáci - jmenovitě Čeněk Růžička, Štefan Tišer nebo Miroslav Kováč - projekt kritizovali kvůli údajnému zneužití romské vlajky.
Tyto odmítavé reakce ze strany Romů lze ovšem chápat i pozitivně, v kontextu jejich českého - respektive česko-slovenského - vlastenectví. Za všechny tento pocit shrnul Miroslav Kováč, který s Tomášem Rafou a zástupci galerie diskutoval v Krupce. Zdůraznil, že Romové jsou hrdí na své symboly, ale zároveň se cítí být Čechy: „Máme vazbu na tuto zemi. Naši prarodiče za ni prolévali krev. Máme tu pohřbené předky."
Na rozdíl od přístupu takzvaných „vlastenců", kteří svým agresivně proklamovaným češstvím maskují rasismus, měl Kováčův neformální projev mezi paneláky krupského sídliště všechny rysy skutečného patriotismu, utvářeného zkušeností, která v sobě slučuje dvojí kulturní identitu.
Představa o tom, že by se česko-romská vlajka mohla stát společným symbolem hnutí za harmoničtější soužití bílých Čechů a Romů, se evidentně nenaplní, i když by nebylo od věci dát heslu „Černý, bílý, spojme síly!" konkrétní vizuální podobu.
Přestože se většina českých Romů cítí být Čechy, je jim státní vlajka soustavně symbolicky zcizována českými neonacisty. Není tedy překvapivé, že i když na letošním průvodu Romské hrdosti zaznívalo z úst Romů heslo: „My jsme taky Češi", lze si jen těžko představit, že by účastníci pochodu nesli kromě romské vlajky i tu českou.
V těchto dnech Tomáš Rafa zakončil svůj projekt zasláním vlajky zmocněnkyni vlády pro lidská práva Monice Šimůnkové. Rafovo mapování projevů rasové nesnášenlivosti však tímto gestem nekončí. Vzhledem k tomu, že stávající politika integrace selhává a ekonomické důvody, které vedou k útokům na Romy, jen tak nezmizí, budeme patrně i v budoucnu svědky zneužívání státních symbolů samozvanými „patrioty". Přesto je tu naděje na změnu, kterou pochopitelně nepřivodí jedno umělecké dílo, ale může k ní přispět každodenní zdůrazňování toho, co obyvatele tohoto státu spojuje.
