Do H-Systemu jste vstoupili v roce 1997. Pamatujete si, jak to bylo, co vás k tomu vedlo?
Tu dobu, co jsme do toho investovali, si pamatuji velmi dobře. Končila jsem mateřskou dovolenou, měla jsem dvě malé děti a chtěla jsem před tím, než měla jít mladší dcera do školky, vyřešit bydlení. Měli jsme moc hezký malý byt dva plus jedna v Praze na Dědině, byl ale maličký. Říkali jsme si, že děti rostou, že potřebují svůj vlastní pokoj. Chtěli jsme aspoň tři plus jedna. Hledali jsme po okolí v Praze nějaké takové bydlení.
Projížděla jsem inzeráty a našla jsem jeden o tom, že se prodává byt v Horoměřicích v rámci H-Systemu. O něm jsem věděla, znala jsem ho z reklam, člověk věděl, že byl vzorový dům u Paláce kultury, kde měli kancelář. Na ten inzerát jsem zareagovala, šla jsem se tam podívat, dostala jsem veškeré podklady. Hrozně se nám to líbilo.
Investici, kterou jsme do toho měli vložit, to znamená jeden milion korun, jsme chtěli získat z prodeje svého bytu. Přišlo nám úžasné, že vyřešíme bydlení, že děti budou mít svůj pokoj a ještě budeme mít malou zahrádku. Byli jsme úplně nadšení.
Ten byt vám nějak historicky patřil, nebo jste si jej s manželem pořídili?
Ten byt pořídil manžel ještě svépomocí, kdy ho prakticky stavěl. Pak jsme se tam nastěhovali, když jsme se vzali, narodily se nám tam dvě děti. Jak jsem ale říkala, byl maličký. Chtěli jsme větší životní prostor. Skutečně jsme do toho šli s vědomím, že ten byt prodáme a za ty peníze si koupíme toto.
Plán byl, když jsme to na jaře řešili, že bychom se měli stěhovat někdy v září, kdy děti nastupovaly do školy a do školky. Takže jsme udělali rošádu, že jsme se na přechodnou dobu, kdy jsme náš byt potřebovali prodat a mít peníze k dispozici, nastěhovali do bytu jedna plus jedna, který měla moje bývalá švagrová. Tam jsme se všichni čtyři nasunuli, nábytek jsme dali do garáže s tím, že se za dva měsíce přestěhujeme. Takový malý "kulový blesk".
Z těchto dvou měsíců se stalo asi pět let. Pak nastala ta situace. V létě jsem byla na chalupě, už jsem vše balila a chystala na stěhování. Najednou jsem v televizi slyšela, že H-System zkrachoval nebo že přestal fungovat, že je problém.
To už jste počítala dny do konce těch dvou měsíců?
Přesně tak, bylo to o prázdninách. Přesně si to pamatuju, byli jsme u tchánů na chalupě. Nejdřív jsem tomu nechtěla vůbec uvěřit.
Jak dlouho jste v té době měla složený onen milion?
Několik měsíců. Z toho je patrné, že jsme do toho vstupovali později než jiní klienti, kteří přišli už v roce 1993. My jsme byli taková pozdější vlna, už jsem věděla, že některé byty postavili, že fungují. Člověk neměl potřebu tomu nevěřit. Zvedla jsem telefon a začala volat do jejich kanceláře, kde to samozřejmě nikdo nebral. Jela jsem i do Prahy, šla se podívat do Spálené ulice, tam však byly jen zavřené dveře, nikde nikdo.
Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit
Jaké byly první pocity? Už jste počítala dny, dvě malé děti…
Nejdříve jsem tomu nemohla uvěřit. Moje reakce na tyto věci je většinou taková, že se to musí nějak vyřešit, že to musí nějak dopadnout. Nikdy si nepřipouštím nejhorší variantu. Šrotovalo mi to v hlavě, tcháni se nás ptali, co budeme dělat, a já říkala, že se to nějak vyřeší, že se spojíme s ostatními lidmi a uvidíme. Abych se z toho nezbláznila, nahazovala jsem nějakou omítku na chalupě, aby to člověk nějak přežil.
Pak jsme se po prázdninách vrátili do Prahy, pořád jsme byli v tom malém bytě a začalo martyrium. Jednak stěhování z bytu do bytu, kdy jsme si vždycky potom pronajali něco trochu většího. Stěhovali jsme se za tu dobu třikrát, z Dejvic na Vinohrady a pak na Hřebenku, protože jsem tam měla rodiče a našli jsme tam byt v pronájmu, kde jsme bydleli celkem tři roky.
Přišel vám nějaký papír, že vše zkrachovalo?
Ne. Nastala situace, že jsme se propojili a svolala se schůze. Když jsme začínali, tak do družstva vstoupilo 700 až 800 lidí.
V té době už existovalo družstvo Svatopluk?
Ne, my jsme založili občanské sdružení klientů H-Systemu. Pro nás bylo velmi důležité, že jsme se potkali a společně vymýšleli, co budeme dělat. Zásadní a jediný problém byl v tom, že pozemky byly psány na H-System a my jsme tam nebyli uvedeni jako budoucí majitelé. Od té doby už člověk ví, že když si kupuje něco dopředu, tak tam musí být uvedený. Ivan Král a další lidé, co tu masu lidí drželi a táhli, se shodli na tom, že fajn, o peníze jsme přišli, ale nechceme přijít o to, co tady už je, a kdo chce, tak se může pokusit to dostavět.
Někdo vám musel říct, že v okamžiku, kdy H-System zkrachuje, se majetek dostane do konkurzní podstaty.
Hrozba konkurzu tam byla, ale nebyl vyhlášený. Našim cílem bylo, aby se do konkurzu H-System vůbec nedostal. Proto se založilo družstvo Svatopluk, se slavným to jménem Svatopluk, že když jsme všichni dohromady, tak nás nic nerozdělí a že to zvládneme. Svatopluk převzal závazky H-Systemu a pokusil se situaci vyřešit tím, že dostaví to, co dostavět lze, pro lidi, kteří budou chtít.
Vše začalo probíhat a nejednou se stalo to, že v rámci nějaké malé pohledávky minoritního dodavatele, který se najednou rozhodl, že tu svou pohledávku chce hned, byl vyhlášen konkurz.
Když byl vyhlášen konkurz, tak už jste stavěli?
Ono už to běželo a byl plán, že když se začne stavět, tak se to do dvou let vyřeší. Ale ten konkurz tam zatnul ránu, kvůli které se to táhne doteď.
Zajímali jste se během této doby, kam zmizely peníze nebo proč to zkrachovalo?
Určitě to člověk řešil, přemýšlel o tom, co za tím bylo, ale záhy jsme si vlastně uvědomili, že to nebyl žádný klasický tunel, protože na začátku byl majetek v konkurzu obrovský. To byly obrovské pozemky v Lichocevsi, ve Velkých Přílepech, ve Statenicích, v Bohnicích, to vše v majetku bylo. Proto i družstvo bylo ochotné stejně jako Komerční banka dát záruky, abychom pokračovali ve výstavbě, protože bylo jasné, že je z čeho uspokojit věřitele.
Viník je podle vás správce konkurzní podstaty, stát, nebo soudy?
Nechci nikoho očerňovat ani osočovat.
Kdy se podle vás stal ten největší zločin?
Největší chyba byla, že to do toho konkurzu spadlo a že bylo družstvo Svatopluk vyřazené z věřitelského výboru, že byl vyměněn soudce konkurzní podstaty. My jsme o tom pak nedostávali informace, k nimž bychom ve věřitelském výboru měli přístup. Začali se k nám chovat tak, jako bychom byli viníci krachu H-Systemu my.
V té době jste si ještě říkala, že to dostavíte?
Byla jsem vždycky přesvědčená, že to dobře dopadne a že je nesmysl, aby nás správce konkurzní podstaty chtěl vystěhovat, když jsme do toho tady podruhé vložili peníze.
Dostavba téměř za milion
Kolik to bylo?
Na dostavbu to byl necelý milion.
To jste měli k dispozici, nebo jste se zadlužili?
Můj bývalý muž je lékař, takže sloužil 14 služeb za měsíc, abychom na to vydělali, já jsem šla do práce, takže jsme to nějak umořili vlastními silami.
Teď pracujete kde?
Vystudovala jsem medicínu, ale pracovala jsem dvacet let profesně ve farmaceutických firmách. Minulých devět let jsem pracovala ve společnosti, která dělá léky na vzácná onemocnění, ale v prosinci 2017 jsem odešla a od ledna 2018 pracuji v rámci pacientské organizace pro vzácná onemocnění na projektu paliativní péče u vzácných chorob.
To ale bývají hůře hodnocené práce než v zastoupení významné farmaceutické firmy.
Je to tak. Teď jsem se ocitla v úplně jiné životní situaci, věděla jsem, proč to dělám.
Udělala byste tu změnu, kdybyste věděla, co přijde tento týden?
Když jsem to poprvé slyšela, tak jsem si říkala, co jsem to udělala.
Když jste se rozhodovala o změně povolání, myslela jste i na H-System? Říkala jste si, že je vše za vámi, že máte z roku 2015 pravomocný rozsudek a že můžete jít s klidným svědomím na hůře placené místo?
Tím, že se nám podařilo ty dva soudy vyhrát, se nám neskutečně ulevilo. Když jsme se ptali na dovolání, co to znamená, jestli je tam nějaké riziko a co můžeme očekávat, tak nikdo nepředpokládal, že takovýto rozsudek padne.
Zkusme se podívat na těch 15 let od roku 2000, kdy pan Monsport podal žalobu, až do roku 2015, kdy ve váš prospěch rozhodl vrchní soud. Co to dělalo s vaší psychikou?
Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že to dobře dopadne, nikdy jsem se nějak vnitřně nebála. Fáze pocitů byly různé a měnily se během těch let.
Proč jste měla pocit dobrého konce?
Protože si pořád říkám, že spravedlnost zvítězí.
Důvěra ve spravedlnost je to, co vás pořád drží?
Důvěra v obecnou spravedlnost. V to, že není možné řešit problém konkurzu tím, že poškodím jiné klienty H-Systemu, abych pomohl těm druhým. To přece vůbec nedává smysl.
Vám musí být jasné, že existují dva druhy spravedlnosti. Jedná je taková ta morální, druhá vychází z výkladu zákona, který nemusí mít s našim pocitem spravedlnosti nic společného.
To je sice pravda, ale my jsme ty dva soudy vyhráli. Říkat o tomto posledním rozhodnutí, že je právně správné a že to je na základě zhodnocení všech důkazů a podkladů, znamená, že najednou další dvě rozhodnutí, která padla předtím, právně správná nebyla? Fascinuje mě, jak najednou všichni říkají, že je to právně správně, ale lidsky hrozné. Kde žijeme?
Člověk to přestává řešit
Těch patnáct let jste tedy věřila a každé rozhodnutí, které se vracelo a přehodnocovalo, vás neznervózňovalo?
Tuto víru jsem měla pořád. Ale samozřejmě, měla jsem pocit, že se to posouvá hůř a hůř, protože jsme soudy často prohrávali. Muselo to jít přes odvolání, řešily se různé strategie, jak to odvrátit. Člověk propadal beznaději. Říkala jsem si, že o tom fakt ani nechci slyšet. Člověk opravdu umdlévá, přestává to řešit. Kdybych si měla každý večer říkat "Pomoc, jak to dopadne?", asi bych se musela zbláznit. Už jsem se tím mentálně nezabývala, moji přátelé se mě vždycky zeptali, jestli už je to vyřešené, a já, že není. Takto běžely roky.
Co říkáte na to, že po vás bude chtít správce ještě nájem za poslední tři roky?
Zdá se mi to absurdní, v současné době je to pro mě minoritní informace. To není zásadní. Kolem čeho se to teď musí točit, je to, že nás chtějí vystěhovat. My se nedáme, neodstěhujeme se odsud.
Stát ale má prostředky, jak toho docílit. Chystáte nějaké aktivistické protikroky? Fyzicky se bránit, barikády, auta přes cestu?
V tomhle bychom postupovali všichni společně. Pořád si myslíme, že právě díky té situaci, jak je to teď medializováno a jak se do toho vkládají různé osobnosti a politici, k tomuto nedojde.
A vy to politikům věříte? Měli na to spousty let a teď se před volbami předhánějí v pomoci?
Tady nejde o peníze, tady jde o domovy. Já vím, že se to pořád vrací do té roviny, jak tisíc ostatních klientů přišlo o své životní úspory. Ale oni a my taky jsme o ně přišli před 20 lety a nevěřím tomu, že někdo tak dlouho let čeká na to, jestli dostane milion. A milion v té době byl něco úplně jiného, než je teď. Ta největší hrůza je v tom, že chtějí zničit váš domov.
Syn to viděl v televizi
Ví to už i váš čtrnáctiletý syn? Říkala jste, že je na chalupě.
Ví to, volal mi, protože to viděl v televizi. Řekla jsem mu, ať se nebojí.
A nebojí se?
Doufám, že ne.
Jak jste se dívala na nabídku ministra vnitra Jana Hamáčka, který nabízí, že vám levně pronajme 17 garsonek?
Vnímala jsem to jako jeho snahu vyjádřit nějakou podporu a pomoc, ale my samozřejmě takovou podporu nepotřebujeme. Jedinou podporu, kterou potřebujeme, je smět to doplatit tak, abychom tu mohli bydlet a aby to bylo naše. Aby ten konkurz konečně skončil. Protože zažít tohle znovu, tak nás všechny raní mrtvice.
Související video: Část peněz klientů H-Systemu skončila u ČSSD, Zeman byl tehdy premiér, říká Marvanová
