Před sedmi lety natočila Česká televize první vánoční pohádku ve znakovém jazyce a od té doby každý rok vzniká nová. Letos diváci budou moci vidět 24. prosince krátce po poledni další s názvem O kouzelné rybí kostičce. Na základě čeho takovýto projekt televize tehdy rozjela?
Vždycky nám bylo líto, že sluchově postižené děti mají i o Vánocích pohádky jen s tlumočníkem v malém okénku a nemají pohádku ve svém mateřském jazyce. Právě v roce 2015, kdy byl Televizní klub neslyšících zařazen na 23. prosince, jsem se domluvila s režisérkou Alenou Derzsiovou, že v jeho rámci bychom mohli takový příběh s neslyšícími herci v českém znakovém jazyce natočit.
A tak jsem napsala Vánoční království. Historicky první pohádka pro neslyšící ve veřejnoprávní televizi nejen u nás, ale i v Evropě zaujala sluchově postižené i vedení televize, a proto jsme se pustili o rok později do další. A postupně se z toho stala tradice.
Natáčení takové pohádky se asi musí dost lišit od běžných filmů. V čem je jiné natáčení s neslyšícími protagonisty?
Nejen u pohádky. Režisérka Derzsiová spolupracuje se sluchově postiženými lidmi už přes čtyřicet let, já jsem do týmu Televizního klubu neslyšících naskočila před sedmnácti lety. Můžeme tedy říct, že za tu dobu jsme pronikly do jejich světa a oni do toho našeho.
Zatímco při natáčení klubu nemáme tlumočníky, protože naši dva neslyšící moderátoři, z nichž jeden je i scenáristou, jsou velice komunikativní a vycházejí nám ve všem vstříc, u pohádky, kde je početnější skupina sluchově postižených herců, bychom se bez tlumočení neobešli.
Je třeba, aby neslyšící opravdu přesně pochopili, co jim režisérka říká. Velmi často je třeba řadu slovních obratů dovysvětlit. Zásadou pro nás je, že nám tito herci musí vidět na ústa. K tomu jsme schopny s režisérkou přidat i znaky, které už jsme se za dobu spolupráce přiučily.
Když jste psala první scénář pro znakovanou pohádku, bylo to v něčem jiné?
Samozřejmě. Nemůžete používat řeč mimo obraz, musí být vidět herecká akce a především ruce, kterými se jednotlivé postavy vyjadřují. Tempo znakového jazyka je pomalejší, proto jsem v první pohádce používala i vypravěče, aby děj posouval a abychom řekli vše, co je třeba. Celkově musí být jednotlivé obrazy jednodušší, postavené na výrazech a vizuální stránce.
Jsou tedy novější pohádky pro neslyšící řemeslně lepší než ta, kterou jste připravovala před sedmi lety? Máte vůbec možnost se to od někoho učit, nebo si na všechno musíte přicházet sami?
Já nerada používám slovo řemeslo. Především je každá z těch sedmi pohádek jiná. Pracuje s jiným motivem, postavami a prostředím. Mým cílem bylo seznámit sluchově postižené děti s různými pohádkovými postavami, od královské rodiny přes čerty, vodníky, strašidla či loupežníky.
Vánoční pohádky pro neslyšící
Česká televize vánoční pohádky ve znakové řeči vysílá už od roku 2015. O kouzelné rybí kostičce tak bude už sedmou takovou pohádkou v řadě. Premiéru má na Štědrý den ve 12:50, reprízovat se bude 29. prosince ve 12:10 a 3. ledna ve 13:05, pokaždé na kanále ČT2.
V předchozích letech Česká televize vysílala tyto pohádky pro neslyšící:
2020 - Loupežnická balada
2019 - Kde bydlí strašidla
2018 - Vodníkova princezna
2017 - Nejkrásnější dar
2016 - Nepovedený čert
2015 - Vánoční království
Scénář vznikal hercům na tělo. Jediné, z čeho jsem vycházela, byly právě typy neslyšících protagonistů. A také znalost jejich způsobu vyjadřování, hereckých schopností, zvláště ty komediální jsem se snažila podchytit a využít. S režisérkou jsme na sebe napojené a cítíme obsah i atmosféru stejně, takže postupujeme při natáčení filmu ve shodě, mnohdy ještě dotváří mnou nabídnuté situace.
Některé metafory a idiomy ve znakovém jazyce neexistují. Neslyšící například nerozumí spojení, jako je lidská duše nebo pečení holubi létají do huby. Jak jste se s tím popasovala?
Byl to oříšek pro nás všechny. Znakový jazyk vyjadřuje pojmy v doslovném významu, nepracuje s abstrakcí. To se týká například úsloví o pečených holubech. Neslyšící znají slovo pečený i holub, ale ten český význam, tedy že je někdo líný, už ne. Čeština je pro neslyšící cizí jazyk, jejich mateřský znakový jazyk je úplně jiný. Vynechává některá příslovce, předložky nebo nepropojuje určité významy.
Pracují tedy sluchově postižení herci se scénářem v českém jazyce?
Někteří ano, i když ne stoprocentně. Proto pro všechny text pohádky natočí tlumočnice Emilie Mrzílková ve znakovém jazyce a video dostanou herci pro lepší pochopení obsahu. Někdy nás už při tomto překladu tlumočnice upozorňuje, co bude pro herce problém. Že třeba mlčet jako ryba musíme nějak opsat a podobně.
Většina vašich herců má zkušenost z pantomimy, z divadelních vystoupení. V čem je pro ně natáčení pohádky jiné?
V pohádkách vystupují z větší části členové Pantomimy S.I. Jsou skvělí. Dovedou pantomimicky vyjádřit pocity, humor i situaci. Při svých představeních ale nemluví. Když jsme začínali, byl pro ně trošku problém spojit gesta a výraz se znakováním. Postupně si na to zvykli a dnes to zvládají téměř na jedničku.
Přesto jsou před každým natáčením zkoušky, které většinou trvají čtrnáct dní. Tam režisérka trpělivě vysvětluje smysl jednotlivých obrazů, hledají se adekvátní znaky a pak teprve přichází na řadu herecká práce. Ta obnáší i to, že nesmějí hrát do pomyslného obecenstva.
Režisérka vždycky připomíná: "Ne, kamera je tady, vidí vás, hrajte na sebe." Při natáčení zase občas někteří herci řeší, že je partner zakrývá a nebude jim vidět na ruce. Takže režisérka opět vysvětluje, že to snímá jiná kamera, že se bude točit ještě detail.
Délka pohádek většinou bývá kolem půl hodiny. Dokážete si představit, že byste natočili celovečerní film ve znakovém jazyce?
První měla dvacet šest minut, protože kopírovala délku Televizního klubu neslyšících. Je ale těžké v tak krátkém čase příběh plnohodnotně odvyprávět. Tento rok jsme měli k dispozici třicet pět minut. Ale i to je málo. Hraje v tom roli i fakt, že věta, kterou řekneme za pět sekund, trvá ve znakovém jazyce třeba čtyřikrát déle. Neslyšící opisují jedno slovní spojení několika znaky. Tempo řeči je mnohdy pomalejší.
A jak jsem řekla, nemůžeme používat výpovědi mimo obraz, což taky celý děj zpomaluje. Jinak jsem přesvědčená, že bychom byli schopni udělat pohádku v délce padesáti minut. A neslyšící by si to přáli. Tak uvidíme.
Převzala váš nápad nějaká zahraniční televize?
Co víme, tak v Evropě podobný projekt žádná veřejnoprávní televize nedělá.
Jaká je vůbec sledovanost těchto pohádek?
Zatím máme samé příznivé zprávy. A dá se říct, že rok od roku se sledovanost ještě zlepšuje. Sluchově postižení se hned po Vánocích ptají, co bude příště. A zajímavé je, že pohádky se líbí i slyšícím divákům. Protože jsou dabované výbornými herci, neztrácejí nic z pohádkového kouzla a mohou si je užít všichni společně.
O čem bude ta letošní, která má premiéru 24. prosince na ČT2?
Letos je to pohádka, která představuje lidskou hamižnost a sílu kouzla a dobra.
Vystudovala jste žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pak začala pracovat v Českém rozhlase. Jak jste se tedy dostala k psaní scénářů pro sluchově postižené?
Kromě žurnalistiky jsem studovala i operní zpěv, takže k tomu neslyšícímu světu jsem měla docela dost daleko. Pro rozhlas jsem psala a uváděla hudební pořady. Dvanáct let jsem spolupracovala s Tomášem Slámou na Toboganu. Postupně jsem ale navázala kontakt s Českou televizí.
První nabídka byla právě od režisérky Aleny Derzsiové, a to na scénáře k pořadu "Co mám dělat, když?". A protože v té době režírovala i Televizní klub neslyšících, nabídla mi, jestli bych si nechtěla zkusit napsat scénář i pro tento pořad. Zaujalo mě to, zkusila jsem první scénář a vyšlo to. Postupně jsem tak začala pronikat do světa ticha.
Co vám tento svět přináší?
Naučilo mě to dívat se na svět jinýma očima, občas i jejich pohledem. Neslyšící vnímají vše především vizuálně, a tak si člověk najednou uvědomí, jak je skvělé slyšet, mít obraz spojený se zvuky, vnímat obojí najednou.
