Praha - Více než polovina dětí, které prošly českými ústavy za deset let, spáchalo trestný čin. Šokující číslo, připouští Jitka Gjuričová, ředitelka odboru prevence kriminality na ministerstvu vnitra.
Přinesl ho právě výzkum, který udělal právě odbor, který na ministerstvu vnitra od roku 1996 řídí.
V rozhovoru, který poskytla Aktuálně.cz hovoří jedna z nejrespekovanějších postav ministerstva vnitra nejen o tom, jak dětskou kriminalitu snížit, ale také o tom, jak je ze dna společnosti zvednout.
"Paradoxně si myslím, že teď je to horší, než to bylo před rokem 89, i když to říkám nerada. Po roce 89 se totiž služba cikánských kurátorů zrušila, protože to mělo být diskriminační. Pak před rokem 89 byla povinnost pracovat a ti lidé tedy museli pracovat, to dnes není. A ti lidé, jakmile chodili do práce, tak se učili nějakému režimu. Teď, když povinnost pracovat není, tak jich spousta klesla na absolutní dno," říká Jitka Gjuričová.
Žena, která před nástupem na ministerstvo měla za sebou osmiletou praxi sociální kurátorky na pražském Žižkově, poskytla Aktuálně.cz rozsáhlý rozhovor.
Pro přehlednost jsme ho rozdělili do více částí.
Číslo, které šokuje
B.T.: Je pravda, že podle vaší analýzy více než polovina dětí, které prošly ústavní výchovou, se následně dopustí trestné činnosti?
Ano, ze sedmnácti a půl tisíce dětí, které opustily institucionální péči za deset let, se jich 56 procent dopustilo trestní činnosti.
B.T. To je z mého laického pohledu šokující číslo - vás nezarazilo?
Je to šokující číslo. My jsme si mysleli, že to tak nějak bude, ale teď to víme. Když se podíváme dovnitř toho čísla, pak například děti z dětských domovů se dopouštějí trestné činnosti z 33 procent, děti z výchovných ústavů, kam jdou děti s poruchami chování, tak tam to číslo už je 78 procent. A třeba u dětí z tzv. polepšoven, což jsou vlastně výchovné ústavy pro děti mladší patnácti let a děti tam často zůstávají až do osmnácti nebo devatenácti, tak tam to číslo je dokonce nad 80 procent.
B.T.: Čím si myslíte, že to je?
Vypovídá to o tom, že ta institucionální péče má řadu nedostatků a v mnoha případech slouží jako jakási detence - a nechci, aby mě kvůli tomu ti ředitelé nenáviděli - to dítě se jakoby dá stranou. Jenže ten hlavní problém je, že největší počet těch dětí začne páchat trestnou činnost nikoliv před nebo během institucionální péče, ale až poté, co ji opustily.
A co geny?
B.T.: Vy házíte vinu na ústavy, ale co genová výbava dětí v ústavech? Mám pocit, že děti, které procházejí institucionální výchovou, mají přece jen odlišnou genovou výbavu v porovnání s průměrnou populací. Rozumíte mi?
Rozumím, ale na tuto otázku vám v žádném případě neřeknu ano. To nemůžu udělat.
B.T.: Mě jen zajímá váš názor.
Jsou děti, které jsou z té rodiny určitým způsobem disponované. Ty rodiny žijí na okraji společnosti, jsou strašně chudé, nefungují tam některá morální pravidla - jakoby nesdílejí s tou většinovou společností názor na to, co se smí a co se nesmí, co se dělá a co nedělá. A ty děti, které v tom vyrůstají, samozřejmě nemohou mít názor jiný.
B.T.: Takže problém není v ústavní péči?
Ne, tam opravdu často dělají, co mohou. Problém je v tom, že po té ústavní péči není nic. Že se to dítě najednou ocitne ve vzduchoprázdnu. Protože těch domů na půli cesty je strašně málo. A to dítě to tak rok vydrží a pak to bouchne.
Můžeme jim pomoci
B.T.: A vy si to představujete tak, že když ho v osmnácti propustí z ústavní péče, mělo by nastoupit další?
Ne, mělo by mít nějakou podporu, pomoc. Sociální pracovník, někdo, kdo mu pomůže projít tím velmi těžkým obdobím, protože to dítě nezná strašně moc věcí. I když se většina těch dětí vrací zpět do rodin, tak s těmi rodinami nikdo nepracoval, aby se ta rodina připravila. A to dítě se často vrací do stejně šílené nebo ještě horší situace.
B.T.: A vy si myslíte, že jde o typy rodin, které by se změnily, kdyby s nimi někdo pracoval?
Jsem o tom přesvědčena. Víte, já sama jsem osm let dělala cikánskou kurátorku v Praze na Žižkově a vím dobře, co dobrá sociální práce může udělat.
B.T.: Takže když vejdete jako sociální pracovník do problémové rodiny, co uděláte?
Musím tu rodinu poznat - jaké jsou tam vztahy a problémy. A pak si musím udělat sociálně výchovný plán s určitým cílem. A pak s tou rodinou jako celkem nebo s jednotlivci pracuji.
B.T.: Taková práce je celý úvazek jednoho psychologa na jednu rodinu.
Ne. Vůbec ne. Na Žižkově jsem měla několik rodin, kterým jsem se takto intenzívně věnovala a dařily se mi neuvěřitelné věci. Třeba čtyři děti z rodiny v ústavu, rodiče se vrátili z vězení do naprosto destruovaného zázemí. Pomohla jsem jim všechno dát do pořádku, postupně si děti začali brát nejdříve na víkend až nakonec zůstaly všechny doma.
B.T.: A vy jste byla jejich rodinná chůva.
Spíš průvodce. Vy to za ty lidi nemůžete dělat, musíte je naučit, jak to dělat.
Proč spadli na dno
B.T.: A jsou vzdělatelní?
Jsou. Samozřejmě, že jsou rodiny, kde ten marasmus je tak strašný, že si řeknete, s tím se nedá nic dělat. Paradoxně si myslím, že teď je to horší, než to bylo před rokem 89, i když to říkám nerada. Po roce 89 se totiž služba cikánských kurátorů zrušila, protože to mělo být diskriminační. Pak před rokem 89 byla povinnost pracovat a ti lidé tedy museli pracovat, to dnes není. A ti lidé, jakmile chodili do práce, tak se učili nějakému režimu. Teď, když povinnost pracovat není, tak jich spousta klesla na absolutní dno.
B.T.: Bude mít ta vaše analýza nějaký reálný výstup? Změní se něco?
Ano, přepracovává se celý systém péče o ohrožené děti. To dělá Ministerstvo práce a sociálních věcí. A my, na vnitru, máme projekt, který je pro mne absolutní prioritou - systém včasné intervence. Tento projekt je založen na propojení všech institucí, které pracují s ohroženými dětmi: policie, soudy, státní zastupitelství, probační a mediační služba a orgány sociálně-právní ochrany. Nejvíc práce má ze zákona ten orgán sociální ochrany. Pak vznikají ještě tzv. týmy pro mládež, ve kterých jsou zastoupeni lidé z těchto institucí a další. A ty týmy mimo jiné vytvářejí i plány na práci s těmi rodinami.
B.T.: Ale taková péče o problémové rodiny musí vyjít na spoustu peněz, ne?
Ale vyplatí se to. Navíc je tady tisíc nevládních organizací - tak ať dělají to, co potřebujeme. Třeba máme nevelká města, ve kterých jsou třeba čtyři mateřská centra.
B.T.: Kdy očekáváte efekt toho všeho?
Pilotní projekty běží v 18 městech a ten efekt je tam určitě. Všichni si to velmi pochvalují. Třeba ve Svitavách, to je taková naše vlajková loď.
Měřte, co se nestalo
B.T.: Prevence kriminality je obor, u kterého se neumím přesně představit, v čem spočívá. Co do něj přesně spadá?
Prevence kriminality ve městech a obcích. Čili na základě detailních analýz se vyhodnocuje, jaká trestná činnost tam je, kdy k ní dochází, kdo ji páchá podobně. A na to se šijí projekty. Například prevence kriminality na veřejných prostranstvích, vykrádání aut, veřejný pořádek, kamerové monitorovací služba atd.
B.T.: Není největší prevencí kriminality, když je dost kvalitních policistů a ti veřejná místa prostě hlídají?
Doby rady Vacátka jsou nenávratně pryč. To šlo, když byla města malá a existovaly sociální komunity. Teď už to nejde, města jsou velká, anonymní a sociální kontrola už prakticky vůbec nepůsobí. A kdyby to měli policisté uhlídat, muselo by jich být strašně moc.
B.T.: Dešifrujte, co je projekt prevence kriminality na veřejných prostranstvích, prosím. Co je jeho výsledkem.
Kontrola nad tím prostředím a zamezení trestným činům ještě předtím, než jsou spáchány. Policie je motivovaná k tomu, aby něco pachatel provedl a ona ho pak chytnula za límec a obvinila. Zatímco ten náš projekt směřuje k tomu, aby to nešlo až takhle daleko, aby páchání trestné činnosti bylo rizikové a nebylo snadné.
B.T.: Čili pod vámi jde o předcházení jenom určitého druhu kriminality - rozhodně ne takové té sofistikované, při níž se ztrácejí miliardy?
Velkou organizovanou kriminalitu moc neumíme, i když do této oblasti jdeme zase jiným způsobem. Máme takový velmi zajímavý projekt, který se jmenuje Program podpory a pomoci obětem obchodování s lidmi. A těm obětem nabízíme absolutní servis, včetně například legalizace pobytu na území České republiky, ale zato od nich chceme, aby vypovídali před orgány činnými v trestním řízení. Protože v tom trojúhelníku, kde je zločinec, klienti a oběť, je oběť rozhodně nejslabším článkem toho celého řetězu.
B.T.: Dá se nějak měřit úspěšnost této práce, nebo je to spíš pocitovka?
Samozřejmě jsme zkoušeli to měřit. Prevence kriminality má cíl, aby se něco nestalo. A to, co se nestalo, se měří špatně. Ale jde to podle nejrůznějších indicií, například zájem měst o naše projekty, trendy v kriminalitě, účast dětí v zájmových klubech.
