Při oslavách výročí konce druhé světové války jako bychom neustále zapomínali na Němce, kteří nebyli po válce odsunuti, a na které dopadla tíha kolektivní viny, přestože se na válečných zločinech nikdy nepodíleli. O jejich osudech se v Česku nemluví a hrozí, že pohnuté příběhy upadnou v zapomění. Za některými se vydali naši reportéři.
OBSAH
- Díl 1: Příběh paní Patzoltové
- Díl 2: Poválečný odsun Němců
- Díl 3: Spolek Waltera Sitteho
- Díl 4: Co říkají archivy v Ústí nad Labem
- Díl 5: Politická jednání o odškodnění
- Díl 6: Statek paní Bauerové
Příběh paní Patzoltové: Bojím se, že zase budeme ti špatní
Je jaro 1945. Angele Patzoltové bude brzy sedm let. S rodiči a sestrou žije v chalupě na stráni v krkonošské obci Malá Úpa. Stejně jako její rodiče i většina ostatních obyvatel několika stovek domků rozesetých na úpatí hor, jsou Němci.
Otec pracuje v lese, matka, Angela a její sestra pomáhají s prací na poli, udržují 3 hektary luk a starají se o krávy. Angela chodí do první třídy německé základní školy a chce se stát švadlenou, nebo se alespoň dostat dál od rodné chalupy, do učení na horskou boudu. Všechno ale dopadne jinak.
Dnes je paní Patzoltová v důchodu, se svým mužem žije v malém domku několik kilometrů od svého rodiště. Švadlenou se nikdy nevyučila, celé mládí pracovala na hospodářství v Malé Úpě a nechce na tu dobu vzpomínat.
"Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla, bylo by lepší to nechat být," odmítá zprvu paní Patzoltová mluvit o tom, co její rodina v poválečných letech zažívala a nedůvěřivě si prohlíží návštěvu. "Prostě jsme prohráli válku a to se s námi táhlo skoro celý život, bez ohledu na to, že jsme nikdy Hitlerovi nefandili a měli jsme antifašistický statut."
Po chvíli se manželé Patzoltovi pomalu rozpovídají a vypráví o životě, který po válce čekal většinu z 300 tisíc Němců, kteří nebyli odsunuti a zůstali na území tehdejšího Československa. Strach však z jejich vyprávění po celou dobu povídání nezmizí.
"Bojím se o tom mluvit, protože nikdy nevím, co se stane. Třeba se dostanou k moci zase komunisti a my budeme znovu ti špatní," říká paní Patzoltová a vehementně odmítá fotografování. "Když už jsme si vytrpěli to zlé, tak chceme žít chvíli v klidu a míru."
Celou úrodu jsme museli odevzdat
Po divokém odsunu v roce 1945 zůstalo v Malé Úpě, kde Angela s rodiči žila, z tisícovky obyvatel jen zhruba deset německých rodin. Všichni ostatní, i příbuzní paní Patzoltové, byli nahnáni do odsunu.
Otec Angely byl ale národním výborem označen za nepostradatelného odborníka, protože jako jeden z mála uměl pracovat v lese na prudkých horských svazích, a s celou rodinou byl z odsunu vyškrtnut.
"Dřív jsme se navzájem znali a pomáhali si s prací. Ale po tom, co většinu sousedů vyhnali, jsme žili mezi úplně cizími lidmi a my jsme zůstali na celé stráni jediní Němci," vzpomíná paní Patzoltová. "Nově příchozí neuměli v horském prostředí hospodařit, a když jim došly zásoby jídla a sena pro dobytek, tak krávy prodali, chalupu vybrali a s plnými auty odjeli pryč."
Patzoltovi jako Němci nedostali československé občanství. Přišli tak o všechna práva, chalupa, dobytek i pole jim byl zkonfiskován. Přestože jim veškerý majetek zabavili, nedostávali žádný potravinový příděl s odůvodněním, že mají 3 hektary polí a luk.
"Národní výbor tehdy stanovil plán, kolik se musí vypěstovat, vyprodukovat mléka a telat. Nikdo z těch, kteří zabrali chalupy po odsunutých sousedech, hospodařit neuměli, tak to bylo na těch pár Němcích, kteří jsme tu hospodařili po generace," vzpomíná paní Patzoltová.
Do školy malá Angela ani její sestra jako Němky chodit nesměly, takže pracovaly na poli. "Majetek nám sice zabrali, ale museli jsme se o něj starat a vše, co jsme vyprodukovali, mléko, telata, obilí, jsme museli odevzdávat národnímu výboru," říká paní Patzoltová. "Nikdo z rodiny neuměl česky a mluvit německy na veřejnosti se nesmělo. Tak jsme se stáhli do sebe a jenom pracovali na hospodářství."
Mami, co je to hitlerovec?
V několik kilometrů vzdálené obci Mladé Buky tou dobou žila rodina tehdy ještě budoucího manžela paní Patzoltové. Rodiče byli ze smíšeného manželství, proto byli z odsunu vyňati. V roce 1948 ale u osmnáctiletého Güntra našli revolver a v procesu ho odsoudili k 18 letům vězení za sabotáž a protirepublikovou činnost.
"Navrhovali, abych dostal absolutní trest pro výstrahu všem Němcům, ale nakonec to snížili na 18 let," říká pan Patzolt, který v lágru Vojna nakonec strávil 10 let. Jeho rodinu mezitím jako nespolehlivé občany odsunuli do vnitrozemí k Jaroměři, kde byli nasazeni na práce v tamní fabrice.
V roce 1953 dostala rodina paní Patzoltové československé občanství. Při tom se úřady snažily co nejvíce smazat připomínku jejich němectví. Z Angely Patzoltové tak udělali Andělu, ze sestry Waldelaud Lesanu a z otce Hermana Heřmana. Po nabytí občanství mohli, respektive museli koupit zpět vlastní zkonfiskovanou chalupu.
Rok po návratu Güntra z lágru v roce 1959 se s Angelou vzali a narodily se jim dvě děti. "Synovi jsem chtěla dát jméno Sigfrid, ale na národním výboru ho bez mého vědomí přejmenovali na Vítězoslav. Pak přišel ze školy nešťastný, že přeci není žádný Víťa ale Sigfrid," říká paní Patzoltová. "V té době se mě ptal, co je to hitlerovec. Že mu tak ve škole říkají a on neví, co to je."
Krávy nemocné nebyly
Tou dobou už Günter bydlel s rodinou manželky v Malé Úpě a pomáhal svážet dřevo z lesa. "Jednou jsem ale odmítl někomu odvézt dřevo, protože jsem neměl povolení od správy lesů. Ten člověk na mě vymyslel, že jsem prý krví namaloval na zeď hákový kříž," vzpomíná pan Günter. "Tak mě zavřeli na dalších 16 měsíců."
Angela zůstala sama v horské chalupě se dvěma malými dětmi a starými rodiči. "Bylo to pro mě nesnesitelné. Tou dobou nám sebrali poslední tři krávy s tím, že mají údajně tuberkulózu. Nakonec se na jatkách ukázalo, že byly zdravé," říká paní Patzoltová. "Na děti jsem nedostávala žádné přídavky, a když jsem o ně šla žádat na národní výbor, tak mi tajemnice řekla, že jestliže se o ně neumím sama postarat, tak oni je vychovají, jak se patří."
V té době už paní Patzoltová neměla sílu v tomto prostředí dál zůstávat. Po návratu manžela z vězení se rodina odstěhovala. Chalupu vyměnila za domek v nedaleké obci.
"Do Úpy bych se už nikdy nevrátila i kdybych mohla," říká paní Patzoltová. "Když jsem tam byla na dušičky u hrobu svých rodičů, tak jsem celou cestu probrečela. Bolí u srdce vidět, jak místo, kde jsme se tolik nadřeli, dnes vypadá, jak se o ty louky nikdo nestará a všude jsou nálety stromů."
Způsobili válku, tak proč se diví?
Do svého rodiště tak paní Patzoltová jezdí jednou za dva roky, kdy se do Úpy sjíždějí její sousedé, kteří byli odsunuti. Na mši a večerní posezení v hospodě pravidelně chodí i místní starosta.
"Když jsem se sem v roce 1988 přistěhoval, tak mě zajímala historie obce," říká starosta Lubomír Mocl. "Sešel jsem se proto se všemi pamětníky Němci, kteří zde po válce zůstali a oni mi vyprávěli své příběhy." Přestože se starosta s těmito lidmi přátelí a setkává se i s odsunutými Němci, o odškodnění nebo omluvě nikdy neuvažoval.
"Nikdo z nich mi neříkal, že jim bylo ublíženo," říká starosta. "Je pravda, že tady 9 Němců bezdůvodně zastřelili, nebo že pan Sagasser si chalupu, kterou vlastníma rukama postavil musel dvakrát koupit nejdřív po konfiskaci a pak když mu ji zabrali komunisti. Ale vždycky se u toho vyprávění smál, tak mě přišlo, že odškodnění nebo omluvu nepotřebují. Kdybych ji ale navrhl v zastupitelstvu, tak mě většina řekne, že Němci začali válku a že se jim nemáme za co omlouvat."
Podobně uvažuje i současná majitelka rodné chalupy paní Patzoltové. "Byla se tu dvakrát podívat, ale těžce nesla, že se o to nestaráme," říká paní Kotková na prahu chalupy ve stráni. "O to, co tady zažili, jsem se nikdy nezajímala. Slyšela jsem jen, že to měli zlé. Ale Němci způsobili válku, tak se nesmí divit. Kdyby si nezačali, tak se jim tohle nikdy nestalo."
Možná právě z obavy, že by museli neustále poslouchat takovéto názory, Patzoltovi neradi mluví o tom, co po válce zažívali. Nyní si žijí svým životem, přátelí se s českými sousedy, ale mezi sebou doma mluví německy, stejně tak s dětmi, které si zachovaly německou národnost jako jejich rodiče.
