Historici oživili stoleté příběhy Rusů, kteří utíkali do Evropy před bolševiky

Petr Spáčil Petr Spáčil
11. 12. 2022 15:07
Po komunistické revoluci v roce 1917 musela ruská elita opustit svou rodnou zemi. V Evropě je mnohdy nechtěli přijmout, ale Československo migrantům štědře pomáhalo. Byli to vědci, profesoři i umělci a dostali možnost nadále studovat, učit nebo tvořit. Ti, kteří v Rusku zůstali nebo se vrátili, většinou nepřežili. Osudy emigrantů sleduje nový výzkum historiků z Masarykovy univerzity.
Ruští emigranti v roce 1925 sledují New York, svůj nový domov.
Ruští emigranti v roce 1925 sledují New York, svůj nový domov. | Foto: Andrej Korljakov

Helena Izvoľskaja vyrostla v nejbohatší vrstvě ruské společnosti. Měla se stát dvorní dámou carevny. Její otec Alexandr byl velvyslanec ruského ministra zahraničí v Římě, Kodani, Tokiu i Paříži, ve které také žili v době bolševické revoluce. V jejím důsledku se ale rodina Izvoľských dostala do finančních problémů. Otec totiž přišel o práci a onemocněl, o dva roky později zemřel. Izvoľskaja pak se svou matkou zůstala bez peněz ve Francii.

Utečenci z Ruska většinou na svou zemi vzpomínali nostalgicky, ale i zahořkle. Hledali viníka ztráty své vlasti. "Někdo vinil bolševiky, někdo Evropu, která vzestupu komunistů k moci nezabránila," popisuje vedoucí výzkumu a historik Ivan Foletti z Masarykovy univerzity. Všichni toužili vrátit se zpátky do Ruska, ale s postupem času jim bylo stále více jasné, že se to nestane. "Tedy kromě těch, kteří se skutečně vrátili a často skončili popravení, nebo v gulagu," osvětluje Foletti.

Izvoľskaja ve Francii začala studovat, pracovat i psát. Stala se katoličkou, k víře se dostala poté, co její rodina skončila v dluzích. Jelikož její otec vyznával pravoslaví a matka byla protestantka, Izvoľskaja se soustředila na dialog mezi náboženstvími. Později se stala hlavní vyjednavačkou mezi pravoslavnou a katolickou církví.

Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak ji komunisté nazývali, vnímali emigranti rozdílně. Aristokraté negativně, naopak levicoví, ale nekomunističtí aktivisté na ni nahlíželi pozitivně, cítili pouze zradu ze strany komunistů. "Inteligence pak byla spíš prorežimní, ale v nových podmínkách neměla své místo a utekla," popisuje Foletti. Někteří podle něj časem bolševismu uvěřili, avšak po návratu do Ruska také skončili na popravišti nebo na Sibiři.

Izvoľskaja ve dvacátých letech psala pro francouzské časopisy a v jednom z nich, v L'Esprit, se seznámila s filozofy, zároveň se stýkala s dalšími ruskými emigranty. Zničehonic jí přišel dopis - psal otcův přítel z Japonska. Žádal ji o ruku, ona mu vyhověla a přestěhovala se i s matkou do Tokia. Po několika letech se ale manželství rozpadlo a Izvoľskaja se vrátila zpátky do Paříže k psaní do časopisů.

Ruští migranti byli proti komunismu, ale i kapitalismu

V Rusku měl před revolucí velkou roli duchovní život. Komunisté byli ovšem protináboženští a církev likvidovali. "V jistém momentu se ale pravoslavná církev se sovětskou mocí dohodla, tím pádem se namočila do politiky Sovětského svazu," vypráví Foletti. Právě nečekaná spolupráce církve, ke které se hlásila i většina emigrantů, vedla ke změně v myšlení Rusů v exilu. Založili "pravoslavnou církev bez hranic", tedy svobodnou církev, která není spjatá přímo s Ruskem.

Pohled emigrantů na komunismus byl sice negativní, ale na kapitalistický systém se nedívali o nic lépe. Mnozí z ruské šlechty a inteligence najednou museli za nízký plat pracovat v evropských továrnách.

"Byli vykořisťování a věděli, že komunismus je problém, zároveň ovšem nechtěli otročit pro kapitalisty," tvrdí Foletti s tím, že proto vymysleli určitou "třetí cestu". Tou měl být státní systém na pomezí kapitalismu a komunismu. "Ruská elita zažila, jaké to je být bohatý, a také jaké to je na dně společnosti," dodává Foletti.

Izvoľskaja chápala jako tuto alternativu křesťanství. Uznávala dobré věci, které komunismus hlásal, a kritizovala momenty, kdy kapitalismus selhával. Spolu se svými filozofickými přáteli navrhla nový systém státu. Měl být antikapitalistický, antikomunistický a založený právě na křesťanských hodnotách. Při nacistické okupaci Francie emigrovala do Spojených států, kde pracovala ve francouzské verzi Hlasu Ameriky a nadále se snažila spojovat katolíky s pravoslavnými.

Československo v pomoci vynikalo

Historik umění a profesor Nikodim Kondakov vyučoval na ruských univerzitách v Oděse a Petrohradu, byl i členem ruské Akademie věd. Po revoluci v roce 1917 musel opustit Oděsu a zamířil na Jaltu na Krymském poloostrově. Po dvou letech emigroval do Konstantinopole a následně do Bulharska. Pak jej přijal bulharský císař Boris III., jenž jej ubytoval a zajistil mu dobře placenou práci.

Státy, do kterých Rusové prchali, je buď přijímaly bez problémů, nebo jim kladly určité bariéry. V Rusku tehdy totiž byla epidemie tyfu, smrtelné a vysoce nakažlivé nemoci. Po příchozích tak chtěli na hranicích očkovací průkazy, posílali je do karantény, nebo zavedli jiná omezení. "Například ve Francii byl přístup, že pokud někdo chce emigrovat do této země, musí se stát Francouzem," popisuje Foletti.

Československo zvolilo vstřícný přístup - v roce 1921 vyhlásilo Ruskou pomocnou akci, což byl štědrý program pomoci pro ruské emigranty. Stát se snažil přilákat zejména vědce, inženýry, umělce, básníky a další z uměleckých kruhů nebo inteligence a studenty. 

Do Československa záhy zamířil i Kondakov - přijal pomoc od svého kolegy, který jej zval do Prahy. O historikův příjezd do země měl zájem i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který mu nabídnul možnost vyučovat na Karlově Univerzitě. Vrátil mu tak laskavost. Za první světové války byl Masaryk vyhnán z Rakousko-Uherska a žádal o profesuru na petrohradské univerzitě, kde se za něj Kondakov přimluvil, ačkoliv Masaryk nakonec v Rusku nezůstal.

Hlavním cílem programu Ruská pomocná akce byla snaha o vytvoření takových podmínek, aby se uprchlíci mohli vrátit do své vlasti a pomoci jí k demokratizaci. Rusko, tehdy postižené následky první světové války, komunistické revoluce i občanské války, potřebovalo podle československého vedení inteligenci ke svému rozvoji, jakmile komunistický režim padne.

I kvůli tomu byla snaha zachovat ruskou kulturu, tradice a umění, například díky spolkům. Pomocná akce učinila z Prahy centrum vzdělaných Rusů a přezdívalo se jí "ruský Oxford".

Mnoho ze starých událostí se dá aplikovat i na Rusko dneška

Ti, kteří v Rusku zůstali, byli během několika čistek zlikvidováni. První z nich proběhla po revoluci na příkaz Lenina. "Tehdy to bylo podle kvót, bylo potřeba popravit určitý počet lidí za den," vzpomíná Foletti s tím, že aristokracie šla na řadu první. Většina přeživších smrti unikla konvertováním ke komunismu. Ti ale nepřežili další vlny čistek, například ty Stalinovy v roce 1937. "Tehdy popravili zbytky předrevoluční šlechty," poznamenává Foletti. Naživu podle něj zůstaly jen výjimky.

Výstupy z výzkumu sto let starých událostí se dají aplikovat i na současnou situaci v Rusku.  "Jestli se něco nezměnilo, je to to, že vrchnost v Rusku je silně oddělená od inteligence, a tím pádem i od zbytku populace," míní Foletti. Podle něj v Rusku vládne nelegitimní moc, kterou si nevybral lid. V době revoluce se pod Rusko řadily i další, nyní již nezávislé, státy - Ukrajina, Bělorusko, Arménie, Gruzie a další. "V historii se proměňuje význam toto, co znamená být občanem Ruska," zmiňuje Foletti.

Výzkum historiků z Masarykovy univerzity s názvem Potenciál migrace trval čtyři roky. Výsledkem je několik knih, dva animované filmy a dokumentární snímek, vzniká také cestovní panelová výstava. Právě Kondakovovi a Izvoľské se pomocí historických dokumentů věnoval badatelský tým pod vedením Folettiho.

Autoři vidí mnohé podobnosti se současnou situací po pandemii covidu-19 a po ruské vojenské invazi na Ukrajinu. "Podobnost je v předsudcích vůči těm, kteří přicházejí. Ve štědrosti a zároveň rychlé ztrátě trpělivosti i strachu z příchozích," vysvětluje Foletti.

Podle něj je imigrace pro stát vždy přínosná, třeba Československo v roce 1921 získalo mnoho ruských intelektuálů, z čehož těžilo. "Řekli jsme si: 'Jim pomůžeme, sobě pomůžeme.' Jak by bylo krásné, kdybychom si dnes uvědomili to stejné," zakončuje autor výzkumu.

Video: Rusko vždycky vyhrává. Co říkají Moskvané na "speciální vojenskou operaci"? (1. 12. 2022)

Video: Rádio Svobodná Evropa
 

Právě se děje

Další zprávy