Na Filozofické fakultě vystudovala iberoamerickou kulturu, tedy kulturu španělsky a portugalsky mluvících zemí, obor, který zde otevřeli vůbec poprvé. Naučila se jako hlavní jazyk španělštinu a k tomu ještě "bokem" portugalsky. Věděla, že Dům zahraniční spolupráce pořádá pro krajany po celém světě kurzy českého jazyka a táhlo ji to do Argentiny učit španělsky češtinu. Nakonec ale vyšla Brazílie, a češtinu tak učí portugalsky.
"Španělština a portugalština je asi jako čeština a polština - jazyky to jsou podobné, ale také se mohou hodně plést, protože tu spousta slovíček znamená něco jiného," říká. Po studiích odcestovala na tři roky do Mexika a učila indiány angličtinu, po návratu do Prahy pracovala v oblasti integrace cizinců pro latinskoamerickou komunitu. Šlo o Kubánce, Mexičany, Brazilce či Venezuelany. "Jejich předci utíkali před komunismem z Československa a nyní utíkají oni před komunismem z Venezuely," vysvětluje.
Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí
Každý rok vysílá Česko do zahraničí učitele českého jazyka, kteří vyráží k českým krajanským komunitám v různých zemích světa, kde nejen učí češtinu, ale také propagují českou literaturu, hudbu či divadlo. Další pedagogové pak působí na ústavech bohemistiky ve více než dvaceti zemích světa. Cílem je šířit a udržovat český jazyk a kulturu za hranicemi Česka. Děje se tak prostřednictvím Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Má ho na starosti Dům zahraniční spolupráce, což je příspěvková organizace ministerstva školství a česká agentura pro mezinárodní vzdělávání a výzkum.
Naučit jazyk, koledy i dobrý guláš
Když se k ní dostal inzerát, že do brazilských pastvin hledají učitele češtiny, který by uměl portugalsky, měl dokončené magisterské vzdělání, uměl hrát na hudební nástroj a byl akční, řekla si: "To bych mohla být já!" A tak do přihlášky napsala všechny své zájmy a dovednosti včetně hry na kytaru, tance a dramaťáku. A vybrali ji. "My, co jsme na misích u krajanů, zdaleka jen neučíme jazyk, ale také s žáky zpíváme koledy, hymnu, učíme, jak uvařit dobrý guláš, jak připravit těsto na knedlíky nebo pečeme s rodinami krajanů perníčky," popisuje.
A skutečně, na videích zveřejňovaných v její facebookové skupině Desvendando a Cultura Tcheca (Objevujeme českou kulturu) kromě základních slovíček a frází seznamuje své brazilské žáky také s českými tradicemi od Vánoc přes masopust, vynášení Morany, Velikonoce až po dožínky.
Názorně také ukazuje dnešní zvyklosti Čechů: "Tohle jsou borůvky, na ně chodí Češi do lesa. A také na ostružiny nebo maliny, a samozřejmě na houby. Toto jsou špekáčky a ty si Češi pečou nad ohněm. Také rádi stanují, jezdí na kola nebo na vodu," vysvětluje. Na Vánoce Brazilcům vypráví o sněhu a zimních radovánkách a ukáže jim, jak si vystřihnout vločky z papíru nebo jak si ozdobit vánoční stromeček, o Velikonocích s nimi zdobí vajíčka a peče mazance.
Ve svých jazykových lekcích se nesnaží naučit Brazilce mluvit bezchybně česky, spíše prakticky zvládat různé situace, aby si po příletu do Česka uměli koupit jízdenku nebo si objednat jídlo v restauraci. Její žáci totiž zjišťují, že mají v Česku rodinu: bratrance, sestřenice, neteře, synovce, tety, strýce a někdy i nevlastní sourozence, se kterými chtějí být v kontaktu a třeba je i navštívit. Jiní chtějí poznat zemi svých předků.
Po výuce v planině se stěhuje na výuku do hor
S on-line výukou nechce skončit, jelikož si během koronavirové pandemie zvykly její lekce navštěvovat desítky Brazilců z různých koutů země. "Někteří krajané bydlí třeba hned v sousedním městě, jenže to je tady tři sta kilometrů," usmívá se. Plánuje tedy tzv. hybridní výuku - část lidí by nadále vzdělávala přes internet, ale zároveň by vyučovala prezenčně v místě, kde působí. Respektive v místech.
Jelikož Brazílie je s 8,5 milionu kilometrů čtverečních pátou největší zemí na světě a žije v ní zhruba o 200 milionů lidí více než v Česku, Kristýna střídavě působí hned na několika místech, aby dosáhla na co nejvíce krajanů a dalších zájemců o češtinu a české reálie. "Já vždycky pro zjednodušení říkám, že půl roku působím kousek od Paraguaye a půl roku kousek od Uruguaye. Jsem taková putovní učitelka," říká. Půl roku učí na středozápadě Brazílie v devítitisícovém městě Batayporã, což v jazyce guaraní (kterým mluví hlavně Paraguayci) znamená "Baťova dobrá voda".
Založil ji v 50. letech minulého století věhlasný český podnikatel Jan Antonín Baťa a na rozlehlých pláních tu choval dobytek. Ještě předtím v rámci své kolonizace Brazílie založil město Batatuba ("Baťovo místo"), kde vystavěl obuvnickou továrnu, koželužský závod či strojírny a také domky pro zaměstnance. Dnes je z Batatuby desetitisícové sídlo.
Založil také městečko Mariápolis, jež pojmenoval na počest své manželky Marie, uprostřed džungle pak vystavěl město Bataguassu ("Velký Baťa") u řeky Paraná, kde dnes žije kolem 25 tisíc obyvatel. Postavil i velký most přes řeku Paraná a silnice spojující lokalitu s dalšími městy.
Na svých projektech zaměstnal tisíce lidí, mezi nimi i imigranty z Československa nebo své židovské zaměstnance z českých podniků, kterým pomohl utéct před nacismem. "V Bataypoře učím přímo Baťovy potomky i potomky jeho spolupracovníků, kteří sem s Baťou přijeli z Československa. To jsou třeba Trachtovi, rozvětvená rodina prvního starosty Bataypory Jindřicha Trachty," vypráví Kristýna Omastová.
Pobývá v domku právě u jedné z příbuzných prvního starosty - Nidy Trachta. Obklopuje ji divoká příroda s papoušky, tukany, kapybarami, mravenečníky či tapíry, ale také krokodýly, pumami či anakondami. Na poznámku, že by měla brát za takovouto nebezpečnou lokalitu příplatky, se zasměje a odpoví: "Nejnebezpečnější zatím pro mě byli komáři, od nichž jsem hned po pár týdnech pobytu dostala horečku dengue." Vzápětí ukazuje video z řeky, kam chodí lovit piraně. Na něm si anakonda právě pochutnává na kajmanovi.
Nedaleko se nachází Centro de Memória Jindrich Trachta, tedy Památník Jindřicha Trachty, kde po rok a půl dlouhé pauze způsobené pandemií bude brzy opět prezenčně vyučovat češtinu a českou kulturu a pořádat společenská setkání. Jelikož všichni zdejší krajané přišli ze Zlínska, do centra vede bílá brána zdobená slováckými folklorními motivy. "A pak tu také máme turistické značky a rozcestníky, které nám sem přijel na žádost krajanů udělat Klub českých turistů. Je to sice dlouhá rovná pláň uprostřed ničeho, ale zato po ní můžete chodit ve třech okruzích a vybrat si, zda vyrazíte po červené, zelené nebo modré," líčí učitelka češtiny.
Za dalšími krajany se stěhuje více než 1200 kilometrů na jih do měst Nova Petrópolis a Porto Alegre. Zde žije pozoruhodná krajanská komunita, která si říká Boêmios - jedná se o potomky českých Němců, kteří v roce 1870 odešli z okolí Liberecka a Jablonce nad Nisou. Šlo o dobu, kdy se Brazílie v rámci své imigrační politiky snažila do své rozlehlé země nalákat pracovníky z Evropy. Pomocí nich chtěla tuto oblast dnešního státu Rio Grande do Sul osídlit, aby jim ji nezabrala Argentina.
"Říkají, že nejsou ani Němci, ani Češi, ale zkrátka Boêmios. Mluví německy, i jejich předci mluvili německy, ale za svou původní vlast považují Čechy a jsou citově velmi vázáni na Liberecko," vysvětluje Kristýna. Za vše svědčí jejich dva folklorní soubory, kde tančí české tance, avšak soubory se jmenují Sonnenschein a Böhmerlandtanzgruppe. "Uvědomila jsem si, že Moraváci z nížiny šli do planiny a Liberečáci z Jizerek do brazilských hor, takže jim to pěkně vyšlo," dodává.
Brazilce naučila hymnu, koledy i lidovky
Během on-line výuky se nicméně obě tyto komunity vzdělávaly v češtině společně, každý doma u svého počítače, takže mezi nimi vzniklo spoustu nových přátelství na dálku. Na konci zimního roku si udělali vánoční on-line besídku, před níž je naučila péct cukroví a zpívat české koledy. Když jim končil školní rok, udělali si letní besídku. Připravili si české obložené chlebíčky a připili si pivem a slivovicí. Tentokrát si zazpívali českou hymnu a píseň Ach, synku, synku.
"Byla z toho taková kakofonie zvuků, každý zpíval někde jinde, podle toho, jak rychlý měl internet. Ale bylo to krásné a dojemné," vzpomíná Kristýna a dodává: "Ještě jsem je učila i moravskou lidovou Vínečko bílé, to už jsme měli všichni trochu upito, takže to mělo opravdovou atmosféru moravského vinného sklípku."
Svým žákům také v on-line přenosu ze zahrady názorně ukazovala, jak Češi dělají táborák, jak si nakrajují špekáčky a pečou si je nad ohněm. V Bataypoře zrovna pobýval český dobrovolník a shodou okolností profesionální hudebník Jaroslav Cvek, takže když mu Dolores Liliana Bata Arambasic, vnučka Jana Antonína Bati, zapůjčila dědečkovy housle, hrál k tomu moravské lidové písně a Kristýna Omastová zase na kytaru písně táborových ohňů. "Táborák jsem si už s některými vyzkoušela i naživo, byli z něj naprosto nadšení, stejně jako z opečených buřtů," doplňuje.
Od svých žáků si také nechala vypracovat tzv. myšlenkovou mapu, co se jim vybaví, když se řekne Česká republika. "Nejčastěji do ní zapisovali či kreslili pivo, krajinu, hrady či slivovici a mnozí také uvedli sousloví "banho tcheco", což doslova znamená "česká koupel". "Myslí se tím ‚jen se tak ošplouchnout v podpaží a nevysprchovat se‘. My Evropané máme zkrátka pověst, že se na rozdíl od Latinoameričanů moc nekoupeme," vysvětluje lektorka.
V Brazílii plánuje zůstat ještě aspoň rok a pak se možná přes Prahu podívat zase do jiného koutu světa. "Hodně mě teď láká Indie a indická kultura, učím se hindštinu," nastiňuje své další plány Kristýna Omastová.
