Praha - Bolest, hrůzu a panický strach, jež před sedmdesáti lety ovládly vojáky československého armádního sboru v SSSR v bojích o Dukelský průsmyk ("vstupní bránu" do okupované vlasti), si lze dnes jen těžko představit. Zrovna tak obtížné je porozumět motivům hrdinství mužů a žen, kteří v této horské bitvě krváceli.
Největší bitvě, které se kdy Češi a Slováci zúčastnili. Právě 6. října 1944 překročily první jednotky Čechoslováků státní hranici republiky. Byly to ale už jen trosky čs. armádního sboru, který se s vojáky 38. rudé armády probíjel na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
Žádná jiná vojenská operace nevyvolává mezi Čechy tolik sporů, hádek a někdy i zlé krve. Dokonce i mezi veterány, kteří na Dukle bojovali. Jedni ji považují za zbytečný masakr, druzí naopak za vyvrcholení jejich šestiletého boje za osvobození republiky. Například generál Tomáš Sedláček hovoří ve svých pamětech o "dukelských jatkách".
Už masakr u polské vesničky Machnówka (9. září 1944) měl ovšem Čechoslováky varovat, jaké peklo je asi bude čekat v Dukelském průsmyku. 3. čs. brigáda složená většinou z nadšených - nicméně minimálně anebo vůbec vycvičených - volyňských Čechů vpochodovala tehdy v husté ranní mlze do horského údolí s tím, že jednotky wehrmachtu jsou na kilometry daleko.
Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli se podle veterána Josefa Holce spustilo naprosté peklo. "Velitelé netušili, že kolem vesnice, pouhých čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení a zakopaní. Sověti nám tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme proto nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl," svěřil se Josef Holec nadaci Paměť národa s nejhoršími chvílemi svého života.
Strach a hrůzu tlumil alkohol
Tehdejší velitel praporu Oldřich Kvapil pak autorovi těchto řádků popsal, o co vlastně u Machnówky šlo: "Stál jsem tam se samopalem v rukou a kolem mě utíkali strachy pološílení vojáci řvoucí hrůzou... s německými tanky v patách. Naši chlapi zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy. Byl jsem na frontě už dva roky, ale něco podobného jsem ještě neviděl."
Vzduchem přitom podle Kvapila létaly utržené hlavy, nohy anebo i části rozervaných trupů. Kvapil proto začal střílet - nejdříve nad hlavy utíkajících vojáků a pak i dávkami do nich, jen aby zastavil jejich útěk, který hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž i další čs. jednotky, které se k Machnówce teprve blížily.
Kvapilův zoufalý čin (trápil se jím až do smrti a byl mu i vyčítán) schvaluje například historik Československé obce legionářské Miroslav Brož. "Je to kruté, ale pokud by to neudělal, tak tam tenkrát 'zařval' celý jeho prapor a vedlo by to k ještě většímu masakru přicházejících jednotek. V míru se lehce kritizují zoufalé válečné situace. Když například velitel kulometné čety Petr Radašovský posílal své vojáky na Dukle do útoku, tak pro ně nejdříve vyfasoval šnaps, jinak by je v té strašné palbě k útoku ani nezvedl. Pod vlivem alkoholu ale do prudkých svahů nakonec šplhali a postupovali,... i když za cenu hrozivých ztrát."
Pamětníci uvádějí, že když se chtěli vyčůrat, museli to kvůli německým snajprům či na metr přesně zastříleným kulometům udělat v leže.
Machnówku zažila i zdravotnice Věra Tichá: "Neumíte si představit, kolik uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnówce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné." U polské vesnice tehdy zahynulo nebo bylo zraněno během krátké chvíle 611 Čechoslováků.
Právě v této chvíli ztratil podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu čs. armádní sbor v SSSR útočnou energii. Prapory se kvůli ztrátám změnily v roty a ty zase na pouhé čety. První velmi zkušená a vycvičená čs. brigáda měla například 8. září (tedy v den zahájení operace) 5 503 vojáků. O čtrnáct dnů později 22. září už jen 3 613.
Ostatní brigády na tom nebyly lépe: početní stavy té druhé se za čtrnáct dnů zmenšily ze 3 500 vojáků na 2 605. Jindřich Marek se sice sklání před odvahou a vlastenectvím volyňských Čechů, kdy do čs. sboru narukovaly celé rodiny, poukazuje ale na to, že "volyňáci-zemědělci se nestačili vycvičit".
Do sboru narukovali dokonce i šestnáctiletí volyňští Češi, které posílali s týdenním výcvikem - a často i bez něj - do boje. "Lze těmto dětem vůbec vyčítat, že je strach připravil o rozum a přinutil k útěku?" ptá se historik Zdeněk Vališ. Při čtení dobových zpráv a rozkazů si musel dokonce chvílemi dávat přestávky. Nešlo se jimi prý probírat bez pohnutí. A jak přiznával generál Kvapil, "po Machnówce klesla bojová morálka vojáků téměř na nulu".
Za pět dní v Prešově!?
Záměr sovětského maršála Ivana Koněva byl i z dnešního pohledu obdivuhodný. A možná až fantasmagorický.
Rudá armáda měla spolu s čs. armádním sborem prorazit bleskově Dukelským průsmykem, dosáhnout Prešova do pěti dnů a tím pomoci i Slovenskému národnímu povstání. "Koněv nebyl žádný vojenský génius. Ale i kdyby byl a šlo mu vše na ruku, tak to za pět dnů nemohl nikdy dokázat," dodává historik Marek.
Koněvovy nereálné ambice zkomplikovala ovšem předvídavost Němců, kteří odzbrojili dvě slovenské divize - ty měly při zprůchodnění Dukelského průsmyku přeběhnout na sovětskou stranu. Úspěchu operace nepomohlo ani několikatýdenní odkládání přijetí slovenské delegace v Moskvě, která chtěla dojednat způsob "odtržení" Slovenska od nacistického Německa. A stejně tak to platí o sovětském zdržování přesunu čs. kvalifikovaných velitelů z Velké Británie na východní frontu, kde jich byl naopak zoufalý nedostatek (první skupiny dorazily až 9. záři).
"Nikoho ... jsme nezajímali. V polobotkách a společenských uniformách nás poslali přímo do zákopů," vzpomínal výsadkář Tomáš Sedláček. Nemluvě o nedisciplinovanosti a anarchismu sovětských velitelů vysazených už dříve na Slovensku Ukrajinským štábem partyzánských hnutí v Kyjevě.
"Třeba takový Petr Veličko. Ten jako by se ještě před vypuknutím slovenského povstání doslova utrhl z řetězu. Vyhazoval do povětří mosty a železniční tunely, s nimiž se při povstání počítalo. Vyhlašoval národní výbory, vyvěšoval vlajky, nechal postřílet německou vojenskou misi v Martině,... ačkoliv ho lidé, kteří povstání připravovali, prosili, aby nacisty neprovokoval, protože to může akci hodně zkomplikovat," vypočítává historik Marek. A taky že zkomplikovalo a možná přímo zhatilo. Nacisté obsadili Slovensko vojensky, zpacifikovali ony dvě slovenské divize, které měly "otevřít" Dukelský průsmyk,... takže povstání vypuklo předčasně a ve zmatcích.
Není také příliš známo, že slovenští partyzáni (až na oddíly Viliama Žingora či Josefa Trojana) byli velkým problémem. Odmítali se podřídit vojenskému veliteli povstání Jánu Golianovi. A jak vzpomínal parašutista generál Tomáš Sedláček, vždy někde na německé jednotky nekoordinovaně udeřili a hned zmizeli v horách.
Zmíněný Petr Veličko měl například u Strečna obsadit jejich hřebeny, zatímco povstalecká armáda - posílená o čtyři stovky francouzských zajatců - bránila údolí. "Jenomže Veličko schůzoval a zakládal národní výbory tak dlouho, až ke Strečnu přilehlé hřebeny hor obsadila německá armáda, která pak měla protivníka jako na dlani. A to je také odpověď na otázku, proč u Strečna nacisté prošli nedobytným terénem a postupovali dál na Slovensko," vysvětluje Jindřich Marek.
A ptá se: "Víte třeba, kolik měla československá tanková brigáda na Dukle tanků? Jedenáct středních T-34, tři lehké a pouhá dvě samohybná děla. Přitom měla pětašedesát slušně vycvičených osádek. Jenomže tanky po předcházejících bojích nebyly a Sověti je přes zoufalé urgence generála Heliodora Píky nestihli dodat."
Měla operace na Dukle smysl?
O souhře příčin selhání geniálního nápadu, jak se daly před 70 lety bleskově překonat Karpaty a pomoci tím Slovenskému národnímu povstání, ale také o obrovských ztrátách, improvizacích, ovšem i nezpochybnitelném hrdinství československých vojáků a rudoarmějců by se dalo polemizovat dlouho. Zásadní otázkou ale je: měla tedy vůbec karpatsko-dukelská operace smysl?
Odpovídá na ni hrdina dukelských bojů, tehdejší člen štábu brigády a signatář Charty 77 Vilém Sacher (vyznamenán Hvězdou II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva za vítězství, 5x Československým válečným křížem 1939 či 2x Československou medailí Za chrabrost): "Vyskytují se názory, zda tato operace a celé to krveprolití byly vůbec nutné. Myslím, že na tuto otázku - pokud jde o operaci samu - je třeba bez váhání odpovědět ANO! Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když - jak známo - svobodu bez obětí získat nelze."
Sacher tím mínil bezohlednou taktiku maršála Koněva, který hnal vojáky do útoku bez ohledu na ztráty. Čechoslováky navrhovaný ústup a poté obchvat či jiné taktické manévry smetl vždy ze stolu. Jejich návrhy považoval málem za zbabělost. Takže se utočilo, útočilo a zase jen útočilo. Až ona bezhlavost vyvolávala i u dobře opevněných Němců ohromení.
"Když jsem se dostal k prvnímu praporu, vládl všude obrovský zmatek. Jednotka přesto útočila velmi dobře, vojáci se dostali až do německých zákopů, avšak celé naše týlové zajištění bylo ještě někde na přesunu a vojákům prostě v tom nejlepším došla munice. Jít proti samopalům a kulometům s parašutistickými kudlami byl nesmysl, a tak byl vydán rozkaz k ústupu, který se ovšem změnil v chaotický útěk s obrovskými ztrátami, protože do toho ústupu stříleli Němci z minometů a děl. Byli na naše pozice perfektně zastřílení," vzpomínal parašutista Sedláček.
Koněvem původně naplánovaná pětidenní operace se tak protáhla na pět měsíců. I když tedy krvavé boje na Dukle nesplnily ani podle vojenského historika Eduarda Stehlíka původní cíl, vázaly na druhé straně značné síly wehrmachtu, jež Hitlerovi chyběly na strategických směrech v Polsku či v Maďarsku.
Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých, 4 518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 000. Ve slovenském Svidníku je jich ale i z předcházejících bojů pochováno 70 000.
Rovněž německé jednotky (podle ne vždy přesných a leckdy nadsazených sovětských údajů) utrpěly nemalé ztráty: 52 000 padlých, raněných či nezvěstných vojáků a 26 000 zajatých.
Podobnost s dneškem
Boje o Dukelský průsmyk mají podle Jindřich Marka velký význam i v současnosti. "Ony se totiž sice velmi změnily technické a bojové možnosti dnešních armád, nezměnilo se ale nic na zásadách, na jejichž ignorování doplatily na Dukle desetitisíce našich i sovětských vojáků."
A jaké zásady má historik na mysli? Při klíčových vojenských operacích je důležité převzít rychle nejen vojenskou, ale i politickou zodpovědnost za krizovou oblast; pružně reagovat na změnu situace či poměrů; včas měnit zažité postupy, plány, a dokonce i doktríny, a to i v čase probíhající válečné operace; a konečně rozvíjet úspěch anebo iniciativu i s menšími silami, než jich má momentálně protivník.
"Za prvním úderem musí následovat druhý a možná ještě více promyšlený. Nestačí jen dálkově řízeným dronem zničit auto s islamisty a myslet si, že tím konflikt vyřeším. Jakákoliv správná rozhodnutí a kroky jsou k ničemu, když je nedotáhnete do konce. Stejně jako v šachové partii nic neznamená, když vám vezmu koně či jinou důležitou figuru. Utkání tím nekončí."
Pokud si zkrátka podle Marka umanete, že takhle to uděláte vy a protivník se bude chovat přesně podle toho, jak jste si to naplánovali, a jaksi se nepočítá s tím, že vás může mít dobře přečteného, pak se dočkáte stejných ztrát jako československé a sovětské jednotky na Dukle.
