Doma mají dvě mámy, na papíře jednu. Stát upírá dětem homosexuálů právo na oba rodiče, říká expertka

Markéta Šrajbrová Markéta Šrajbrová
21. 2. 2017 11:32
Už skoro tři roky leží ve sněmovně novela zákona o registrovaném partnerství, která by umožnila gayům a lesbám osvojit si partnerovo dítě, které vychovávají. Dětem by to přineslo větší ochranu, měly by například právo na výživné a kontakt s oběma rodiči v případě rozpadu vztahu. "V momentě, kdy by legislativa prošla, stát by dal jasný signál, že tito rodiče a jejich děti nejsou rodinami druhé kategorie," říká Petra Kutálková, která zkoumá situace takzvaných stejnopohlavních rodin. Je například autorkou výzkumu Duhové rodiny ve stínu státu. Podle posledního sčítání lidu se dvěma matkami či otci žije tisíc dětí. Dnes už jich podle Kutálkové bude víc.
Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Thinkstock

Proč by podle vás měl projít návrh, aby si homosexuálové mohli osvojit dítě svého partnera, které vychovávají?

Moje protiotázka je, proč by neměl, když ve spoustě zemí světa je to běžné. Klíčové je, že každé dítě má právo na dva rodiče a na ochranu, která je poskytovaná rodině jako celku. To teď spoustě dětí není umožněno.

Když mají děti právně jen jednoho rodiče a přitom je vychovávají dva, jaké komplikace jim to způsobuje v běžném životě?

Tyto děti přirozeně vyrůstají v rodině, kde jsou dva rodiče. Dvě mámy nebo dva tátové. A zatím si vlastně neuvědomují, že jejich právní situace je jiná než u ostatních dětí. Když jsem se na to ptala starších dětí, tak říkaly, že jim to přišlo úplně běžné. Braly to jako další z alternativ, jak může rodina vypadat.

Co jim to ale může způsobit prakticky? Hlavně se jedná o situace, kdy se rodina dostane do nějaké složité situace. Hodně se mluví třeba o tom, co by se stalo s dítětem, kterému zemřel biologický rodič. Pokud to dítě právně nemá druhého rodiče, tak o tom, kam půjde, by musel rozhodovat soud. A ta nejistota rodičů - často mluvíme o hodně malých dětech, je doopravdy velká. Další věc je, že takové dítě nemá automaticky právo na dědictví, pokud rodič neudělá závěť v jeho prospěch. Nemá právo na sirotčí důchod, když nebiologický rodič zemře.

Co z toho se dá ošetřit právě třeba plnou mocí nebo závětí?

Dědictví se dá ošetřit závětí. Určitě se ale nedá ošetřit sirotčí důchod, protože to je dávka sociálního zabezpečení. Ta se opravdu zakládá na právní vazbě k dítěti. Nedá se ošetřit výživné. Pokud se stejnopohlavní rodina rozpadne - což se prostě může stát, protože tyto rodiny jsou v tomto podobné rodinám heterosexuálů - tak dítě nemá nárok na výživné. A nemá ani automaticky nárok na kontakt s nebiologickým rodičem. To by se dalo nějaký způsobem soudně řešit, ale není tam záruka.

Jeden z rodičů tedy teoreticky může o dítě úplně přijít ve chvíli, kdy se vztah rozpadne a pár není schopný se domluvit. Vnímáte toto jako jednu z hlavních obav nebiologických rodičů?

Určitě. A takové případy už se objevily. Každý rozvod nebo rozpad vztahu je velmi bolestivý. Přidávat k tomu ještě další problémy je zbytečné. Primární by opravdu mělo být, aby dítě mělo jistotu.

V případě rozchodu má sociální rodič možnost jít k soudu a domáhat se kontaktu s dítětem z pozice takzvané osoby blízké. Máte zprávy o tom, že už nějaký takový soud proběhl?

Dostala jsem takové informace od sociálních pracovnic z orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Stalo se to. Ale každá sociální pracovnice pracující s rodinami v takovéto obtížné situaci vám řekne, že je lepší, aby se tyto věci neřešily soudně, aby se lidé dohodli. Soudy jsou bolestivé, řízení se protahují. To, aby byla upravena situace stejnopohlavních rodin, je z mého pohledu klíčové i proto, aby společnost chápala, že toto je jedno z legitimních rodinných uspořádání. V momentě, kdy by ta legislativa prošla, stát by dal jasný signál, že tito rodiče a jejich děti nejsou rodinami druhé kategorie. Rodina by tím byla chráněna i symbolicky.

Proč se o rozpadech homosexuálních vztahů tolik nemluví?

Lidé ve stejnopohlavních svazcích jsou pod neustálým tlakem. Mají pocit, že musí ukázat, že jsou dobří rodiče, že fungují a dají dětem to nejlepší. Každý rodič cítí jako velké selhání, když se mu vztah rozpadne. Ale homosexuálové můžou mít navíc i obavy, aby to nevrhlo špatné světlo na téma stejnopohlavního rodičovství a na celou komunitu.

Lidé mají tu špatnou vlastnost, že generalizují. Když se rozpadne jedna rodina, tak to dokážou zobecnit na celou populaci, což je nesmysl. Znám rodiny, kde se vztah rozpadl, ale biologická matka se s partnerkou dohodla v podstatě na střídavé péči. A funguje to.

Jak reagujete na tvrzení, že sociální rodiče vlastně rodiči nejsou, protože dítě nezplodili?

Já si myslím, že žijeme v zajetí mýtu, že když dítě není vaše krev, vztah tam není. Ale ta vazba je prostě i tak pevná. Děti adoptované heterosexuálními páry také nejsou pokrevní, přitom jsou prostě jejich a nikdo už se nad tím v současné době nepozastavuje. Tak nerozumím tomu, proč se lidé pozastavují nad tímto.

Existují nějaké studie, které prokázaly, že vývoj dětí, které vychovávají gayové a lesby, je nějaký jiný?

Převážná většina vědců z celého světa se shoduje na tom, že ne. Samozřejmě vždycky najdete nějaký opoziční názor, ale převažující diskurs je skutečně úplně jasný. A není to otázka posledních pěti ani deseti let. Je to minimálně otázka dvaceti, teď jsem dokonce četla, že i třiceti let. Když se vědci a vědkyně začali tomuto tématu věnovat, tak prvně zkoumali lesbické rodičovství. Výzkumy rodin se dvěma tatínky jsou trošku mladší. Ale závěry jsou stejné v tom, že vývoj a blaho dítěte nesouvisí se sexuální orientací rodičů.

A moje zkušenost je, že gayové a lesby vnímají genderovou diverzitu společnosti. Samozřejmě poslouchají dotazy, zda jejich dítě bude mít vzor, a tak i vědomě pracují s tím, aby mělo kolem sebe hodně rozmanité okolí a různé vzory. A kdybych byla hodně škaredá, tak se zeptám, co je to mužský vzor? Je muž, který vaří, mužským vzorem? 

Když někdo tvrdí, že dítě žijící se dvěma matkami nebude mít mužský vzor, tak si pak říkám, zda to tedy platí i pro děti samoživitelek? Co vy odpovídáte těmto kritikům?

Lidé, kteří z vědeckého i lidského hlediska produkují nesmysly o špatném vývoji a podobně, ubližují především těm dětem, jejichž práva si berou do úst. Mě to mrzí, protože jsem viděla, jak to ty lidi zraňuje. Hlavně v pubertě, kdy jsou děti citlivější, homofobní nálady ve společnosti velmi intenzivně vnímají.

Během svých výzkumů jste mluvila s teenagery, kteří žijí se dvěma matkami nebo otci. Dají se nějak charakterizovat?

I podle zahraničních výzkumů mají společné to, že se o své rodinné situaci chtějí bavit. Když jsem mluvila s lidmi, jejichž původní rodiny - tedy matka a otec - se rozpadly, protože jeden z rodičů je gay nebo lesba, tak oni měli velkou potřebu setkat se s dětmi, které mají podobnou zkušenost. Každé z dětí má například nějakou strategii, kterou používá, když sděluje své rodinné uspořádání třeba ve škole. Není to ale tak, že se za svou rodinu stydí, spíše se snaží předcházet nepříjemným konverzacím.

My si možná ani neuvědomujeme, jak často člověk v práci nebo ve škole vypráví, co třeba dělal o víkendu. Byl jsem s mámou a tátou v kině, v zoo… Když děti, které vyrůstají v těchto méně běžných uspořádáních, narazí na odmítavou reakci, tak mohou přemýšlet nad tím, jestli o tom vůbec budou mluvit. Řeší, jak to říct, komu to říct, jak se postavit k odmítavým reakcím. Slyší výroky typu, že gayové jsou pedofilové. Když je jejich otec gay, tak je to velmi zraňující.

A dá se říct, že něco spojuje kritiky stejnopohlavních rodin?

Myslím, že je spojuje neznalost. Neznám nikoho, kdo by svá slova podložil něčím odborným. Pak také zjednodušování tématu, absence osobní zkušenosti s jakoukoliv rodinou tohoto typu nebo s jakýmkoliv člověkem, který v takové rodině vyrostl. Taky si myslím, že jim často chybí schopnost kritického myšlení. Slepě přejímají zjednodušené věty, které nacházejí v diskusích pod články, a nezamýšlejí se nad tím.

Kritici jsou sice nejvíc slyšet, ale setkala jsem se s řadou lidí, kteří nejsou kritici, jen mají otázky. Doopravdy je zajímá, jestli těm dětem nebude něco chybět. Ptají se na věci typu: "A kdo v takové rodině dělá mámu a kdo tátu?" Ta otázka je určitě pochopitelná, když oni sami vyrostli v rodině, kde je máma a táta. Na druhou stranu je v tomto kontextu irelevantní. V těchto rodinách jsou role rozdělené jinak, ostatně jako ve spoustě dalších rodin.

Taková nejklasičtější otázka, kterou dostávám, když třeba někde přednáším, je: "A jak říkají té druhé osobě? Říkají jí mámo?" To byla i moje první otázka, když jsem se s tím setkala. Vlastně to byla i otázka těch homosexuálních rodičů, kteří plánovali mít dítě. Potom když se ty děti narodily a začaly mluvit, tak si to vyřešily samy. Máma a maminka, máma a mamka, máma Petra a máma Jana. Prostě to vzniklo úplně přirozeně a nebyl s tím jediný problém.

Na základě nedávného rozhodnutí Ústavní soudu mohou jednotlivci v registrovaném partnerství adoptovat děti z ústavu. Byla byste pro to, aby je mohli gayové a lesby adoptovat i společně jako pár?

Ano. Ale upozorňuji, že to není tak, že by se teď všichni homosexuálové vrhli do adopcí dětí z ústavu. Znám jeden nebo dva páry, které tuto možnost zvažovaly, ale moje zkušenost je taková, a podporují to i zkušenosti ze zahraničí, že gayové a lesby chtějí mít biologické děti. Rodiny potom vypadají třeba tak, že každý rodič má svoje biologické dítě a obě vyrůstají společně. Adopce je pro homosexuály jen jedna z možností, tak jako u zbytku populace.

Vy máte děti?

Já mám jedno dítě, pětileté.

Jak mu vysvětlujete, že existují i rodiny, kde jsou dvě maminky nebo dva tatínkové?

Byla jsem na rodičovské, když jsem dělala výzkum, takže se dcera některých aktivit účastnila. Pro ni je to běžné, nepřijde jí na tom nic divného. Spíš nevím, jak jí jednou budu vysvětlovat, že její kamarádka má sice dvě maminky, ale stát si to nemyslí. To bude složitější.

 

Právě se děje

Další zprávy