Tanvald a Jilemnici dělí pouhá půlhodina cesty autem, propastná vzdálenost je ale mezi tím, jak zvládají školní docházku žáci z obou měst. Zatímco v Jilemnici nedokončí základní školu v průměru každé 125. dítě, v Tanvaldu je to každé čtrnácté. Rozdíly ve vzdělávání mezi kraji a obcemi ukazuje nový projekt Mapa vzdělávání, připravený týmem analytiků vedených sociologem Danielem Prokopem.
"Neúspěšnost obvykle začíná vysokou absencí, ta se promění v propadání, které vede k nedokončení školy," zmiňuje Prokop tři ukazatele, na kterých srovnání stojí. Regiony se přitom násobně liší, v některých nedokončí základní školu 10 až 15 procent dětí, jinde jen půl procenta. Nejhůře jsou na tom Karlovarský a Ústecký kraj.
Výzkum také ukazuje, jak moc je neúspěšnost ve vzdělávání provázaná s dalšími problémy. Především s chudobou a exekucemi, bytovou nouzí nebo životem ve vyloučených lokalitách. "Sociální problémy vysvětlují asi dvě třetiny neúspěšnosti. Narušují rodinné zázemí a u dětí vedou ke ztrátě motivace," říká Prokop.
Školní docházka je v Česku povinná po dobu devíti let, započítávají se do nich i roky, kdy žák opakoval některý ročník. Ukončené základní vzdělání pak předpokládá vychození všech devíti ročníků základní školy.
Jestli dítě školu dochodí, hodně záleží na tom, do jak bohaté rodiny nebo v jakém regionu se narodí. Například v Mostu, kde se nachází sociálně vyloučené lokality, je 37 procent rodičů v exekucích a základní školu tam nedokončí téměř každé desáté dítě. Pomoci přitom může angažovanější vedení obcí i lépe nastavené financování škol.
Problémy ale mají i bohatší kraje. Značný počet dětí, které nedokončí školu, objevili výzkumníci i na periferiích Plzeňského, Libereckého či Královéhradeckého kraje. A také v některých regionech Středočeského. "Jsou to malé ostrůvky. V celém kraji zaniknou, ale v našich datech jsou vidět," upozorňuje Prokop.
Výjimkou není ani výrazný rozdíl nedalekých obcí, jako jsou právě Tanvald a Jilemnice. Obě města leží v Libereckém kraji, obě mají kolem šesti tisíc obyvatel. Neliší se přitom jen v počtu žáků, kteří nedokončí základní školu, ale i v dalším sledovaném ukazateli, tedy v zameškaných hodinách. V Jilemnici chybí žák v průměru 74 hodin ročně, v Tanvaldu téměř 108 hodin. Celorepublikový průměr je přitom 87,5 hodiny.
Jilemnický starosta David Hlaváč z ODS vidí jeden z důvodů v učitelském sboru. "Naši učitelé se dětem opravdu věnují a jsou v kontaktu se sociálními službami města, abychom zajistili vzdělání všem dětem," vysvětluje.
Tanvaldský starosta Vladimír Vyhnálek říká, že důvodů tak výrazného rozdílu je víc. "Jsme hospodářsky slabší region, i rodiče jsou zde méně vzdělaní," připomíná. Podíl dospělých, kteří mají maximálně ukončenou základní školu, činí ve městě deset procent. Vyhnálek ale zároveň upozorňuje na moderní vybavení tanvaldských škol i na dobrou práci ředitelů.
Když má rozdíl mezi Tanvaldem a Jilemnicí okomentovat za autory výzkumu Prokop, dává důraz na to, že jednotlivá místa na Liberecku mají velmi rozdílné problémy. "V Tanvaldu nebo ve Frýdlantu je vysoký počet rodičů v exekuci. V Tanvaldu je to každý čtvrtý rodič, ve Frýdlantu téměř každý třetí," říká. Zmiňuje také to, jak moc záleží na vedení obcí a tom, nakolik své školy podporují.
Úspěchy na Vysočině a na Zlínsku
Nejlépe jsou na tom školáci na Vysočině a ve Zlínském kraji. "Přestože tam žije spousta chudých lidí a bývala tam vysoká nezaměstnanost, není tam tolik sociálně vyloučených a lidí v exekuci," vysvětluje Prokop. Vysočina má podle něj kvalitní sociální systém, je podle něj navíc dobře financovaná, v přepočtu má více peněz na jednoho obyvatele než jiné kraje.
Za úspěšným vzděláváním stojí v některých místech i čistě lokální důvody. Například na Moravě, Vysočině a částečně i v Moravskoslezském kraji. "Jde o venkovské oblasti, kde má silné postavení církev a jsou tam silnější sociální vazby. Děti z chudých rodin se tam potkávají s ostatními při volnočasových aktivitách, což jinde často chybí," míní Prokop. Připomíná, že dětem to pomáhá dostat se z nižší třídy výš.
Opakem jsou některá místa na periferii Plzeňského kraje, kde za stejných sociálních podmínek jako v Moravskoslezském kraji dosahují školáci mnohem horších výsledků.
V regionech sousedících s Polskem a Slovenskem hraje roli také to, že jsou mnohem lépe financované než místa sousedící s Německem. V západním pohraničí je navíc vysoká poptávka po méně kvalifikované práci. "Lidé tak mají argument, proč vzdělání nedokončí," vysvětluje sociolog.
Nedokončené vzdělání přitom ve výsledku zatěžuje celou společnost i státní rozpočet. Projevuje se to hlavně na vyplacených dávkách, odvodech i vyšší pravděpodobnosti trestné činnosti. Jedno nedokončení střední školy stojí podle Prokopa zhruba 2,5 až tři miliony korun.
Změna je ale podle autorů výzkumu složitá. Školy jsou v Česku zřizované většinou obcemi či kraji a pravidla si řídí samy. V mnoha regionech navíc chybí snaha situaci řešit, děti z ubytoven a s bydlištěm na radnici musí například chodit do speciálních škol. "Nastolení změny tak vyžaduje vysoké nasazení lidí a úřadů na místě," prohlašuje Prokop.
Jako úspěšný příklad uvádí Krnov. Míra nedokončení základní školy je tu oproti stejně zatíženým oblastem poloviční. "Mají tam kvalitní ředitele škol, předškolní výchovu, podpůrné pracovníky, psychology, doučování, rodinné kluby i dlouhodobou podporu vedení obce," vypočítává sociolog.
"Chudé" školy dostávají paradoxně méně peněz
Nynější financování škol k odstranění problému podle výzkumníků také příliš nepomáhá. Všechny školy dostávají od státu stejně peněz. Ty, které vzdělávají znevýhodněné žáky, by ale potřebovaly přidat na kvalitní učitele, dobré vybavení nebo podpůrné pracovníky. Analýza však ukazuje, že právě tohle chybí, některé dokonce dostávají peněz méně.
Existuje ještě možnost získat peníze z dotací. To ale předpokládá zvládnout náročnou administrativu, což může být komplikované zejména pro školy, které nemají podporu zřizovatele.
Aby mohlo lépe rozdělovat peníze mezi "znevýhodněné" školy, sestavuje ministerstvo školství vlastní index. "Počítáme s několika ukazateli. Mezi nimi je počet předčasných odchodů ze vzdělávání, počet žáků z odlišného kulturního prostředí a s odlišnými životními podmínkami," říká mluvčí Aneta Lednová. Peníze půjdou z Národního plánu obnovy, jehož cílem je nastartování ekonomiky po pandemii covidu.
Ve Středočeském kraji jsou podle výzkumu podfinancované například školy v oblastech Neratovic, Slaného nebo Přelouče. "Některé z těchto regionů navíc na dávkách vyplácejí jen polovinu peněz, než je běžné," přibližuje životní podmínky v uvedených místech Prokop. Chudší jsou tu i obce, které školy zřizují, do vzdělávání pak tolik neinvestují.
Nejhůře je na tom s penězi podle analýzy Bílina v Ústeckém kraji. Na jednoho žáka tu mají školy o 4,5 tisíce korun ročně méně, než je republikový průměr. "Jsou tam sociálně vyloučené lokality a třetina lidí v exekuci. Lidé ze střední třídy odsud často vozí děti do škol jinam kvůli nedostatku kvalifikovaných učitelů," popisuje Prokop.
Kam by se měly problémové školy posunout? Prokop říká, že v nejvíce zasažených regionech stačí snížit vzdělávací neúspěšnost na polovinu. "Dostat se třeba na úroveň Vysočiny je pro ně nemožné," prohlašuje. K tomu je ale potřeba začít se snižováním chudoby v jednotlivých regionech, které vyžaduje koordinovaný přístup sociálního systému.
Příkladem místa, kde takový přístup funguje, je Litvínov. Procento žáků, kteří nedokončí základní školu, tu je stále vysoké. Postupně se ale zlepšují ostatní ukazatele indexu - míra absence a propadání. Školy tu mají o šest tisíc korun na žáka více, než je průměr Česka. "Jde o náznak, že se ve městě problémy snaží řešit," upozorňuje Prokop.
