Jaderní experti v uplynulém týdnu objasňovali příčiny a dopady černobylské tragédie, historici vysvětlovali politické souvislosti, televize natočily hodiny besed a rozhovorů, noviny popsaly desítky stran.
A volyňští Češi, krajané, kteří byli výbuchu Černobylu před dvaceti lety nejblíže, neuspořádali ani byť jen symbolické setkání.
"My na to ani moc rádi nevzpomínáme," říká Viktor Javůrek, jeden z prvních volyňských Čechů, kteří se před patnácti lety vrátili z Ukrajiny do země svých předků.
Právě jaderná katastrofa v Černobylu byla přitom důvodem k tomu, aby česká vláda z iniciativy tehdejšího prezidenta Václava Havla zorganizovala v letech 1991 až 1993 rozsáhlou humanitarní akci, během které se do Čech vrátily tisíce krajanů z ukrajinské Volyně.
Pomáhal likvidovat havárii
Ve skupině krajanů byl přitom i muž, který před dvaceti lety pomáhal likvidovat černobylskou havárii přímo v areálu elektrárny.
Asi před třemi lety se obrátil na předsedu sdružení volyňských Čechů Borise Iljuka. Psal mu, že má zdravotní potíže, ale že mu české úřady nechtějí přiznat finanční kompenzaci.
"Ani nenapsal, jaké potíže má, ale z dopisu jsem odhadoval, že měl značně narušenou psychiku," vzpomíná Iljuk, který vyučuje psychologii na univerzitě v Hradci Králové. Iljuk krajanovi odepsal a poradil kam se obrátit.
"Možná nějaké peníze dostal, když už se pak neozval," říká Iljuk, který si už nevzpomíná na jeho jméno ani místo, kde likvidátor černobylské havárie bydlel.
"Tenkrát při likvidaci havárie se vlastně podílel na ochraně celé Evropy," podotýká Viktor Javůrek.
Infobox
Z ČECH NA VOLYŇ
- Do Ruska a zejména do oblasti Volyně na severozápadě Ukrajiny odcházeli čeští kolonisté v letech 1868 až 1880. Lákala je kvalitní půda a dobré podmínky, která nabízela carská vláda.
- Češi v novém prostředí vytvořili zpočátku asi dvacetitisícovou komunitu, která se postupně rozrůstala a v níž se udržovaly české tradice.
- Po zkušenostech s komunistickým režimem a německou okupací se asi čtyřicet tisíc volyňských Čechů vrátilo v roce 1947 do Čech a na Moravu.
- Další početná skupina se přestěhovala v letech 1991 až 1993.
- Na Ukrajině v současnosti žije ještě na devět tisíc lidí, kteří se hlásí k české národnosti.
Ve své zemi bez občanství
Podle předsedy volyňského sdružení Iljuka jsou "Volyňáci" většinou rádi, že před patnácti lety využili nabídku české vlády, a přestěhovali se do Česka. "Většina je spokojená," dodává Iljuk.
Mnozí z nich jsou velmi úspěšní - studují na vysokých školách, podnikají. Třeba jako Viktor Javůrek, který si v Rovné u Sokolova zřídil dílnu na výrobu forem pro porcelánky. Firmu pak převzal jeho syn a úspěšně pokračuje.
Volyňští Češi přečkali i období, kdy byli občany "druhé kategorie", ačkoli jim vláda při přesidlování slibovala, že budou občany republiky jako každý jiný. Brzy však poznali, že si na to budou muset několik let počkat.
Dostali sice byty a povolení k trvalému pobytu, ovšem na české občanství si museli počkat stejně dlouhou dobu - tedy pět let - jako jiní přistěhovalci.
V roce 1994 tak například nemohli volit své obecní zastupitele, ačkoli v mnohých vsích tvořili výraznou skupinu obyvatel. Například do zmiňované Rovné na Sokolovsku se přistěhovalo na tři sta krajanů z Volyně.
S chybějícím občanstvím přicházely i další problémy. Volyňští Češi se nemohli zúčastnit kupónové privatizace, měli potíže při získávání úvěrů od bank nebo omezené možnosti s nákupem nemovitostí.
Čekání na "ukrajinské" důchody
Po pěti letech získali volyňští Češi občanství a zdálo se, že tím všechny problémy skončily. Jenže se objevil další: někteří krajané neměli nárok na důchod.
"Když se vyřešil problém s občanstvím, říkal jsem si, že teď už budeme mít jenom ty stejné starosti jako ostatní Češi. Mám pocit, že nám stát stále dokáže připomenout, že nejsme jako ostatní obyvatelé," kritizoval tehdy postup úřadů Viktor Javůrek, rodák z Malé Zubovštiny.
Proč se vyplácení důchodů zadrhlo? V roce 2000 vypršela platnost mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení, která upravovala pravidla pro vyplácení důchodů lidem, kteří dlouhodobě pracovali na Ukrajině či v Česku a přestěhovali se z jednoho státu do druhého.
Příprava a uzavření nové dohody se táhlo roky - na čas si dávala především Ukrajina. "Jsme občané České republiky, proč o nás má rozhodovat ukrajinská vláda a parlament?" ptal se Javůrek.
Kvůli úředním průtahům tak například manželé Grigorovičovi z Oloví na Sokolovsku brali čtyři roky zhruba třetinový důchod. Plné penze se dočkali až na podzim 2004. S manželem brali jen asi pět tisíc, o deset tisíc méně, než na kolik měli za bezmála třicet let práce nárok.
Do Česka chtějí další krajané
Na Ukrajině zůstaly ještě tisíce rodin volyňských Čechů, více než pět set krajanů přitom před časem poslalo na české úřady žádost, že by se chtěli také přestěhovat.
Ministerstva ovšem podobmou přesídlovací akci z počátku 90. let, která tehdy vyšla na desítky milionů korun, zatím nechystají.
"Vždyť tam nemají žádnou perspektivu," říká Viktor Javůrek, který se snaží krajanům pomáhat. "Měli dostat stejnou šanci jako my. Nevidím mezi nimi a námi rozdíl."
Úřady ovšem zatím trvají na tom, že volyňští Češi - pokud chtějí žít v Česku - musí zvolit stejný postup jako jiní cizinci. Tedy podstoupit složité individuální řízení. Každý musí navíc ještě prokázat, že má v bance desítky tisíc korun pro osobní potřebu.
"Jak můžeme mít tolik peněz, když žijeme na Ukrajině?" postěžovala si před časem lékařka Ema Snidevyčová, která žije v ukrajinském Žitomiru.
Podle českých úřadů propásli "nepřesídlení" volyňští Češi šanci na počítku 90. let, kdy se organizovala hromadná humanitární akce.
