reklama
 
 

Mezi dětským domovem a dospělostí stojí Dům na půl cesty. Pomáhá s placením účtů i hledáním práce

8. 7. 2017 6:41
Brněnský Dům na půl cesty SOS dětských vesniček funguje už dva roky jako most mezi dětským domovem či pěstounskou péčí a běžným životem. Čerstvě dospělí lidé opouštějí dětské domovy často bez znalosti toho, jak to chodí v reálném světě. V Česku v těchto zařízeních žijí více než čtyři tisíce dětí. Systémové změny směrem k rodinnému modelu, které slibovala současná vláda, se už podaří stihnout jen těžko.

Brno - Kuchyň v jednom z domů brněnské SOS dětské vesničky vypadá jako na vysokoškolských kolejích: neumyté hrnky na lince, balíčky s instantními polévkami, výzdoby jen poskrovnu.

K velkému stolu uprostřed místnosti se pohodlně vejde osm lidí, momentálně má dům obyvatel šest. Všem je kolem dvaceti a vyrůstali v dětských domovech nebo v pěstounské péči. Bíle omítnutá dvoupatrová stavba jim slouží jako útočiště, než se naplno pustí do běžného života.

Dvacetiletý Jaroslav Šíma má oproti spolubydlícím z takzvaného Domu na půl cesty výhodu. Pěstounka, u které vyrůstal od svých pěti let s dalšími devíti vlastními i nevlastními sourozenci, dbala na to, aby se uměl postarat o domácnost.

Klienti Domu na půl cesty se střídají v úklidu, sami si perou i vaří a kromě dodržování základních pravidel nepodléhají žádnému předem stanovenému režimu. "Mamka mě naučila vařit ve velkém hrnci. Často tady vařím i pro ostatní," říká mladík s tím, že nemá problém ani s praním či žehlením.

"Není to tak ale vždycky. Spousta lidí vůbec netuší, co má dělat, jak se o sebe postarat," vysvětluje vedoucí brněnského Domu na půl cesty Ria Svítilová.

Zapnout pračku nebo si uvařit přitom patří k tomu nejjednoduššímu, co musí čerstvě dospělí lidé zvládnout. Svítilová obyvatelům radí i v komunikaci s úřady, během každotýdenních konzultací s nimi řeší problémy ve škole či v práci a poskytuje jim i psychosociální podporu. 

Režim dětského domova nemá s reálným životem nic společného

Nejvíce posunutou startovní čáru mají podle Svítilové děti z dětských domovů. "I přestože se dětské domovy hodně mění, tak pořád je to nereálný způsob života," říká Svítilová.

To potvrzuje i Michal Ďorď, který v ústavech žil až do své dospělosti. "Děti, které jsou zavřené v ústavu s režimem, vycházkami a minimem možností interakce s okolím, v 18 či 19 letech odcházejí a najednou si mají poradit," upozorňuje Ďorď s tím, že podle Českého statistického úřadu odchází běžná populace od rodičů průměrně v 26 letech.

Ďorďova organizace Vteřina poté se dlouhodobě snaží tlačit na politiky k tomu, aby v systému péče o opuštěné děti udělali změny a posunuli ho blíže k rodinnému modelu.

Reformu slibovala i současná vláda. Zatím se na ní ale neshodla tři ministerstva, která mezi sebou mají ústavní péči rozdělenou.

Sociálnědemokratická ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová chtěla už koncem roku 2015 podepsat se svými stranickými kolegy z resortů školství a zdravotnictví dokument, který by péči sjednotil pod její ministerstvo.

To se však odložilo a situace se dodnes nevyřešila. Marksová slibovala, že do prázdnin předloží vládě návrh nejen na sjednocení, ale i na stanovení věkové hranice, pod niž by nebylo možné děti do ústavů umisťovat. Nyní odhaduje, že ministři by mohli o návrhu hlasovat za dva týdny.

Hranice je v návrhu stanovená na tři roky, což by znamenalo postupný útlum kojeneckých ústavů. Později by se zvyšovala, což by mělo dopad i na dětské domovy. Ministerstvo školství, pod něž domovy spadají, podle posledního vyjádření s věkovou hranicí souhlasí.

Resort zdravotnictví se ale kojeneckých ústavů vzdát nechce. A i kdyby se Marksové podařilo ministra Miloslava Ludvíka přesvědčit, čas se krátí. Případné změny tak nejspíš stejně budou záležet na příští vládě.

V českých ústavech momentálně žije přes osm tisíc dětí. V dětském domově mohou zůstat po čas studia. Vzhledem k tomu, že většina dětí se vyučí, odcházejí většinou krátce po dosažení dospělosti, na niž jsou málokdy připravení. "Já jsem rozhodně připravený nebyl. Nikdy jsem neměl pocit, že bych měl tolik prostoru a důvěry ze strany vychovatelů, abych se mohl průběžně připravovat na odchod," říká Ďorď.

Když mu bylo 17 let, dostal příležitost přestěhovat se do cvičného bytu, který spadal pod jeho dětský domov. Přiznává, že z počátku se se samostatným bydlením vypořádával jen těžko. 

"Potom, co jsem se tam přestěhoval, jsem samozřejmě začal narážet na nejrůznější praktické problémy. Třeba vstávání. Vstát včas, dát si ten budík. V děcáku za vámi prostě vychovatelka přijde, otevře dveře a řekne: Vstávat," popisuje. Měl také problém hospodařit s penězi i si jen vyprat.

Než se Jaroslav dostal k pěstounce, první léta svého života strávil v dětském domově nedaleko Prahy. Mnoho vzpomínek na něj ale nemá. Nejživěji si pamatuje, jak se dvěma sestrami jel do nové rodiny a auto uvázlo v koloně. "Pořád jsme se ptali, kdy už tam budeme. Užívali jsme si, že tam už máme matku. Každý za ní přelézal dopředu. Povídali jsme si, seděli jsme jí na klíně. To si pamatuji asi nejvíc," říká Jaroslav.

Letos se vyučil obráběčem kovů. Plánuje pokračovat ročním studiem v oboru silnoproud. "Spíš mě baví manuální práce než sedět u počítače, dělat tam program a pak se dívat, jak stroj jede sám," vysvětluje. Ve volném čase rád fotí a každý víkend jezdí za svou pěstounskou rodinou. "Chtějí tam po mně nějakou tu práci, ale co už," usmívá se.

Dům na půl cesty se mladík zatím opustit nechystá. "Můžu tu být do 26 let. Čím déle tu budu, tím je to pro mě výhodnější. Je to levnější, se vším mi tu pomůžou," říká. Vedoucí domu Svítilová ale zdůrazňuje, že takové plány by mladí obyvatelé mít neměli. "Naším cílem není, aby tady klient zůstal pět let. Účelem služby je, aby všichni klienti, kteří od nás odcházejí, měli hotovou školu, zajištěné ubytování, trvalé zaměstnání a uměli hospodařit s penězi," říká.

Obyvatelé domu platí za ubytování 1800 korun měsíčně. Zbytek dofinancovávají SOS dětské vesničky z peněz sponzorů, od státu na tuto službu dotace nedostávají. SOS dětské vesničky zatím provozují pouze brněnský Dům na půl cesty. Po Česku ale existují podobná zařízení jiných neziskových organizací.

autor: Markéta Šrajbrová | 8. 7. 2017 6:41

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama