Plzeň - Stačila jediná věta, aby se dělníci ze 129 podniků, ale i desítek měst po celém Československu vzbouřili. „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé," řekl 29. května 1953 v rozhlase prezident Antonín Zápotocký.

Prvního června však byla reforma spuštěna. Doplatili na ni všichni, nejvíce ale rodiny s více dětmi, dělníci privilegovaných odvětví těžkého a zbrojního průmyslu… a úplně nejhůř na tom byli důchodci. V Třinci, ve Vimperku, v ČKD Stalingrad v Praze či v Plzni přerostly nepokoje ve střety s veřejnou či státní bezpečností, s armádou a s pohraniční stráží.

„Nejostřejší a nejrozsáhlejší demonstrace byly v Plzni. Šlo o živelnou vzpouru tisíců občanů. Peněžní reforma byla sice bezprostředním  podnětem k výbuchu nespokojenosti, ale nebyla to jediná příčina protestů. Zejména tam, kde stávky přerostly v protivládní demonstrace," připomíná historik Karel Kaplan události, které poprvé od února 1948 otřásly komunistickým režimem.

A jde se do ulic!

V Plzni demonstranti ovládli na několik hodin město. Jak uvádí badatel Zdeněk Štěpánek, začalo to už s nástupem ranní směny při projevu technického ředitele Závodů V. I. Lenina (dříve Škodových závodů) inženýra Jičínského. Vzal to za špatný konec a na reformou naštvané dělníky zaútočil jako na živly, které chtějí vyvolat nepokoje a kontrarevoluci. Dělníci projev přehlušili v celém závodě pískotem.

V době, kdy se ve Škodovce formují první průvody, informuje šéf krajského výboru KSČ nadřízené o výhradách dělníků: Bojovali jsme proti panikářům, ale teď vidíme, že měli pravdu. Čelní komunisté museli o reformě vědět, protože nejvíc nakupovali…

To už si v hlavním závodě Škodovky asi 2000 demonstrantů vynutilo násilím odchod z podniku a směřují na náměstí Republiky. Pomocný dělník Josef Nečas vyzval, aby „se dožadovali svých práv". Protože býval obchodním příručím, vyměří mu zanedlouho 5 let za mřížemi.

„Průvody burcovaly město. Přes telefony i od úst k ústům se šíří zpráva o něčem, co se ještě včera zdálo neuvěřitelné, nemožné. Škodovka vyšla do ulic! Chodníky na trasách demonstrantů k náměstí se plnily lidmi. Pochodující škodováci je vybízeli: Co stojíte - pojďte s námi na radnici!" popisuje dění badatel Štěpánek.

Bitva o radnici

Zpráva Veřejné bezpečnosti určuje přesně dobu, kdy se průvody dělníků dostaly do centra Plzně. Bylo 9:45. A jak se ve zprávě píše: „Situace se stává kritickou."

Náčelníci krajské právy SNB a StB žhaví telefonní dráty a žádají ministerstvo vnitra o instrukce. Ale i tam vládne zmatek. Do Plzně putuje nakonec pokyn, aby „zakročili jen v tom případě, pokud provokatéři napadnou střediska pro výměny starých peněz za nové".

Plzeňský starosta Josef Mainzer hlásí, že před radnicí se sešlo 5000 lidí - většinou v dělnických oděvech. Skandují: Chceme nové volby, Chceme novou vládu, Chceme naše peníze, Máme hlad… Jedno heslo se Mainzer neodvážil svěřit papíru: Smrt komunistům!

Tajní policisté byli sice od rána na nohou a vše si pilně fotografovali, avšak i jim chyběly jasné směrnice. Byli paralyzováni rozsahem protestu, a protože demonstrovala dělnická třída, neodvážili se zasáhnout. Vojáky, které na plzeňské náměstí přivezly náklaďáky, uvítal pískot… Ale také potlesk - to když je děvčata ze Škodovky brala kolem krku: Kluci, přidejte se k nám! Lidová armáda jde přece s lidem! Nestyděli byste se střílet?

„Styděli jsme se do hloubi duše," vzpomíná po letech jeden vojáků základní služby Jan Šmíd.

Ministr národní obrany Alexej Čepička s nasazením armády váhal. „Věděl dobře proč. Záleželo mu na jejím poměrně slušném kreditu. Armádu  považoval za stupínek k vlivnějším postům a kaňka na její pověsti mu mohla uškodit. Uvědomoval si navíc, že vojáci v základní službě budou mít problémy zasáhnout proti neozbrojeným lidem," připomíná vojenský historik Eduard Stehlík.

Telegram: V Plzni je revoluce!

Náměstí Republiky v Plzni se v několika hodinách změnilo v bitevní pole. Od radnice se rozléhal  křik a řinčení skla. Přímo před vchodem se rvali dělníci a hasiči a do toho stříkala všude kolem voda u rozřezaných hadic. Františku Moravcovi vyměřil soud za ničení národního majetku deset let. S poněkud nižším trestem vyvázla Marie Brůhová, která „tloukla příslušníky Lidových milicí i SNB a po hasičích házela láhvemi".

Demonstranti obsadili radnici a strhávali tam obrazy státníků a busty Stalina, Lenina, Gottwalda či Zápotockého vyhazovali z oken… V jednom vyvěsili velký obraz Edvarda Beneše. Podle oficiálního odhadu vniklo na radnici 150 demonstrantů a na náměstí se podle archivních pramenů tísnilo dalších 20 000 lidí.

Totéž se týkalo značné části plzeňského centra. Z pouličních tlampačů zaznívala hesla: „Chceme svobodu! Žádáme spravedlnost! Pryč s komunisty! Chceme svobodné volby!" Za štvavé výroky do rozhlasu se jedenadvacetiletý Bohumil Pihart ocitne za několik týdnů před lidovým soudem.

Role se na jeden den vyměnily. Lidé tu totiž podle Jakuba Šloufa ze Státního oblastního archivu v Praze naháněli tajné policisty po ulicích.

Mladá telegrafistka na hlavní plzeňské poště posílá do Prahy telegram: „V Plzni vypukla revoluce"! A žádá o zprávu, co se děje v Praze. Dagmar Kolašenovou postaví za tuto  iniciativu před lidový soud.

Hymna ochromila špicly

Při pochodu na rozhlas se demonstranti zmocnili armádního džípu, ale náhle je obklíčila skupina tajných v civilu. „Začal jsem zpívat hymnu, ostatní okolo se přidali a oni se neodvážili zasáhnout. Pak jsem nastartoval a vyjeli jsme přes náměstí a za námi celý průvod," vzpomínal automechanik Karel Kasal.

Do Plzně se začaly sjíždět další a další jednotky Lidových milic, armády a Pohraniční stráže, a demonstranti se proto rozhodli přivolat další posily ze Škodovky. Když pak došli ke čtvrté vstupní bráně, vyrazili ji nákladním vozem. „Milicionářská obrana závodu prošla pernou zkouškou při střetnutí s kravalisty zejména u 4. brány, na kterou byl podniknut útok kameny s cihlami, přičemž několik milicionářů bylo vážně zraněno. V zoufalém postavení použila stráž zbraně jako výstrahu," líčí bitvu u 4. brány oficiální hlášení.

Mnoho lidí v té době věřilo, že rozezleným Plzeňanům přijde na pomoc americká armáda dislokovaná v tehdejší Německé spolkové republice. „Naděje byly poměrně velké. Reálné to nebylo, ale lidem to dávalo sílu v protestech vydržet," říká zástupce vedoucího Katedry historie Západočeské univerzity Miroslav Breitfelder.

Poslední svědectví

Když demonstranti znovu zaútočili na radnici obsazenou už opět milicemi a muži SNB, narazili tentokrát na velký odpor. Šarvátky se protáhly až do večera, ozbrojené síly dostaly už takové posily, že zasahovaly po celém městě. Před radnici byla dokonce pro výstrahu rozmístěna nákladní auta s kulomety, byť platil přísný zákaz střelby. I v době, kdy se bitva měnila v ústup, však odmítali škodováci opustit náměstí bez svých - na radnici vězněných - kamarádů.

Badatel Zdeněk Štěpánek zmapoval závěr revolty. V 17.30 začali vojáci, pohraničníci a vnitřní stráž vytlačovat lidi z náměstí Republiky, zatímco tajní vytahovali z davu vybrané typy lidí. „Držely jsme se s kamarádkou pod paží a křičely - ´nechte nás´!" vzpomínala tehdy dvacetiletá Marie Civišová. „Jak lidé přeřezávali hasičům hadice, pokropil nás silný proud vody. Nacpali nás s ostatními na korby nákladních aut či do připravených autobusů a odvezli do borské věznice." Zmáčený oděv byl dostatečným důvodem k zatčení. V 18.00 bylo náměstí Republiky vyklizeno.

„Politické represe, vykonstruované procesy ani popravy s lidmi až tak moc nehnuly. Jakmile však vláda sáhla na peníze, vyšli do ulic. Ani to však nesnižuje statečnost protestujících," připomíná Miroslav Breitfelder.