Jako válečná reportérka jste byla několikrát v Afghánistánu. Kdy to přesně bylo a jaká tam byla situace?
Do Afghánistánu jsem jezdila mezi lety 2010 a 2013. Dvakrát jsem tam byla na misi s českými vojáky a dvakrát sama. Od doby, co jsem tam přijela poprvé, se situace rapidně zhoršovala a země se pro cizince stávala každým rokem čím dál tím nebezpečnější. První rok, když jsem přijela na americkou základnu v Lógaru, jsem tam asi tak jednou zažila dopad improvizované rakety Tálibánu. Další rok už pak padaly každý den.
Jak velkou svobodu tam měly ženy tenkrát?
Afghánistán je země s obrovskými rozdíly. Ženy, které žijí na venkově v jižních provinciích, jako je třeba Kandahár nebo Zábul - což jsou poměrně konzervativní oblasti, kde měl Tálibán vždy velký vliv, a to i v době vlády bývalých prezidentů -, tam nevycházely z domu bez mužského příbuzného, musely být zakryté burkou a jejich společenská role v podstatě nebyla žádná. Neměly ani právo vlastnit majetek, o všem rozhodoval jejich manžel a ony se jen staraly o rodinu.
Naopak ve velkých městech, jako je Kábul, žila skupina inteligence, vzdělaní lidé, kteří se snažili žít moderně, měli kontakt se zahraničím a mohli se dostat na internet. Tam byla situace úplně jiná. Ženy pracovaly ať už normálně ve státní správě, nebo jako novinářky, umělkyně, filmařky. Byly tam i ženy policistky nebo i na vysokých pozicích v armádě.
V roce 2014 jste mluvila o tom, že většina afghánských žen ani neví, co jsou to lidská práva. Byla tedy možnost studovat a chodit do práce otázkou nějakého privilegia?
Ano, tyto ženy se musely narodit buďto do bohaté, nebo velmi otevřené a vzdělané rodiny. Měly pak právo se rozvíjet, ale pouze tak, jak jim to jejich rodina dovolila, protože rodinné klany v Afghánistánu ovlivňují všechno, a to včetně toho, co si ženy mohou dovolit. Takže pokud se žena narodila do rodiny, která jí chtěla poskytnout vzdělání, tak měla šanci. Pokud ale byli její rodinní příslušníci konzervativní, tak se často opakoval scénář, který byl běžný po staletí, a to ten, že byla pouze nástrojem na rození dětí.
Takže se pozice žen v zemi lišila místo od místa a rodina od rodiny…
Ano, spektrum ženského života v době, kdy jsem tam jezdívala, bylo velice široké. Například jsem se často setkávala s ženami, které zažívaly opravdu brutální domácí násilí. S kolegyní jsme tam natáčely film o ženách a dostaly jsme se i do takzvaných "safe housů", což byly utajené domy, které poskytovaly pomoc ženám, které byly doma brutálně týrané a podařilo se jim utéct. To už je ale poslední fáze, protože pokud se rozhodnou uniknout, musí opustit všechno, a to včetně svých dětí.
Historky, které nám ženy popisovaly, byly opravdu děsivé. Jednu ženu, se kterou jsem mluvila, její manžel bil takovým způsobem, že jí zlámal ruce a nohy, v zimě ji vystrčil na mráz před dům, polil ji vodou a nechal ji tam. Měl dokonce sadu mučicích nástrojů a hlavu jí často rozbíjel o zeď. Míra domácího násilí v Afghánistánu je opravdu velmi vysoká a jen opravdu některým se podaří dostat do bezpečí a opustit rodinu.
Řekla byste, že i přes to všechno v zemi za těch 20 let od pádu Tálibánu v roce 2001 došlo alespoň k nějakému pokroku?
Ano, v Afghánistánu totiž byla i města pod kontrolou vlády, kde se ženy mohly cítit svobodně, pokud k tomu měly podmínky. Také došlo k docela velkému pokroku zejména ve vzdělávání žen a v rozvíjení ženských práv. Ženy se začaly objevovat v televizi, dostaly se do vysokých funkcí v armádě. Přesto byl Afghánistán vždy jednou z nejhorších zemí, kde se můžete jako žena narodit, a teď to bude ještě horší. Nebylo tam nikdy nic ideálního, ale byla naděje. A ta teď zmizela.
Co pro ženy v zemi teď nastane?
Budou muset být zase neviditelné. Ženy v Afghánistánu mohou zapomenout na to, co si vydobyly za posledních dvacet let. Pokud se budou moct vzdělávat, tak jen v nižším stupni vzdělávání. Budou zase platit stará pravidla, že za ženu bude rozhodovat manžel. Ta nebude moct vlastnit majetek ani rozhodovat o svém vlastním životě, protože nad ní bude vždy stát buďto otec, nebo manžel.
Jedna z afghánských univerzitních studentek řekla pro britský deník The Guardian, že se bojí, že se stane otrokyní. Připadá podle vás v úvahu i scénář, že si Tálibán z žen udělá svůj majetek?
Ano, spousta bojovníků Tálibánu má kromě džihádu další velmi silnou motivaci, a tou jsou ženy. Sexuální frustrace je v Afghánistánu velmi tíživá, je cítit okamžitě, když vystoupíte z letadla. Afghánští muži mají velké problémy získávat manželky, podaří se jim to třeba až ve čtyřiceti, protože musí shromáždit velký majetek, aby ho předali rodině nevěsty. Tito příslušníci jsou často vesničtí kluci, kteří se k Tálibánu přidali na jihu nebo na pákistánsko-afghánském pomezí a jdou do boje s vidinou, že nebudou muset platit za manželku a dostanou někde na dobytých územích nějakou svobodnou dívku, kterou jim Tálibán přidělí jako manželku. Neprovdané dívky nebo ovdovělé a rozvedené ženy se tohoto teď musí opravdu velmi obávat.
Tálibán ale na úterní tiskové konferenci přislíbil, že se nebude mstít a nechá ženy, aby se podílely na veřejném dění, protože jsou pro společnost klíčové. Věříte jim?
Myslím si, že teď nastane taková fáze, kdy Tálibán nebude provádět žádné viditelné exekuce a podobné tresty, a naopak se bude snažit svět ukolébat sliby, že ženská práva budou zachována.
Jejich vyjádření jsou ale zatím velmi rozporuplná, protože vždy vydají jedno prohlášení a druhým ho jakoby vetují. Je důležité umět číst mezi řádky. Já si myslím, že se zatím jedná o pouhé manévry pro uklidnění světové veřejnosti, aby Tálibán plně převzal vládu bez nějakých problémů a bez toho, aby se světová veřejnost bouřila - aby si pak mohl začít určovat svá pravidla, do kterých už jim nikdo nebude mluvit, protože za měsíc zmizí Afghánistán z centra mediálního dění.
Takže do určité míry jde teď o to, že se snaží uklidnit veřejnost, protože je sleduje celý svět?
Ano, ale jsou chytří, protože oni potřebují na svou stranu získat obyvatelstvo, a to včetně té části, která jim doteď nebyla nakloněna. Nepotřebují žádnou občanskou válku, ale potřebují se stabilizovat a upevnit si moc. Lze to vidět například v tom, že dávají amnestii všem, kteří pracovali pro minulou vládu. Myslím si, že se poučili z historie. Možná zaznamenali chyby, které udělali například Američané v Iráku po invazi v roce 2003, kdy odstřihli od peněž a jakékoliv moci všechny vojáky a všechny lidi napojené na režim Saddáma Husajna a tím v podstatě dali později prostor pro vytvoření Islámského státu.
