Přinášíme vám první část analýzy Patricka Zandla, která vykresluje, jak se z původního státního podniku České energetické závody stal mamutí kolos, jenž stát využívá k prosazování svých zájmů. Přečtěte si, jak se zrodil sen o vybudování východoevropského energetického kolosu, který teď zabředl do potíží na Balkáně.
......
Rekonstrukce - Ještě za první republiky byla česká energetika vlastně decentralizovanou záležitostí. S nástupem komunismu ale vzala za své myšlenka „všeužitečných podniků“, soukromých energozávodů, které připojovaly každého, kdo v okolí projevil zájem, a přišla centralizace, móda té doby. A znárodňování.
Přes 1300 firem v celkové hodnotě přes 10 miliard Kč přešlo po roce 1945 na stát a jako zastřešení regionálních aktivit vznikly i České energetické závody. Ty se v osmdesátých letech staly všezahrnujícím energetickým podnikem, když pod sebe převzaly provoz elektráren, distribuci elektřiny, připojování koncových zákazníků i zemské dispečinky. Staly se plně integrovaným energetickým podnikem zaměstnávajícím na sklonku komunistického režimu přes 50 000 zaměstnanců. Ostatně, odtud také pochází zkratka ČEZ, jen tehdy nešlo o akciovou společnost, ale o s. p. čili státní podnik.
První porevoluční podstatná změna přišla v polovině roku 1990 a stala se na dlouhou dobu určující. Rozhodnutím federálního ministerstva paliv a energetiky se od ČEZ, s. p., oddělilo osm rozvodných energetických společností, které se ve svých krajích staly monopolním distributorem elektřiny v sítích do 110 kV. Od počátku tak byla z ČEZu vydělena distribuční část, základní předpoklad pro podporu budoucí konkurence v energetice. Příslib, který zůstane nenaplněn.
Do nově se formující akciové společnosti ČEZ je v prvním kole privatizace v roce 1992 převedena výroba a přenos elektrické energie (tedy vysokonapěťové sítě nad 110 kV), část majetku (například spalovny či kulturní zařízení) ovšem zůstává v rámci státního podniku ČEZ a je privatizována v dalších projektech. Je plánováno, že státu (přes Fond národního majetku) zůstane strategický balík 67 % akcií, jenž umožní regulovat ceny elektřiny, 30 % akcií ČEZu putuje do vln privatizace. Celkem je v ČEZu alokován majetek téměř 59 miliard Kč obnášející kromě vysokonapěťové rozvodné sítě také deset vodních, deset uhelných a jednu jadernou elektrárnu, úhrnem přes 16 000 zaměstnanců. Ve skutečnosti po všech změnách zůstává po první valné hromadě ČEZu 20. 9. 1993 tento poměr akcií: 71,1 % FNM, 3 % Restituční investiční fond, 22,3 % investiční fondy a 3,6 % individuální akcionáři.
V druhé vlně privatizace dochází k dalším změnám a struktura akcií se na jaře 1995 ustaluje na vládou předpokládané úrovni, kdy 67,5 % drží FNM a 26,5 % drží ostatní právnické osoby, především fondy, necelých 5 % pak fyzické osoby (zbytek RIF). Více jak procentní podíl kromě RIFu v ČEZu drželo sedm společností, z toho čtyři zahraniční, a podíl žádné z těchto společností nepřesáhl 4 %.
Zbytek majetku státního podniku ČEZ se privatizoval formou schválených projektů až do roku 2001, šlo již především o pozemky s problematickým právním vypořádáním či nemovitý majetek. ČEZ, s. p., vstupuje do likvidace 18. prosince 2001, čímž definitivně končí komunistická éra státní energetiky.
V rámci druhé vlny kuponové privatizace je rovněž zprivatizováno osm regionálních distribučních společností, přičemž stát si v nich prostřednictvím Fondu národního majetku ponechává podíl kolem 80 %.
Plán předpokládal, že 34 % akcií se z balíku FNM později převede na municipalitu, 20 % bude určeno pro strategického zájemce a 25 % podrží FNM po strategické období za účelem uplatnění státního vlivu, načež se akcie prodají.
Již v roce 1993 se ukazuje, že Evropská unie bude tlačit na oddělení přenosu energie od její výroby. Směrnice EU o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou nutí ČEZ v roce 1998 vyčlenit dosavadní Divizi přenosové soustavy do samostatné společnosti Česká energetická přenosová soustava, zkráceně ČEPS. ČEZ do ČEPSu vkládá přenosovou soustavu velmi a zvláště vysokého napětí (220 a 400 kV), přičemž ČEPS má českou přenosovou soustavu připravit na vstup do Evropské unie, zejména vybudovat jednotné dohledové centrum a zajistit plné propojení s evropskými přenosovými soustavami. ČEPS se stává výhradním provozovatelem přenosové soustavy do roku 2026 a postupně přechází z majetku ČEZu do majetku státu.
Privatizační peripetie po roce 2000
Přelom tisíciletí zastihuje českou energetiku ve stavu, kdy majoritní kontrolu nad základními firmami v odvětví stále drží stát, na paty mu ale šlapou eurounijní nařízení směřující k deregulaci velkých částí trhu.
Jenže v té době ani v Evropské unii nemá deregulace energií zcela vyhráno, velké koncerny se snaží brzdit patičkami a zejména francouzskému EdF se to velmi úspěšně daří.
A tak i v Česku to je s privatizací ČEZu a regionálních distribučních společností (takzvané REASy) chvíli tak, chvíli onak. Vláda Miloše Zemana koncem roku 2000 chce privatizovat jak ČEZ, tak REASy, ale v lednu 2002 od záměru ustupuje.
Důvod je prostý: nikdo ze zájemců není ochoten splnit všechny vládní požadavky, mezi nimiž je povinný odběr hnědého uhlí či záruky za Jadernou elektrárnu Temelín. Zemanova vláda předpokládala, že ČEZ prodá italskému Enelu či francouzské EdF za alespoň 200 miliard Kč, ve skutečnosti nabídky byly o šedesát miliard nižší a se spoustou připomínek.
Skupina ČEZ
Musí se najít jiná cesta. A tak, namísto toho, aby byl nalezen pro ČEZ zahraniční strategický vlastník, pokusí se vláda o „českou cestu“, tedy vytvoření energetického konglomerátu ve státních rukou.
Plánem je propojení ČEZu s regionálními rozvodnými společnostmi a převod přenosové sítě ČEPS na stát.
Tak se také postupně stane: od roku 2009 drží 85 % akcií ČEPS ministerstvo průmyslu a obchodu a 15 % pak ministerstvo práce a sociálních věcí (pro důchodový fond). Koncem roku 2002 začíná spor mezi ČEZem a antimonopolním úřadem o podmínkách převzetí oněch regionálních REASů, se kterými se mezitím ČEZ sloučil do Skupiny ČEZ. Firma tak v roce 2003 ovládla distribuční společnosti v celé ČR s výjimkou Prahy (podíl v PRE byl prodán Honor Invest, a. s.), jižní Moravy a jižních Čech (podíl prodán koncernu E.ON).
Rok 2003 a zformování „Skupiny ČEZ“ se stal jedním z nejdůležitějších mezníků české energetiky, který předurčil její podobu pro další desetiletí.
Skupina ČEZ v roce 2003 obnáší nadvládu nad distribucí elektřiny koncovým uživatelům na většině území ČR a dále výrobu většiny elektřiny. Ke konci roku 2003 zahrnuje Skupina ČEZ celkem 94 společností a prostřednictvím akvizic se od tohoto roku snaží vstoupit i do dalších energetických aktivit, v roce 2003 je důležitý nákup majoritního podílu ve Škoda Praha, hlavním dodavateli technologie pro Jadernou elektrárnu Temelín.
Skupina ČEZ se stává nejsilnější skupinou nejenom v rámci Česka, ale i ve středoevropském regionu. Taková ostatně byla i nová vládní strategie: vybudovat „národního šampiona“, obrovský kolos umožňující prosazování státních zájmů a vynášející dividendy k sanování státní pokladny. Jakkoliv lze chápat snahu vybudovat rodinné stříbro, a nikoliv jej jen prodávat, má se o něco později ukázat, že to fungovat bude přesně opačně: mamutí kolos bude používat stát k prosazování svých zájmů. I proto, že se stane jeho dojnou krávou.
Je třeba zbavit se Míla
Spolu se vznikem Skupiny ČEZ je třeba najít schopného manažera, který bude takový konglomerát řídit.
Dosavadní ředitel ČEZu Jaroslav Míl byl muž na odstřel. Neuposlechl tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotku a ministra průmyslu Milana Urbana a rozhodl se účastnit se privatizace uhelných dolů. Měl k tomu dobrý důvod: ČEZ měl peníze a potřeboval uhlí do svých elektráren, dávalo tedy dobrý smysl privatizované doly koupit. Jenže ministři více potřebovali peníze v dividendách ČEZu, a tak Míl po třech letech v čele ČEZu končí.
Za jeho éry se tržby společnosti zvýšily o polovinu, Míl prosadil spojení s REASy, čímž se stal dodavatelem elektřiny pro polovinu obyvatel a firma téměř dosáhla na padesátimiliardový obrat. A co na tom, že v té době už ČEZ držel v Severočeských dolech 37 %. V budoucnu se má ještě ukázat, že Sobotka s Urbanem se nezorientovali dobře a nadělali ČEZu i státu řadu problémů, které se s privatizací uhelných společností pojí.
Romanovci na trůně
Novým ředitelem ČEZu se od 1. dubna 2004 stává třiatřicetiletý Martin Roman, dosavadní šéf Škody Holding.
A tady napříště bude další zakopaný kámen. Na jaře 2003 totiž Škodu Holding kupuje Appian Group. Jen pár měsíců poté konečně vychází dlouho odkládaná ministerská koncepce energetiky, která počítá s masivními investicemi do obnovy uhelných elektráren po roce 2010. ČEZ bude muset do obnovy uhelných elektráren do roku 2030 investovat až 150 miliard Kč a specialistou na takové práce je právě Škoda Holding.
Appian se ještě pokusí na přelomu let 2003/4 převzít Severočeské doly, přičemž podmínky soutěže nápadně připomínají podmínky na míru šité.
Romanovi se jeho spojení s Appianem ještě několikrát vrátí, ačkoliv dlouho jako nepodložená zvěst kolující trhem. V roce 2011 rozvíří vody MF Dnes, která publikuje informace o tom, že Roman je na Appian stále napojen. To by mimochodem vysvětlovalo zakázky, které Škoda tak pohodlně od ČEZu získává. Roman ovšem veškerá propojení s Appianem popírá.
S Martinem Romanem také přichází období zahraniční expanze. Jenže to není tak docela jeho zásluha, vstup na zahraniční trhy připravoval již Míl, čekalo se ale na vypsání privatizací ve východní Evropě. Vláda sní dividendové sny o východoevropském energetickém uskupení, které se třeba jednou stane protiváhou západních koncernů jako RWE nebo EdF.
Jistě by bylo příjemné, kdyby český hlas byl na eurounijním energetickém poli více slyšet, a základem toho je právě silný koncern účinně hájící svou vizi, jak dokládá příklad Francie a EdF.
V lednu 2005 vítězí ČEZ v privatizačním tendru v Bulharsku a přebírá majoritní podíly ve třech ze sedmi místních distribučních společností za 280 milionů eur. V dubnu pak kupuje za 15 milionů eur 51% podíl v největší rumunské distribuční společnosti Electrica Oltenia, která obsluhuje 19 % trhu a cca 1,4 milionu klientů. Všechno vypadá báječně, ČEZ se akvizicí řadí mezi osm největších evropských energodistributorů.
Následují další investice v oblasti. V roce 2006 polské elektrárny Elcho a Skawina a bulharská Varna. O rok později partnerství s MOL zaměřené na výstavbu plynových elektráren, které v letošním roce rozproudilo podezření, zda nešlo o účelové vyvádění prostředků ČEZu jeho managementem (jím popírané).
V roce 2008 se ČEZ stává partnerem výstavby dvou bloků rumunské jaderné elektrárny Černavoda, je vybrán slovenskou vládou jako partner pro výstavbu bloků v Jaslovských Bohunicích, vstupuje do Turecka a Albánie.
Zdá se, že kritici expanze ČEZu neměli pravdu, protože všechno, na co Roman sáhne, se daří. Vybudování východoevropského energetického kolosu se v roce 2008 zdá být na dosah a v rámci stručnosti tu nejsou vypsány zdaleka všechny mezinárodní aktivity, které ČEZ má.
Patrick Zandl
......
Konec první části. V pokračování, které přinese Insider zítra, se dočtete, jak expanze vyústila ve „válku na Balkáně“ a jaká rizika nese pro poněkud vyčerpanou skupinu strategická dostavba Temelína.
