Příběhy tohoto roku: Syrská Češka prošla hororem Asadova vězení. Sháněla humanitární pomoc a terapeuty pro děti a za to dostala nálepku té, která podporuje teroristy. V samovazbě strávila 21 dní.
Portrét - V pražské kavárně Slavia vypráví Sandra Bitarová o svém životě v Sýrii chvíli s úsměvem, chvíli bez něj. S úsměvem, když vzpomíná na předešlé roky v Damašku. A bez něj, když rekapituluje poslední měsíce, ve kterých nejdříve pomáhala lidem v obklíčeném a bombardovaném městě Homs a potom za to strávila třiačtyřicet dní ve vězení.
Syrský režim uvěznil od začátku revoluce před skoro dvěma lety desetitisíce lidí. Někteří se už z kobek a cel nedostali živí, jiní tam jsou měsíce a příbuzní marně čekají na zprávu.
Sandra Bitarová byla jednou z těch desetitisíců. Měla štěstí, že vlastní také český pas a že odjela ze Sýrie včas, před dalším zatčením.
Teď už je několik měsíců v Praze, hledá si práci a doufá, že jednou se do Sýrie vrátí. Do svobodné Sýrie.
Dramatický příběh dcery syrského otce a české matky se začal psát stejně jako pro celou Sýrii v březnu 2011. Po Tunisku, Egyptě, Jemenu a Libyi vlna arabských revolucí, takzvané arabské jaro, zasáhla i Sýrii. Zemi známou tyranským režimem strany Baas a mimořádně surovou tajnou policií.
Dokonce se našlo dost těch, kteří se domnívali, že v Sýrii revoluce nepropukne, protože režim je natolik brutální, že se lidé protestovat prostě neodváží.
Ale stalo se, povstala i Sýrie. A prezident Bašár Asad zareagoval podle nejhorších očekávání. Střelbou ostrými náboji do demonstrantů, masovým zatýkáním, mučením, vyhrožováním.
Děti v Homsu viděly strašné věci
Když ani tyto metody nezabraly, v ulicích neodbojnějších měst loni v létě nasadil tanky a dělostřelectvo. K těmto městům patřil také Homs, rodiště Sandry Bitarové.
Ačkoliv už žila několik let v metropoli Damašku, kde pracovala v reklamní agentuře, pomáhala lidem v obklíčeném a ostřelovaném Homsu, jehož některé části vojáci Bašára Asada neprodyšně uzavřeli a odpojili od vody i elektřiny.
„S kamarády jsme posílali do města humanitární pomoc. Hlavně dětem. Mléko, léky, oblečení nebo matrace, protože mnoho lidí muselo přespávat ve školách nebo mešitách. Také jsme se snažili s dětmi pracovat jako psychologická poradna. Viděly a prožily strašné věci, tak jsme do některých rodin chodili, hráli si s nimi, kreslili. Aby se nějakým způsobem odreagovaly a udržely se v normálním životě. Také jsme pořádali sbírky na lidi, kteří z různých částí Sýrie kvůli bojům utekli do Damašku. Dávali jsme jídlo asi pětapadesáti rodinám a cukroví nebo čokolády dětem,“ vypráví Sandra Bitarová.
Režim a armáda ale oficiálně prohlašují, že bojují s teroristy a každý, kdo druhé straně nějak pomáhá, je tedy podezřelý z podpory terorismu.
Takže početná tajná policie s hustou sítí agentů a udavačů se dostala na stopu také Sandře Bitarové.
Poprvé ji zatkli jen na čtyřiadvacet hodin. Muži bez uniforem, ale s pistolemi, pro ni přijeli do práce. Neřekli, kdo jsou a co chtějí, naložili ji do auta bez označení a odvezli k výslechu.
Nonstop někdo křičel, lidé měli otevřené rány
Podruhé už to bylo horší.
„Dali mě na samotku, kde jsem zůstala jedenadvacet dní. Nikdo se mnou nemluvil týden. Cela měla rozměry 180 na 80 centimetrů. Postel tam nebyla, jenom deka na zemi. Všude plno vší. Dvakrát denně jsem dostávala hrozné jídlo, které snad ani nelze nazvat jídlem, jednou za patnáct hodin jsem mohla na záchod. Slyšela jsem přes zdi, jak mučí lidi. Skoro nonstop někdo křičel. Když jsem tam chodila chodbou, viděla jsem několik mužů s ranami po celém těle, tekla z nich krev. Někteří měli otevřené rány a bylo vidět maso. Přitom jsem ani nevěděla, jestli je den nebo noc, bylo to v podzemí, bez oken.“
Mezitím o propuštění ženy, která má syrské a české občanství, usilovalo české velvyslanectví v Damašku. V Praze vznikla petice za její osvobození.
Zřejmě i v důsledku toho ji věznitelé nejprve přesunuli do cely, kde už nebyla sama, a později ji soud pustil domů.
Ze Sýrie docházejí zprávy o krutém týrání zadržených, které má zastrašit všechny příznivce revoluce a také donutit vyslýchané k vyzrazení dalších jmen. Zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Lachdár Brahímí, který rozhodně není žádným velkým přítelem syrské opozice, nazval poměry ve věznicích a na vyšetřovnách v Sýrii „středověkým mučením“.
„Mě nemučili, ale třeba jednu moji kamarádku ano. Nohy měla od bití úplně modré,“ vzpomíná Sandra.
Podle svých slov se po návratu do bytu nejdříve pořádně vykoupala, aby se zbavila vší. Upozornila některé kamarády, že policie o nich ví.
Původně chtěla v Sýrii zůstat, ale to už nešlo. „Bála jsem se, že pro mě přijdou potřetí a už mi nikdo nepomůže. Odjela jsem do Bejrútu a odtud pak letadlem do Prahy.“
Válku jsme nechtěli, ale zabíjet se nenecháme
Syrská revoluce přerostla v občanskou válku, protože opozice se začala vyzbrojovat a bránit se útokům režimu.
V posledních měsících rebelové dosáhli řady úspěchů. Kontrolují téměř celý sever a východ Sýrie, většinu největšího města Aleppa, některé důležité silnice.
Tvrdé boje se už odehrávají i v Damašku, Asad má pevně pod kontrolou jen centrum metropole.
Sandra Bitarová odmítá názory těch, kdo staví obě strany na stejnou morální úroveň nebo kritizují opozici, že vzala do rukou zbraně.
„My jsme nechtěli násilí, nikdo nechtěl dobrovolně umírat. Nechtěli jsme jít do války, ale oni nebyli ochotní na to slyšet. Jdeš na demonstraci a oni začínají střílet, zabijí tvoje příbuzné. Pak zabijí další. Budeš se na ně jenom dívat? Lidé chodili k nim s květinami a vodou, protože bylo horko. A oni? Stříleli, zabíjeli. Zabíjejí děti, ženy, staré lidi. Nemůžeš se na to jen dívat a čekat, až zemřeš.“
Je ovšem zklamaná, že Česká republika podle ní syrskou revoluci podporuje málo. Méně než jiné evropské země. Skoro má v Sýrii pověst, že je spíše na straně Asada. „Žádnou podporu necítíme, nevíme o tom. Na Čechy se už v Sýrii pomalu dívají jako na Rusy,“ tvrdí.
Jak říká, mrzí ji, že po jejím propuštění se jí nikdo z českého ministerstva zahraničí ani odjinud neozval. Nezeptal se, jak se daří, nic.
Asad podle ní neustoupí, ztratil smysl pro realitu. Nejnovější zprávy ale hovoří o tom, že režim i přes nasazení letadel a tanků a obrovskou převahu ve výzbroji ztrácí území a pouze se brání, není už schopen velkých ofenzív. Prohrává.
Život v konfliktu doteď ztratilo přes 42 tisíc Syřanů a pravděpodobně ještě dalších mnoho tisíc přibude.
Sandra Bitarová by ráda v Česku, Evropské unii nebo v Perském zálivu sehnala práci, která by nějak souvisela se syrskou revolucí. Chce být dál její součástí.
Na svetru má připnutý revoluční odznak: mapu Sýrie v zeleno-bílo-černém provedení. To je vlajka opozice, na níž červenou barvu, zavedenou vládnoucí stranou Baas, nahrazuje dřívější zelená.
„Myslím na lidi, kterým jsem pomáhala. Na děti, které tam zůstaly.“
Text a foto: Martin Novák
