Na snímku: gesto fotbalisty Uliho Hoenesse poté, co jako jediný v penaltovém rozstřelu ve finále ME v Bělehradě neproměnil pokutový kop. Československý tým se díky tomu v roce 1976 stal evropským šampionem.
Zahraničí – Být to kdokoliv jiný… Ale Uli Hoeness?
Němci nevěřícně kroutí hlavou nad aférou, která od soboty otřásá nejen sportovní, ale i politickou scénou v sousedním Německu.
Hlavní roli v ní hraje fotbalová legenda, Čechům dobře známá z roku 1976. Hoeness, tehdy fotbalista mnichovského Bayernu, v penaltovém rozstřelu v zápase s Československem o titul mistrů Evropy přestřelil bránu, a pomohl tak Antonínu Panenkovi, aby se svým „vršovickým dloubákem“ zapsal do historie.
Z fotbalisty Hoenesse je mezitím prezident slavného bavorského velkoklubu. Krom toho také multimilionář a – nejnověji – daňový podvodník.
Se senzačním odhalením přišla o víkendu německá média. Od té doby Němci skoro neřeší nic jiného (dobře, možná s výjimkou dnes oznámeného přestupu Maria Götzeho z Borussie do Bayernu).
Státní zastupitelství v Mnichově Uliho Hoenesse vyšetřuje kvůli podezření z daňových úniků, a to v souvislosti s jeho kontem ve Švýcarsku.
Postupně vychází najevo, že fotbalová star posílala do švýcarské banky Vontobel nesprávně zdaněné peníze celých deset let. Respektive – že peníze sice danila, nedanila však výnosy z finančních transakcí, které ve Švýcarsku s penězi prováděla.
Finančnímu úřadu se Uli Hoeness udal letos v lednu sám. Kdyby tak neučinil a na jeho prohřešek se přišlo, hrozil by mu podstatně tvrdší trest. V roce 2012 soudy v Německu rozhodly, že při daňových únicích u sumy větší než milion eur už nelze vyváznout jen s podmínkou.
Přitom: Pokud byl někdo v Německu až dosud považován za skutečnou morální autoritu, byl to právě mnichovský manažer Bayernu.
Jako úspěšného podnikatele (Bayern proměnil v jeden z ekonomicky nejvýdělečnějších klubů světa, krom toho prodává maso takovým firmám, jako je americký McDonald's nebo výrobci známých norimberských párků) ho cení němečtí ekonomičtí bossové, jako úspěšného sportovce, který věci říká tak, aby jim bylo rozumět, ho zase velebí německý „drobný lid“.
„Když otevře pusu, Německo naslouchá,“ napsal před časem o Hoenessovi největší evropský bulvární deník Bild. A měl pravdu.
Obzvláště rádi mu naslouchali němečtí politici. Hlavně ti, co mají na starosti státní kasu.
Právě Uli Hoeness totiž patřil k uvědomělým boháčům, co daňové úniky veřejně odsuzovali. „Vím, že to je hloupé. Ale platím všechny daně,“ řekl kupříkladu v roce 2005 v rozhovoru pro Bild. Anebo jeho slova pro časopis Brand Eins z roku 2011 (kdy už německý stát zjevně okrádal na daních): „Samozřejmě chci úspěch, ale ne za každou cenu. Když jde o peníze, je třeba umět být také někdy spokojený.“
Z morální autority je ale rázem odsouzeníhodný lump. Byť sám přiznává, že pochybil. „Zjistil jsem, že jsem udělal strašnou chybu, kterou se udáním snažím aspoň částečně napravit,“ cituje ho deník Sport Bild. „Chci mít čistý stůl, zákon přece takovou možnost nabízí,“ hájí se.
Právě německými zákony Hoeness vysvětluje, proč se k daňovým hříchům doznává až teď. Čekal prý na to, zda parlamentem projde švýcarsko-německá daňová dohoda, která měla dlužníkům umožnit daně doplatit, aniž by byla zveřejněna jejich totožnost či čelili obvinění.
Dohoda ale nakonec neprošla jednou z komor, Spolkovou radou, v níž má většinu levicová opozice.
Hoenessovi tak nezbylo než zkusit jinou fintu, která má postih za daňový únik zmírnit: už zmiňované udání.
Ironií je, že fotbalová superstar, která se v minulosti otevřeně vyznávala z obdivu k pravicové kancléřce Angele Merkelové, svým daňovým únikem „změnila dres“ a teď nechtěně kope za levici.
Levicoví Zelení a část sociálních demokratů berou aféru Hoeness jako exemplární příklad toho, jak to dopadá, když pravicová vláda vyjde daňovým „únikářům“ vstříc a nabídne jim anonymitu a beztrestnost. Angelu Merkelovou by to mohlo před volbami stát cenné body.
Zuzana Kleknerová
