Reportáž – Velitelství protivzdušné obrany chránilo Prahu až do roku 2003. Už od soboty se zde budou pořádat pravidelné prohlídky pro veřejnost.
Krajinu kolem středočeské Zvoleněvsi pokrýval sníh, z hladiny nedalekého rybníka ale stoupala pára. Místním takový zimní obrázek vrtal hlavou, tušili, že má co do činění s blízkým vojenským objektem. Vesnicí kolovala spousta teorií, ale vše se objasnilo až před deseti lety. Od poloviny osmdesátých let do roku 2003 zde armáda provozovala přísně utajené podzemní velitelství protivzdušné obrany hlavního města. A odsud také zajišťovala bezpečnost summitu NATO v roce 2002.
„To příslovečné červené tlačítko zde nebylo,“ vysvětluje Matěj Louda z občanského sdružení Bunkr Drnov, které od této soboty zahájí pravidelné návštěvy areálu pro veřejnost. „To bylo na konkrétním palebném oddíle. Ale rozkaz tomu oddílu šel odsud,“ říká.
Bunkr, který ve své době stál zhruba půl miliardy korun československých, armáda stavěla v letech 1981 až 1984. Pochopitelně v režimu utajení – oficiálně se zde budovalo řízení letového provozu. „Velikostí se dá přirovnat zhruba ke dvěma stanicím metra vedle sebe,“ popisuje. Na stavbě tenkrát pracoval i jistý kapitán Vlastimil Picek. „Instalovali tady kabelové rozvody,“ doplňuje Louda, kterému to prý prozradil při jedné z návštěv sám pozdější ministr obrany.
Radary viděly až do Anglie
Lokalita samozřejmě nebyla zvolena náhodně. Kromě umístění v blízkosti Prahy hrál roli také tvar okolního terénu. Klíčový byl dobrý radarový výhled směrem na západ, odkud se čekal útok nepřítele, a reliéf u bunkru tvoří jakousi misku až k Českému středohoří. A radary tak „viděly“ až do Anglie.
Vojáci, kterých bylo v bunkru i 175, hlídali vzdušný prostor nad Prahou, ale také okolními důležitými centry, třeba Kralupy nad Vltavou. K tomu, aby je mohli chránit, však potřebovali především být sami v bezpečí. Bunkr byl proto do značné míry soběstačný a také prakticky hermeticky uzavíratelný. Vzduch, který se do objektu dostával, byl čištěn – výkonné filtry odstraňovaly prach, radioaktivní částice i bakterie či viry v případě útoku biologickými zbraněmi. V bunkru se také udržoval mírný přetlak, aby se zvenčí nic nedostalo dovnitř.
Elektřinu zase zajišťovaly dieselové agregáty. Čtyři generátory dávaly dohromady výkony více než jeden megawatt. „To by stačilo na provoz jedné větší vesnice,“ vysvětluje Pavel Voska, který patří ke čtveřici lidí tvořící jádro občanského sdružení. Agregáty produkovaly také mnoho tepla, které nebylo možné jen tak vypouštět. „Vytvářelo by to příliš výraznou tepelnou stopu,“ podotýká Voska. A právě tady byla příčina záhadného horkého rybníka. Do bunkru se z něj totiž potrubím přiváděla studená voda, ve výměnících se ohřála a zase se vracela zpátky do potoka nad rybníkem.
Dieselovou výrobu elektřiny napájela nafta z osmatřicetitisícilitrové nádrže. Dnes už tam žádná není, poslední zbytky si odnesli zloději. Podobně jako většinu elektrických rozvodů v objektu. Větší škody ale zloději či vandalové v bunkru nenapáchali. „To místo je totiž poměrně rozlehlé a potmě i strašidelné, jsou to nekonečné černé chodby,“ říká Voska.
Srdcem celého velitelství byl sál, jemuž vévodí podsvětlené skleněné panely zobrazující situaci ve vzdušném prostoru nad Čechami a okolím. Nešlo však o žádné displeje. „Vojáci, většinou záklaďáci, vše z druhé strany zakreslovali na sklo voskovými tužkami,“ vysvětluje Louda. Neaktuální informace zase mazali a samozřejmě vše museli kreslit a psát zrcadlově.
V sále dříve byly také počítače. „Zatím se nám vůbec nedaří zjistit, kde a jestli vůbec se nějaké dochovaly,“ dodává.
Chloubou bunkru jsou rakety
Podstatně úspěšnější již občanské sdružení bylo ve shánění současné největší chlouby – raket, které armáda používala k protivzdušné obraně. Místnost, ve které jsou umístěny, měla původně jiný účel, sloužila pro telefonisty. Ostatně rakety v objektu nikdy nebyly, šlo čistě o velitelství.
Nyní však tomuto sálu vévodí raketa S75 s kódovým názvem Volchov a její podstatně modernější nástupce – raketa S200 Vega, která dokázala nést i jadernou hlavici. Obě se dodnes ve světě používají. „Jsou v ostrém provedení, což je u Vegy unikátní, vojenské muzeum má jen maketu,“ chlubí se Louda.
Vega byla ve své době špičkovou zbraní. Na cíl se dokázala navádět sama, chlazení zajišťoval tekutý dusík. První motory dvoustupňové rakety spálily palivo za necelé dvě vteřiny. A raketa dokázala letět rychlostí až 1700 metrů za vteřinu.
Sehnat ji bylo dost obtížné. „Máme ji od firmy, která je likvidovala. Měli posledních pár kusů,“ uvádí Louda. Sdružení si ale nejdříve muselo vyřídit spoustu povolení. „V podstatě jsme museli získat licenci, jakou by musel mít obchodník, který by s tím kšeftoval,“ dodává Louda s tím, že vše trvalo asi rok a půl. Následně také museli vyřešit, jak desetimetrovou raketu přemístit dovnitř. „Vytvořili jsme si její model na počítači a zkoušeli, jak ji sem dostaneme,“ usmívá se Voska.
Postupem času hodlá občanské sdružení veřejnosti představit ještě další rakety. „Chceme cílit také na běžné turisty, nejen na pamětníky a fanoušky,“ říká Louda při odchodu z bunkru. A následně poprvé za celou dobu návštěvy zapípají mobilní telefony. „Objekt je velmi důkladně elektromagneticky odstíněný. Ale jak, to je jediná věc, která dosud nebyla odtajněna,“ poznamenává Louda. Obdobná technologie totiž chrání některé vojenské objekty, které jsou stále v provozu.
Aleš Měřička
