Věda – V Česku se zatím stále velmi dobře daří „spojovat a montovat“ věci dohromady. Když ale jde o to, přijít s něčím skutečně inovativním, je na srdce Evropy poměrně smutný pohled. Dobře to ilustruje například fakt, že jsme – spolu s Portugalskem a Litvou – mezi státy Evropské unie na chvostu žebříčku zemí podle podílu přidané hodnoty high-tech odvětví na celkové přidané hodnotě vytvářené zpracovatelským průmyslem.
Upozorňuje na to materiál Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce 2013, který by měla projednat vláda.
Jedním ze základních ukazatelů, které umožňují mezinárodní srovnání inovační výkonnosti, je takzvaný souhrnný inovační index. Podle něj patříme mezi zeměmi Evropské unie k průměru až podprůměru – zatímco například Německo a Rakousko patří k evropským inovačním lídrům, Česko je na tom, podobně jako slovenští a polští sousedé, významně hůře.
O inovační výkonnosti a hodnotě zmíněného indexu přitom rozhoduje množství faktorů – zatímco v některých je na tom Česko velmi slušně (například co se kvality lidských zdrojů týče), jiné ho stahují ke dnu. K nim patří například nedostatky související s otevřeností, excelencí a atraktivitou tuzemského výzkumného systému.
Tuzemské podniky považují podle analýzy za tři nejvýznamnější bariéry rozvoje inovačních aktivit zejména nedostatek finančních prostředků, následovaný vysokými náklady na inovace a skutečností, že trh ovládají zavedené firmy. Naopak nejméně významným faktorem je pro tuzemské podnikatele nedostatek informací o trzích a technologiích.
A s financemi souvisí i nedostatek takzvaného rizikového kapitálu, který za normálních podmínek funguje jako hnací motor inovací, který umožňuje překonávat často nepřekročitelnou mezeru mezi například konkrétním high-tech výrobkem a jeho uplatněním na trhu.
V roce 2012 byl přitom podíl investic tohoto typu na HDP u nás naprosto zanedbatelný – svou roli v tom podle zmíněné analýzy hraje jednak nedostatek zkušeností s tímto typem investic a zároveň stále poměrně výrazná nedůvěra. Ta je sice k vysoké rizikovosti takové investice pochopitelná, ale jsou země, kterým se tuto nedůvěru daří velice úspěšně překonávat (například velikostí s námi srovnatelný stát Izrael). V tomto ohledu jsme v evropském srovnání potom opět u paty pomyslného žebříčku, ve společnosti zemí jako Bulharsko, Řecko či Rumunsko.
Inspirací pro příští roky, jak tuto existující mezeru překonat, by se pro nás mohlo stát Maďarsko, kterému se v uplynulých několika letech podařilo podíl tohoto typu investic rapidně navýšit zejména díky využití peněz z evropských fondů.
S dalšími podprůměrnými inovátory však sdílíme i jinou charakteristiku, která příliš nehraje v náš prospěch – je jí vysoký podíl inovací v oblasti organizace a marketingu. Ty sice mohou s úspěchem vést ke snižování nákladů na výrobu a provoz podniků, ale už (obvykle) nevedou ke vzniku nových výrobků a technologií. V Česku přitom tento typ inovací představuje asi polovinu všech inovací, což se negativně projevuje na nižším množství procesních (nové metody, technologie) nebo produktových inovací.
Naopak vysoký podíl podniků zaměřujících se na produktové inovace lze najít ve vyspělých státech západní a severní Evropy, a to zejména v Německu, Belgii, Nizozemsku, Švédsku, Finsku a Velké Británii (naopak Francie je v tomto ohledu výjimkou). Česko se v tomto ohledu řadí opět mezi státy jako Litva, Lotyšsko, Polsko či Bulharsko.
Vzhledem k silné průmyslové tradici Česka zejména ve zpracovatelském průmyslu se tuzemská ekonomika může stále upírat k naději, kterou pro něj skrývá potenciál některých technologicky náročných oborů. Avšak namísto toho, aby Česko upřelo svou pozornost a „napjalo síly“ směrem k odvětvím s vysokou mírou přidané hodnoty, tvoří zatím stále jádro jeho konkurenceschopnosti obory méně náročné, které však přináší také příslušně nižší zisk.
Jakub Novák
