Analýza – Senátor Tomio Okamura rozvířil mediální vody svou „politicky nekorektní“ analýzou nezaměstnanosti a chudoby. Práce je prý pro zdravého člověka v Česku dost a programy na potírání chudoby, jak se přesvědčila Amerika, ve skutečnosti chudobu vyrábějí. Problémem textu vycházejícího částečně z článku sociologa Petra Hampla není nekorektnost - ale to, že se Tomio Okamura mýlí a zkresluje realitu takřka ve všem, co tvrdí.
Z části Okamurova textu o české nezaměstnanosti (http://bit.ly/Z0SstL) vyplývá, že za ní z podstatné části stojí neochota přijmout horší práci, sociální dávky a lenost. Člověk totiž podle autora „... může vždycky míchat maltu v létě na stavbě nebo sázet stromky třeba v lese, kdekoli, kde je stále dost a dost práce.“ Tato idea stojí za prozkoumání z několika stran.
Nezaměstnanost v Česku je velmi regionálně specifická. V nejvíce postižených okresech jako Bruntál, Most či Jeseník je oproti Praze trojnásobná. Přední sociologové a ekonomové se dodnes domnívali, že důvodem je strukturální zaostalost některých pohraničních regionů (špatná infrastruktura, vzdělání, apod.), jež se projevuje v ekonomických krizích, a mizení míst v lokálním průmyslu a zemědělství.
Nová Okamurova teorie nezaměstnanosti ovšem nabízí jednodušší vysvětlení – je zde prostě více líných a asociálních lidí. Asi to bude vzduchem. Už ve 30. letech minulého století, kdy v pohraničních regionech tvořili většinu sudetští Němci, zde totiž nezaměstnanost dosahovala i 30 procent.
Nebo že by i Němci měli ony geny předurčující jistá etnika k neúspěchu, jak by se nabízelo dle oblíbených „biologických“ teorií chudoby? Jak jinak totiž vysvětlit, že sudetští Němci jednu dobu tvořili přes polovinu všech nezaměstnaných v předválečné ČSR. Asi přitom byli z podřadných etnik (černoši, Romové, atd.) vůbec nejhorší, protože třeli bídu zhýčkaní i minimální sociální podporou rozdělovanou ve 30. letech.
Ale dost žertů. Nezaměstnanost dosahující rekordu novodobé České republiky v drtivé většině není způsobena neochotou pracovat. Na jedno volné pracovní místo v Česku připadá 17,3 nezaměstnaného uchazeče. V regionech nejvíc postižených nezaměstnaností je to ovšem i přes 50 uchazečů na jedno místo, na Jesenicku dokonce přes 120. Senátor Okamura má pravdu - nezaměstnaní si zde mohou jít míchat maltu a sázet stromy, bohužel by si je ale museli většinou sami koupit a dělat to zadarmo.
Nezpochybněná teorie odmítající fakta
Ve zbytku svého textu se Tomio Okamura věnuje dokazování, že boj proti chudobě nemá smysl a vyrábí flákače. Vychází z článku sociologa Petra Hampla (http://bit.ly/12fZotK), který je ódou na teorii chudoby Charlese Murrayho.
Murray zdůrazňuje různé inteligenční předpoklady etnik a analýzou tzv. Války proti chudobě, kterou v 60. letech v USA vyhlásil Lyndon Johnson, se snaží ukázat, že programy k potírání chudoby učí chudé parazitismu, čímž pomáhají k udržování či prohlubování bídy. Dle Hampla a citujícího Okamury ještě nikdo nedokázal Murrayho teorie zpochybnit.
Už tento výrok je varováním. Sociální vědy pracují se záplavou dat a přístupů, každá dostatečně známá a obecná teorie tak má úspěšné kritiky. Murrayho knihy se ve skutečnosti nedočkaly jen hysterických reakcí zastánců politické nekorektnosti. Jak správně připomíná Karel Čada (http://bit.ly/12R7B7W), velká část stěžejního díla o chudobě Loosing Ground (Příliš mnoho dobra) byla kritiky rozvrácena brzy po jeho vydání v polovině 80. let.
Recenzenti ukázali, že Murray s daty pracoval velmi volně. Vybíral si ukazatele a časová období, u nichž vývoj odpovídá jeho teorii. Často ignoroval objektivní ekonomické faktory vysvětlující vývoj chudoby. Dle vhodnosti z hlediska vlastní teorie někdy hovoří o relativní změně v ukazatelích jako úmrtnost, naděje dožití, vzdělanost a jindy o výsledném stavu. Často používá myšlenkové experimenty, které jsou následně zobecňovány. Některé statistiky zcela dezinterpretuje. Příklady lze najít i v Okamurově a Hamplově shrnutí:
Neúprosná dezinterpretace neúprosné statistiky
„Statistika je neúprosná,“ vypůjčuje si Okamura. „V roce 1968 měly USA podle své oficiální definice 13 procent chudých. Během následujících 12 let se náklady na pomoc chudým zečtyřnásobily a v roce 1980 – světe, div se – měly USA stále 13 procent chudých.“
Pravdou je, že celkové sociální výdaje amerických vlád se zvýšily mezi lety 1968 a 1980 jen z 13,4 % HDP na 18,5 % HDP (http://1.usa.gov/11l7eMy). Tedy rozhodně ne čtyřikrát. Velkou část růstu přitom tvoří rozvoj zdravotního programu pro seniory (Medicare) či rozvoj veřejného školství. Okamurou zmiňované náklady na přímou „pomoc chudým“ (welfare spendings) dělaly i v roce 1980 jen 3,6 % amerického HDP. (http://bit.ly/Yxc3C3)
I z hlediska chudoby je srovnání let 1968 a 1980 zcela účelové. Na začátku 60. let a Kennedyho vlády žilo pod hranicí chudoby přes pětinu Američanů. V roce 1964, kdy Johnson vyhlašoval Válku proti chudobě, to stále bylo 19 %. O devět let později, kdy Nixon začal omezovat některé programy a úřady a blížila se dlouhá ekonomická krize z ropných šoků, to už bylo jen 11 %. Příjmová chudoba tedy klesla výrazně.
Lépe řečeno, jako relativní ukazatel chudoby (počet lidí pod hranicí 60 % mediánového příjmu) už moc více klesat nemůže. I v evropských sociálních státech žije pod touto hranicí desetina obyvatel. Česko například podobné hodnoty dosahuje výhradně proto, že státní důchod vytáhne většinu penzistů nad hranici chudoby o stovky korun.
Důležitější tak je, že Válka proti chudobě měla pozitivní vliv na specifické zranitelné skupiny obyvatel, na něž se zaměřovala. (http://1.usa.gov/QSzocr) Počet amerických důchodců žijících v příjmové chudobě se snížil z 30 % na 16 %. Počet dětí žijících v chudobě klesl z 23 % na 14 % a znovu stoupat začal až v Reaganových „reformních“ letech.
Před Johnsonovými programy žilo v chudobě přes 40 % černošské populace, v roce 1973 jen 30 %. Naděje dožití, která u Afroameričanů do Války proti chudobě deset let stagnovala, od té doby zvolna roste. (http://1.usa.gov/VQmsbT) Vzdělanost se zlepšila razantně – v polovině 70. let střední školu absolvovalo už přes 40 % černochů, což bylo deset let předtím nepředstavitelné číslo.(http://1.usa.gov/yhufnr)
Vězeňský oběd zdarma
Johnsonem započatá Válka proti chudobě vskutku měla úspěšné a méně efektivní části. Někteří ekonomové používající alternativní a více vypovídající ukazatele chudoby tvrdí, že nebyla fiaskem, ale její úspěchy byly větší, než se běžně domníváme.(http://bit.ly/13ksghd) Psát jako Petr Hampl či citující Okamura, že sociální programy byly naprostým selháním podporujícím nárůst chudoby, je mimo realitu sociologických dat.
Odpůrci sociálních a vzdělávacích programů navíc rádi zapomínají na svou jinak oblíbenou konzervativní ekonomickou poučku, že žádný oběd není zdarma. Od Reaganova převedení důrazu na represi rostou v USA výdaje na vězeňství zhruba šestkrát rychleji než výdaje na vysoké školství. Daňoví poplatníci dnes odvádějí více na věznění spoluobčanů než podporu vysokého školství. Počet vězněných Američanů se od roku 1980 zvýšil čtyřnásobně a v přepočtu na hlavu v této statistice USA kralují světu. Většina z nich přitom sedí za nenásilné činy a pyká neefektivně dlouhé tresty. (http://bit.ly/175ruqq)
Hrozba převedení sociálních nákladů do nákladů na represi přitom hrozí i v Česku.
Vzdělání posiluje mobilitu
Asi největší mýlkou Tomia Okamury a Petra Hampla citujících Charlese Murrayho je ale, myslím, odsouzení podpory vzdělávání. „[…] inteligence různých etnik a ras je různá a žádný vzdělávací program s tím nepohne,“ zamýšlí se Okamura nad přílišnou snahou vzdělávat v ČR. Petr Hampl říká, že programy započaté v 60. letech „zničily sociální i vzdělávací systém“ a „vzdělávací programy se ukazují jako naprosto neúčinné“. Achillovou patou těchto přitažlivě nekorektních názorů je ale opět rozpor s realitou.
Velká část americké levice i pravice se dnes shoduje, že větším problémem než samotné nerovnosti je skomírání amerického snu. Příjmová mobilita v USA neodpovídá rozšířenému přesvědčení a je velmi nízká. Přes 40 % Američanů narozených v pětině nejchudších domácností mezi nimi zůstane i v dospělosti. (http://bit.ly/e3HbLs)
Ve skandinávských zemích je to přitom jen 24–28 % a v Británii 30 %. Chudý Američan má oproti Evropanovi také výrazně nižší šanci, že se dostane mezi opravdu dobře vydělávající krajany.(http://bit.ly/xEflGC)
Příjmová mobilita se přitom v Americe začala snižovat od 80. let. (http://bit.ly/s5Zki7) A důvody lze vidět právě v poklesu podpory vzdělávání. Vystudovat americkou univerzitu stojí v přepočtu na dnešní dolary takřka 2,5krát více než v roce 1980. (http://1.usa.gov/don90m) Průměrné školné dnes činí okolo 22 000 dolarů ročně. Za růst cen přitom nemohou jen prestižní soukromé univerzity, podobně rychle stoupalo školné státních škol.
Kdo ničí vzdělání
Od Reaganových omezení klesá podpora chudých studentů. Takzvané Pellovy granty, které jsou jejím nejvýznamnějším nástrojem, v roce 1980 stačily na pokrytí 77 % čtyřletého vzdělání na veřejné univerzitě, dnes je to jen 36 %. (http://huff.to/QSPwKn) Nutnost masivního vlastního spolufinancování (byť s pomocí studentských dluhů) odrazuje nízkopříjmové rodiny od studia.
Souvislost s americkým snem je přitom jasná. Pokud se dítě v USA narodí v pětině nejchudších domácností a nevystuduje univerzitu, má takřka poloviční šanci, že mezi nejchudšími zůstane. Když univerzitu vystuduje, snižuje se tato šance na 16 %. Dokonce je pravděpodobnější, že se dostane mezi pětinu nejbohatších.(http://bit.ly/e3HbLs)
Problém je, že na univerzitní vzdělání dosáhne jen mizivé procento chudých Američanů. Není to přitom primárně etnicitou (a nižším IQ), která by způsobovala, že určitá etnika jsou chudá a nedokážou se vzdělat. Jde o chudobu jako takovou a s ní související podmínky. Vzdělání černošské populace totiž stabilně, ač zvolna roste. Zastoupení Afroameričanů absolvujících vysokou školu se od 80. let zdvojnásobilo. (http://1.usa.gov/XG1Xi4)
Jen to většinou nejsou zástupci chudiny, ale potomci černošské střední třídy, kteří již navazují na status svých rodičů.
Vztah mezi podporou vzdělání a šancí vymanit se z chudoby a možností posouvat se společností ukazují i regionální srovnání. Příjmová mobilita je vyšší v zemích s vyšší státní podporou terciálního vzdělání – což neplatí jen pro Skandinávii, ale i země s vyššími nerovnostmi jako Kanada. Sedm z osmi amerických států, kde se nejvíce udržuje americký sen (příjmová mobilita), patří mezi státy s nadprůměrnými státními výdaji na školství.
Vzdělání zkrátka jako nástroj sociální mobility funguje, jakkoli nemůže plně porazit vliv rodiny a osobních předpokladů. A není důvod se přitom domnívat, že v Česku bude něco jinak. Základní vzdělání zhruba ztrojnásobuje šanci na nezaměstnanost a lidé se zvláštní či neukončenou ZŠ jsou na tom ještě hůře.
Základoškolák v strukturálně zaostalém regionu s vysokou nezaměstnaností nemusí zrovna patřit k Okamurově podřadným etnikům, abychom si mohli vsadit, že má zkušenosti z úřadu práce.
Charles Murray, Tomio Okamura a Petr Hampl mají pravdu v tom, že ne každý boj proti chudobě je rozumný. U sociálně vyloučených a chudých rodin v Česku dávky často mizí v přemrštěných nájmech ubytoven, při financování dluhových spirál posilovaných systémem exekucí, v lokální lichvě a hazardu apod. To není efektivní ani spravedlivé. Zavrhování sociálních a vzdělávacích programů na základě politicky nekorektních smyšlenek a dezinterpretací ale situaci nijak nevylepší.
Daniel Prokop, analytik společnosti Median
