Komentář - Situace kolem Krymu se pomalu vrací do „normálního“ stavu. Od počátku bylo zřejmé, že hlavní cíl ruských snah bylo převzetí Krymu a jeho opětovné připojení k Rusku, ale ne anektovaní celé Ukrajiny.
Od okamžiku, kdy ukrajinské vedení začalo uvažovat o případném členství země v Severoatlantické alianci a začalo se přibližovat Evropské unii, bylo jasné, že Rusko bude tyto snahy torpédovat. Bohužel jak Severoatlantická aliance, tak její lídr USA, ale především Evropská unie nebraly v úvahu zákonitosti mezinárodních vztahů a neanalyzovaly kroky, které vedení Ruska v čele s prezidentem Vladimirem Putinem již v minulosti udělalo.
Analytici jako by zapomněli, jak Rusko zasáhlo v Gruzii v roce 2008, kdy zneužilo chyby prezidenta Gruzie Saakašviliho a jeho rozhodnutí použít síly proti odbojnému regionu. Nikoho asi nepřekvapilo, že Rusko po krátkém ozbrojeném střetnutí porazilo mnohem slabší gruzínskou armádu. Důležitější ale je, že i tehdy zcela určitě existovaly i jiné plány, jak Jižní Osetii ovládnout a přivést zpět tento region se silnou ruskou menšinou k Rusku. Záměr Ruska chránit své občany i v zahraničí a deklarování názorů, že má vedení Ruska i nadále zájem o blízké zahraničí, byly projevy jeho velmocenského apetitu. To v zásadě znamená pokračování snah o ovládání nebo přinejmenším ovlivňování států, které byly součástí sovětského impéria. A Rusko tak činí s poměrně velkou úspěšností. Jen bych připomenul naši vlastní zkušenost z období, kdy se v ČR diskutovala možnost vybudování radaru protiraketové obrany USA. Vzpomeňme na politický tlak, doplněný výhrůžkami o možném použití raketových úderů proti radarové stranici v případě, kdyby došlo k nějakému konfliktu. A cíle, který si ruské vedení dalo, se podařilo dosáhnout. I když se nakonec tento tlak obrátil proti Rusům a radar byl postaven jinde, ve střední Evropě je americká přítomnost nadále reprezentována jen její ambasádou.
Snahy ukrajinského vedení přiblížit se k Západu Rusko dlouhodobě trestalo. Patřilo k veřejným tajemstvím, že ukrajinským občanům ruské národnosti na Krymu jsou vydávány ruské pasy. Což v předchozích případech vždy představovalo důležitý signál: Rusko si připravuje argumenty, které budou v budoucím konfliktu ospravedlněním pro „nutnou ochranu“ jeho občanů.
Moskva několikrát jasně demonstrovala, že použije všech prostředků, aby zastavila přibližování Ukrajiny k euroatlantické společnosti. Opakované „plynové krize“ byly nade vši pochybnost dobře připravené a také účinné. V době přístupových rozhovorů k EU Rusko uplatňovalo hospodářské embargo vůči ukrajinským firmám, a oslabovalo tak celou ukrajinskou ekonomiku.
Vyjednavači Evropské unie nepochopili, že se Rusko do celého procesu musí, ať se nám to líbí, nebo ne, zapojit. Když nic jiného, nebylo by pro Rusy jednoduché přistoupit k tak radikálnímu řešení, jakým byla anexe Krymu, nebo bychom alespoň částečně znali názory Rusů. Takto jsme Rusko zatlačili do kouta a ignorovali zákonitý fakt, že existují národní zájmy – jak ty naše, tak našich protivníků.
Nic není černobílé. Silným argumentem pro Rusko byla a je role, kterou sehrály krajně pravicové organizace, jež v určitém okamžiku ovládly dění na Majdanu. Argument o fašistických bojůvkách, které zároveň rozdmýchávají protiruské nálady, byl a je stále slyšet. Od zástupců Evropské unie a řady politických osobností nebyla slyšet varovná slova na adresu vedení odpůrců Janukovyčovy vlády, aby tomu zabránili (u té příležitosti si dovolím připomenout, že nikdo dostatečně silně neprotestoval proti pochodu lotyšských extremistů oslavujících lotyšské SS divize z doby 2. světové války, určitě to bude zase jeden z ruských argumentů, až na to přijde čas).
Budiž nám poučením, jak Rusko použilo zásadní poučku o síle státu na mezinárodním poli. Síla diplomacie (politika), ekonomiky a ozbrojených sil tvoří koktejl, který ve výsledku určí, jak je stát schopen prosazovat své národní zájmy. Stále sice mluvíme o Rusku jako o obrovi na hliněných nohou, ale nechali jsme bez povšimnutí, jak Rusko krok za krokem posiluje armádu. Na druhou stranu členské státy NATO – především evropské – vojenské rozpočty používají jako zálohu pro svoje churavějící ekonomiky a stále se zvyšující sociální výdaje. Proto si Putin mohl bez jakýchkoli starostí dovolit použít s obrovskou arogancí své ozbrojené síly na Krymu s vědomím toho, že nikdo nemá reálnou schopnost mu v tom zabránit. Udělat to ovšem mělo být především v evropském zájmu, ne zájmu USA, jak se mnozí, včetně nového ukrajinského premiéra, domnívali. Putin byl jistě připraven na všechny možné scénáře. S ekonomickými sankcemi určitě počítal a s výhrůžkami politické izolace také.
Po anexi Krymu se pozornost obrací na východní části Ukrajiny. Rusko rozmisťuje svá vojska u hranice a naznačuje svoje odhodlání „chránit ruskou menšinu i za hranicemi“. Analytici v NATO i USA bijí na poplach. Podle mého názoru pozdě a zbytečně. Připojení východních oblastí Ukrajiny není v zájmu Ruska. Rozbitá Ukrajina by znamenala prostor nejistoty. A to nejenom ve zbytkové části – tedy té západní. Ani východní přičleněné regiony by nebyly v klidu. Nejenom proto, že by se zde karta obrátila a Rusové by měli problémy se silnou ukrajinskou menšinou. Dalším problém by jistě bylo, že východní část Ukrajiny je sice průmyslová, tamní provozy jsou ale zastaralé a potřebovaly by obrovské investice k transformaci. To by bylo i pro Rusko „silné kafe“. Připadá mi nepravděpodobné, že by Putin snil o posunutí ruských hranic na západ. Kdyby měl tyto ambice, už dávno by kývl na Lukašenkovy nabídky, aby se Bělorusko stalo součástí „ruské komunity“. To by ovšem bylo z pohledu Ruska velmi složité a drahé, nejenom ekonomicky, ale politicky. A stejně tak i v případě Ukrajiny.
Ukrajina by měla být jednotný a funkční stát, jak prohlašuje třeba i ruský ministr Sergej Lavrov, i když v jeho pojetí to samozřejmě znamená, že teď už bez Krymu. Současné harašení zbraní u hranic a podporované nepokoje ruské menšiny ve velkých městech východní Ukrajiny nemají za cíl ovládnout další území, ale odpoutat pozornost od Krymu. Tam totiž probíhá klidné převzetí moci a v zájmu Ruska je, aby to tak bylo i nadále. Vytvářením dojmu, že existuje na východě Ukrajiny nějaké nebezpečí, odvrací pozornost od Krymu. A ruská diplomacie má možnost ukázat svoji „vlídnější“ tvář. Ujišťuje, že o žádná ukrajinská území už nemají Rusové zájem a světová veřejnost může být klidná. Dokonce jako důkaz stahují část svých vojsk zpět na základny. Debata na téma východní Ukrajina otevírá dveře pro další jednání, setkávání se na různých úrovních a boření zdí. Ruská diplomacie dosáhla toho, že se požadavek federalizace Ukrajiny stává téměř ústředním tématem a v době, kdy by Moskva měla být v defenzivě, diktuje naopak Ukrajině, co by měla udělat. A většina politiků evropských velmocí toto téma řeší. Sankce jsou sice uvaleny, ale jednání nebyla přerušena. A to se Rusům samozřejmě hodí. Dokud se jedná, dá se něco vyjednat.
Dalším cílem Ruska bude rozdělení jednotné Evropy. Což nebude tak složité. Plyn a ropa jsou silnou zbraní, a jak připomněl prezident USA, například dodávky břidlicového plynu z USA nelze očekávat dříve než za několik let. Na pořad přijdou spíše silné politické deklarace než reálné činy.
Budoucí postup Ruska přivede Ukrajinu zpět k základní otázce: Jak přežít s drahým ruským plynem, resp. nebýt s Ruskem moc velký „kamarád“. A tady jsou vyhlídky dost chmurné: Na východě země budou opakované nepokoje iniciované ruskými agenty znervózňovat ústřední vládu v Kyjevě. Současný tlak na federalizaci Ukrajiny bude asi úspěšný, což vliv vlády ještě oslabí. A až přijde povinnost splácet dnešní půjčky, Ukrajina se opět ocitne před zásadním rozhodnutím. Větší či menší poslušnost vůči Rusku bude podmínkou, jak přežít. A to je Putinův cíl: ovládat Ukrajinu ekonomicky a později i politicky. K tomu nemusí po Ukrajině jezdit kolony ruských tanků.
Jiří Šedivý Bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky
