Inside Sport - Ten nápad mnohé šokoval. „Proč neuspořádat Euro 2020 klidně ve 12 různých zemích?“ nadhodil Michel Platini, prezident Evropské fotbalové asociace (UEFA).
Jenže ten, kdo zná rozložení sil právě uvnitř UEFA a zároveň vnímá i ekonomickou situaci v Evropě, musel v té větě najít čistou logiku.
„Proč nutit jednu nebo dvě hostitelské země do výstavby deseti nových stadionů, letišť a tak dále?“ pokládá Platini řečnickou otázku, aby vysvětlil, proč si najednou dokáže představit, že by šampionát nepořádaly jedna dvě země, ale třeba tucet států najednou.
Je třeba si říct, že v Německu nebo Anglii, kde mají spoustu velkých kvalitních stadionů, by takový šampionát mohl začít třeba zítra. Jenže Platiniho moc vyvěrá odjinud, právě od menších evropských asociací. A také z východní Evropy, kde má své tradiční voliče.
To kvůli nim upravil Platini reglement Ligy mistrů, aby zástupci Dánska, Česka a spol. nenaráželi ve finální fázi kvalifikace na Italy či Španěly, a měli tak větší šanci sáhnout si na zlatý poklad. Proto se rozšiřuje počet účastníků Eura. Proto Platini ukončil tradici pořádání Superpoháru UEFA v Monaku. Za rok bude v Praze (v Edenu), pak v Cardiffu a v roce 2015 na novém stadionu v gruzínském Tbilisi.
Takovou jednorázovou akci i menší země zvládnou. Problém je ale s evropským šampionátem, který se navíc letos naposledy hrál se 16 účastníky a od příště už nabobtná na 24 týmů.
Platiniho orientaci na menší země + východní Evropu se přičítá fakt, že se pro letošní rok dostaly k pořadatelství Polsko a Ukrajina. Obě země investovaly do příprav souvisejících s Eurem 30,2 miliardy eur, z toho samotné Polsko 19,8 miliardy eur. V obou zemích šlo o zhruba devítiprocentní navýšení kapitálových investic oproti „normálu“. A 90 procent peněz šlo do stavby stadionů a infrastruktury.
Výsledek? Stadiony stojí, dálniční síť v Polsku, čtvrtá nejřidší v EU, byla rozestavěna, ale zatím je nedokončena. A podobně jsou na tom na Ukrajině s novými letištními terminály.
Očekávání obou zemí, že do nich dorazí až milion turistů, kteří utratí 800 milionů eur, se podle prvních odhadů jeví jako nadhodnocená. Až čas ukáže, do jaké míry se naplní polský sen o dvouprocentním meziročním navýšení HDP.
Za čtyři roky hostí turnaj Platiniho rodná Francie. Ta má výhodu v tom, že řadu stadionů postavila pro MS 1998. Ministryně sportu proto v době kandidatury odhadovala další potřebné investice jen na 100 milionů eur. Ještě je brzy hodnotit, ale i francouzská státní kasa asi bude muset přisypat mnohem víc, což je v době všeobecné hospodářské recese pochopitelně nepříjemné.
A jak vidno, šetří i ostatní. Když se totiž Platini podíval na seznam dosavadních uchazečů o Euro 2020, možná se trochu orosil. Velké země typu Německa se do hry nepustily, zjevně i proto, že tuší, že u Platiniho jsou na druhé koleji.
Do boje o Euro 2020 se pustili dva postsovětští „divočáci“ – přišly kandidatury z Gruzie a také z Ázerbájdžánu. A jako třetí zájemce se o turnaj uchází společenství Skotsko+Irsko+Wales.
Na Euro se 24 účastníky je potřeba alespoň 12 stadionů s kapacitou mezi 30-50 000 diváků. Ale myslet si, že je do osmi let postaví v Gruzii nebo Ázerbájdžánu, a to spolu s potřebnými kilometry dálnic a letištními terminály, to je asi poněkud odvážná představa.
Není tedy divu, že Platini přišel s nápadem na panevropské Euro. Jak se zdá, je to patrně nejreálnější varianta, jak dosáhnout toho, že se počet účastníků Eura nebude zase muset redukovat. Víc účastníků = více zápasů = sice rozředěná sportovní kvalita, ale navzdory tomu víc televizních přenosů = větší výdělek. Ta rovnice je jasná jak facka. Ale třeba v Gruzii by tohle všechno zrovna fungovat nemuselo...
