Glosa - Krůček po krůčku, téměř dvacet let, sbírají české fondy penzijního připojištění prostředky od vkladatelů a společně se státními příspěvky je zhodnocují, aby klienti měli více peněz na stáří. I po letech je v nich peněz na přilepšení stáří ale nemnoho.

Na konci prvního pololetí tohoto roku měli lidé ve fondech penzijního připojištění zhruba 300 miliard korun (viz první graf) a počet jejich klientů se postupně ustálil pod pěti miliony.

Každý rok přispějí vkladatelé do fondů mezi 25 až 30 miliardami korun, což je v průměru přes 6500 korun ročně na jednoho vkladatele (viz druhý graf dále). Odložit takovou částku během roku stranou není pro domácnosti a jednotlivce asi tak zásadní problém, a to patrně i v případě účasti více členů rodiny v penzijním připojištění. Například růst vkladů domácností v bankách je totiž každoročně zhruba dvakrát až třikrát masivnější než příspěvky do penzijního připojištění.

Tři sta miliard nashromážděného majetku představuje v průměru přes šedesát tisíc korun na jednoho účastníka. To ale není mnoho z pohledu současných životních nákladů. Docela nízký objem prostředků ve fondech penzijního připojištění může souviset nejen s určitým omezováním státní podpory v posledních létech, ale také s mírou zhodnocení svěřených prostředků. Výnosy nejsou nijak zázračné a jen se střídavými úspěchy vyhrají nad inflací.

V posledních létech pak klesají (viz třetí graf dále). Konzervativně zaměřená investiční portfolia a prostředí velmi nízkých úrokových sazeb ziskům nepomáhají.

Příslibem pro vyšší zhodnocení by měly být další typy fondů penzijního připojištění. V loňském roce v rámci penzijní reformy byla nabídka obohacena o účastnické fondy, které mohou nabídnout více investičních strategií, a mohou být proto i lákavější alternativou. Potíž je v tom, že objem klientů a peněz je zde ještě velmi malý. Navíc tyto fondy přišly na trh v okamžiku, kdy např. akciové trhy měly již nejmasivnější růsty za sebou.

Těžiště penzijního připojištění tak zatím zůstává v uzavřené skupině tzv. transformovaných fondů, na které se změnilo dosavadní penzijní připojištění.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že jde vesměs o nevhodný nástroj. Není to sice účinný bojovník s inflací, ale jeho místo je z pohledu odkládání prostředků na stáři nezastupitelné, zvláště díky státní podpoře. Jen je dobré připomenout, že samotné penzijní připojištění úbytek financí ve stáří nenahradí dostatečnou měrou.

Petr Hlinomaz