Za kulisy událostí – Pokud vláda schválí nějakou podobu pomoci těžební skupině NWR při útlumu jejího dolu Paskov, nepůjde o první zásah státu v kolabující soukromé firmě v novodobé české historii. Už na podzim roku 1999 posvětila tehdejší sociálnědemokratická vláda rozsáhlý program na záchranu ohrožených průmyslových firem.
Koncem 90. let byly na hranici bankrotu desítky velkých podniků – šlo o důsledek nepovedené privatizace, vyhrocený bankovní krizí. Kabinet Miloše Zemana se v obavě ze sociálních dopadů rozhodl zasáhnout a vybrané velké zaměstnavatele za státní peníze podržet nad vodou.
Původně velkorysý plán počítal s tím, že poradenské firmy Latona a Lazard převezmou do majetku akcie a dluhy devíti velkých kolabujících podniků, ozdraví je a najdou jim do dvou let nové majitele. Nakonec se ozdravné role ujala státní Revitalizační agentura (později Konsolidační banka), která už držela největší dluhy ohrožených firem, jež stát na svá bedra převzal od bank koncem 90. let.
Program se nakonec smrskl na čtyři projekty – pro Škodu Plzeň, Zetor, Tatru a Hutní montáže.
Stín kolem Škody
Největším problémem byla Škoda, kterou do potíží zavlekl v 90. letech její šéf a spolumajitel Lubomír Soudek. Majetkový podíl v kolabující Škodě převzal znovu stát a firma se rozdělila: Nově vytvořený Škoda Holding zastřešil výrobu bez dluhů, zbytek skončil v konkurzu. Do čela perspektivní části vláda postavila mladého manažera Martina Romana. Firmu, která zpočátku neměla ani na výplaty, Roman udržel v chodu, stabilizoval, osekal jí náklady a připravil k privatizaci. V letech 2002 až 2003 pak obě části Škody postupně skoupila od státu a konkurzního správce skupina Appian. Dnes zbytek podniku Škoda Transportation drží skupina manažerů a podílníků Appianu, ostatní provozy se rozprodaly. I přes současnou krizi je Škoda kotvou a tahounem českého průmyslu.
Zdánlivě vzorový příběh má vadu na kráse: Jak se později ukázalo, Appian, který šel do privatizace jako zahraniční investiční firma, byl ve skutečnosti pod kontrolou českých podnikatelů, kteří předtím privatizovali Mosteckou uhelnou společnost. Lidé z Appianu kvůli mostecké transakci letos stanuli před soudem ve Švýcarsku, podezřelí z praní špinavých peněz. Peníze z mosteckých dolů zřejmě použili při koupi Škody. Navíc se kolem tehdejších obchodů ukazují silné indicie o možné korupci. Otázkou je, zda by při prodeji Škody v otevřené soutěži nedostal stát z privatizace víc než 800 milionů korun, jež zaplatil Appian. Jen z rozprodeje částí Škody během prvních poprivatizačních let Appian získal minimálně 15 miliard korun.
Také ostatní ozdravované firmy ovládl před zásahem stát. V Tatře a Zetoru Konsolidační banka přeměnila část pohledávek od bank na akcie, a získala tak nad podniky majetkovou kontrolu. Poslala do nich nové manažery a stabilizovala je. Pak už šlo jen o to, najít jim rychle nového vlastníka.
Lépe se to povedlo v Brně než v Kopřivnici. Tatru v roce 2002 koupila firma SDC Čechoameričana Miloty Srkala za 1,25 miliardy korun. Pro nového majitele mluvilo spojenectví se silnou americkou továrnou na terénní náklaďáky – Terexem –, ten ale později z projektu vycouval a Tatra skončila pod majetkovou kontrolou dvou hráčů – amerického manažera Ronalda Adamse (dnes vyšetřovaného kvůli podezření z korupce při sjednávání obchodu s českou armádou) a indického obchodníka Ravindera Kumara Rishiho, vyšetřovaného kvůli korupci pro změnu doma v Indii.
Tatrovka po záchranné akci zažila jen jedno lepší období. Pár let výrobu táhla velká – a možná uplacená – zakázka pro českou armádu. Ztrátovou a zadluženou firmu, zdecimovanou opakovanými vlnami nákladových škrtů a úspor, se zanedbaným vývojem převzali letos v dubnu za 176 milionů v exekuci podnikatelé René Matera a Jaroslav Strnad. Tvrdí, že českou průmyslovou legendu dokážou vrátit na výsluní, zatím je ale na hodnocení jejich role brzy.
Mnohem lépe vypadá případ brněnské továrny na traktory Zetor, již po státem řízené záchraně převzala slovenská skupina HTC. Slováci Zetor vlastní dodnes a dobře se jim vede. Firma se z klinické smrti rychle oklepala a začala prosperovat. Její úspěšnou jízdu sice přerušila krize, teď už ale Zetor zase vydělává, na trhu nabízí nové modely traktorů, zaměstnává skoro 900 lidí a na letošek čeká skoro pětimiliardové tržby a 300milionový zisk.
V ostravských Hutních montážích, jež se do potíží dostaly jako součást impéria Vojenských staveb – velkého uskupení, jež padlo koncem 90. let –, Revitalizační agentura vlastně nijak aktivně zasahovat nemusela. Firmu, jejíž dluhy se blížily 900 milionům korun, na přelomu tisíciletí koupila soukromá skupina Jet Investments brněnského průmyslníka Igora Fajta. Noví vlastníci do společnosti přisypali kapitál a naordinovali jí restrukturalizaci. Už do roku 2002 se Hutní montáže dostaly do zisku a začaly dluhy splácet. Když je po několika letech Fajt prodával průmyslníkovi Janu Světlíkovi, byla to zdravá firma na vlně stavebního boomu. Její rozkvět zastavila až současná krize. Záchrana ale stát nestála moc a Fajt na operaci ještě slušně vydělal. Pokud krize stavebnictví poleví, může podnik dál vydělávat i Světlíkovi.
Vítkovický paradox
Původně do vládního programu byly zařazeny také ostravské Vítkovice. Ty stále majoritně vlastnil stát, nebylo třeba tu kapitalizovat pohledávky. V tomto případě nakonec dala vláda před záchranným plánem podle modelu Škodovky či Zetoru přednost soudnímu vyrovnání s věřiteli – šlo o dobovou obdobu dnešního řešení úpadku firmy formou reorganizace.
Věřitelé se dobrovolně vzdali části svých pohledávek. Tíhu tohoto kroku nesl hlavně stát, který od konce 90. let držel několikamiliardové bankovní pohledávky. Před vyrovnáním státní Konsolidační agentura odkoupila i dluhy vůči menším věřitelům. Do firmy poslala krizové manažery, kteří brutálně osekali náklady. Stát pak Vítkovice rozdělil, strojírny prodal i s třímiliardovým dluhem za 402 milionů korun Janu Světlíkovi, oddlužené hutě o něco později ruskému Evrazu za 7 miliard. Z výnosu se zaplatily zbývající dluhy.
Paradoxní je, že jako životaschopnější se ukázala Světlíkova strojírenská část, jíž v době ozdravování Vítkovic nedávali vládní úředníci ani politici šance do budoucna. Světlík firmu koupil v roce 2003, už o rok později mu vydělala 400 milionů a pak její zisky prudce akcelerovaly díky nastupujícímu průmyslovému boomu. Firma se výrazně zmodernizovala, dnes strojírny proplouvají krizí nejlépe ze všech ostravských velkých zaměstnavatelů, byť ne zcela bezproblémově. Každopádně vypadají Světlíkovy Vítkovice lépe než jejich hutní část, kterou dnes její majitel Evraz Group nabízí na prodej. Pro stát ale záchrana Vítkovic byla jednoznačně nejúspěšnějším ze záchranných projektů.
Bankrot firmu nezahubí
Původně mělo být do programu zařazeno víc adeptů. Některé firmy se ho nedožily – Chemapol, ČKD či ZPS Zlín skončily v bankrotu dřív, než na něj došlo. Strojírenské továrny během konkurzů utrpěly a trvalo jim nějaký čas, než se z něj oklepaly, ale dnes fungují pod novými vlastníky a žijí. Pro Chemapol byl konkurz vysloveně zdravý.
Chemické uskupení se octlo v kolapsu kvůli dluhům z megalomanských investic svého majitele Václava Junka a zkrachovalo ještě před koncem tisíciletí. Část politiků se děsila, varovala před tragickými sociálními dopady. Konkurz Chemapolu, tehdy čtvrté největší průmyslové firmy v zemi, byl největším bankrotovým řízením té doby, s podobnými procesy nebyly žádné zkušenosti.
Konkurzní správce Alexandr Vacek, který řízení chemické skupiny po Junkovi převzal, ale udržel fabriky v chodu. Majetek se mu podařilo rychle rozprodat – nejcennější část, chemičky sdružené v holdingu Aliachem – koupil začínající magnát Andrej Babiš, staly se základem a dodnes hlavním motorem jeho Agrofertu. Sociální otřes se nekonal, na bankrot doplatil Junek, který přišel o majetek, a samozřejmě také věřitelé (mezi nimi i stát díky pohledávkám převzatým od bank). Věřitelé ale z celkových pohledávek převyšujících 12 miliard korun dostali zpátky čtvrtinu – což je slušný výsledek.
Poučení pro Paskov
Co z této zkušenosti vyplývá pro debatu o Paskově? „Je to naprosto nesrovnatelná situace,“ říká ekonom Miroslav Zámečník, který se jako manažer Revitalizační agentury a později Konsolidační banky na těchto procesech podílel. Především – ve hře jsou úplně jiné peníze.
Zatímco dnes se mluví o čtyř- až šestimiliardové státní investici do Paskova, přímé náklady revitalizačního programu z počátku tisíciletí se vyšplhaly jen asi na čtvrtmiliardu. K tomu je třeba vzít v úvahu ztráty z pohledávek, jež stát vůči ozdravovaným firmám převzal. Ne všechny se vrátily v plné výši, část jich stát odepsal, někdy ovšem zbytečně: většina zachraňovaných podniků po oddlužení hlavně díky rychle nastupujícímu globálnímu boomu by je byla schopna zaplatit víceméně v plné výši.
Rozdíl ale není jen v nákladech. „Všechny firmy, které jsme tehdy zachraňovali, měly kladný provozní zisk, perspektivu. Záchrana nebyla určena pro žádné losery. A soukromé vlastníky, kteří ty firmy přivedli ke krachu, jsme odtamtud nejdřív vykopali,“ řekl Zámečník.
Paskov je s velkou pravděpodobností odsouzen k zániku, ztrátový byl už před krizí a je malá šance, že se situace na trhu změní tak, aby zase začal vydělávat. Státní peníze tu mají jen oddálit jeho zavření o několik let. Zámečník v takovém případě považuje peníze vynaložené na „sociální těžbu“ za investici vhozenou do černé díry. „Hraje se tu o velmi nemravný obchod. Soukromý vlastník smlouvá se státem, zda vyhodí stovky lidí na dlažbu okamžitě, s tím, že se o ně stát stejně musí postarat, nebo zda je bude stát platit jako zaměstnance jeho dolů.“
Zámečník připouští, že situace OKD je mnohem horší, než byla situace firem, jež s kolegy zachraňoval na objednávku vlády počátkem tisíciletí. „Jejich problémem tehdy bylo jen špatné řízení, dnes je problémem propad trhu a nejistota, zda se trh někdy vrátí k číslům, jež umožní OKD vydělávat. Tady těžko pomůže nějaká restrukturalizace firmy. Nemá smysl, aby stát do této nejistoty sypal peníze.“
Někdejší revitalizátor ovšem souhlasí s tím, že sociální dopady útlumu ostravsko-karvinského hornictví by měl stát zmírnit. Finanční zásah podle něj ale nesmí směřovat na neperspektivní výrobu soukromé firmy. „Podporou Paskova si Ostravsko budoucnost nekoupí. Ať ji stát platí, ale ať pořídí za veřejné peníze něco užitečného. Ať se ty miliardy vydají jakýmkoliv způsobem, na cokoliv, všechno je lepší než udržovat při životě neperspektivní těžbu,“ uzavírá ekonom.
Zuzana Kubátová
Pozn. red.: Majoritním majitelem těžební skupiny NWR, jíž patří důl Paskov, je Zdeněk Bakala, hlavní akcionář společnosti Centrum Holdings, vydavatele deníku Insider.
