Zahraničí - Izrael nevtrhl s tanky a obrněnými transportéry do Pásma Gazy a bomby v autobusech ani rakety Hamásu během osmidenního konfliktu nezpůsobily ve velkých izraelských městech masakr civilistů.
Příměří uzavřené mezi Hamásem a Izraelem ve středu večer je zatím dodržováno. Takže konec dobrý, všechno dobré?
Stalo se už pravidlem, že miniválky mezi židovským státem a jeho sousedy se opakují v celkem pravidelných intervalech. V roce 2000 vypukla druhá palestinská intifáda, v roce 2006 válka s Hizballáhem, 2008 se bojovalo v Gaze.
Ve víc než příměří a několik let klidu či alespoň „násilí omezené intenzity“ nelze doufat. Mírový proces, započatý v roce 1993 nadějnou dohodou mezi Jásirem Arafatem a izraelským premiérem Jicchakem Rabinem v Bílém domě, už prakticky neexistuje, což nejnovější konflikt Hamás-Izrael jen podtrhl.
Ačkoliv se různé státy a různí vyjednavači snaží a budou snažit dál, trvalou, pevnou a k oboustranné spokojenosti zformulovanou mírovou dohodu prostě nelze uzavřít a bude tomu tak velmi pravděpodobně i v následujících letech, ba desetiletích.
Představy obou aktérů konfliktu zůstávají zkrátka natolik odlišné, natolik neslučitelné, že je nelze překlenout, aniž by se jedni nebo druzí vzdali podstatné části toho, co považují za „nevzdatelné“.
Vezměme to popořádku. Izraelci trvají na tom, že Jeruzalém je jejich hlavním městem. Pro téměř sto procent Palestinců je ale trvalé řešení sporu nepřijatelné, pokud východní Jeruzalém nebude jejich metropolí.
Palestinci odmítají, aby jejich budoucí stát na Západním břehu Jordánu byl protkán židovskými osadami, kontrolovanými Izraelem. Ten se ale osad nevzdá, stejně tak jako kontroly hranic palestinských oblastí, kterou zdůvodňuje obranou před terorismem a ostřelováním svého území.
„Pokud se úplně stáhneme ze Západního břehu Jordánu, teroristé mohou projít volně do Jeruzaléma a mezinárodní letiště bude v dostřelu palestinských raket,“ argumentují Izraelci.
Pro Palestince to znamená méně půdy, méně prostoru, závislost na Izraeli, včetně dodávek vody, elektřiny a z části i potravin.
Většina Palestinců sní o návratu před rok 1948. Tedy do doby, kdy Izrael ještě neexistoval a na jeho místě byla Palestina. I to je překážka mírové dohody. Mnozí doufají, že se situace jednou otočí a budou mít pro sebe historickou Palestinu celou. Nejen Gazu a Západní břeh Jordánu, a to ještě jeho část.
Hamás zůstává nesmiřitelný a právo Izraele na existenci odmítá uznat, takže vyhlídka na rozhovory o něčem víc než jen dočasném klidu zbraní zatím není.
A v neposlední řadě jsou tady ještě palestinští uprchlíci. Ti, kteří odešli při válkách v letech 1948 a 1967, i jejich potomci. Jsou jich více než tři miliony, část z nich žije už desítky let v táborech v okolních zemích.
Odmítají myšlenku, že by se nevrátili, zatímco Izrael o něčem takovém odmítá vůbec diskutovat. Dvě rodiny, které se navíc nemají rády, se do jednoho bytu nevejdou.
Představy obou komunit o jejich společné budoucnosti na Blízkém východě se skoro v žádném bodě neprotínají, proto je problém tak těžko řešitelný.
Palestinci Izraelce nenávidí, Izraelci Palestincům nevěří.
Pokud poslední osmidenní přestřelka ukázala něco pozitivního, tak snad to, že nový Egypt pod vedením Muslimského bratrstva a prezidenta Muhammada Mursího je schopen a ochoten hrát konstruktivní roli.
Mursí sice podpořil Hamás a jasně řekl, že Egypt stojí za Palestinci, ale vyjednával o příměří, což veřejně ocenila také izraelská vláda.
Obavy, že blízkost egyptského Muslimského bratrstva s Hamásem a nový prezident Mursí (navržený jako kandidát bratrstva) zavede Egypt k přílišnému radikalismu a kolapsu mírové smlouvy s Izraelem, se nenaplnily.
Martin Novák
