Za kulisy událostí - Juan Zúňiga je kolumbijský kouzelník, který umí zastavit čas. Jeho koleno Neymarovi zezadu prudce vpálí ránu do bederní oblasti – a jeden obratel to nevydrží, praskne…. Fotbalová modla se řítí k zemi a plačtivě se na ní svíjí bolestí. V tu chvíli se celá Brazílie proměňuje v zakleté království. Dvěma stovkám milionů lidí jako by se ve stejnou chvíli zatajil dech, jako by jim na okamžik přestalo tepat srdce. Na způsob prudkého jedu otrávilo mysl celého národa zlé tušení, že zlatý klíč, který měl otevřít všech sedm bran dělících je od dalšího titulu mistra světa, se právě zlomil.
Neymar, to je v danou chvíli pro Brazílii něco jako pro Čechy Jaromír Jágr, Tomáš Rosický a Karel Gott, no, budiž, spíš Tomáš Klus či Sámer Issa, dohromady.
Tenhle šampionát pořádá právě Brazílie, země fotbalem poblázněná. A všechno postavila na Neymarovi. Na jeho fotbalová kouzla vsadil kouč Scolari celou sportovní koncepci svého týmu, od Neymarova usměvavého kukuče se kompletně odpíchla i marketingová kampaň. Jenže dvaadvacetiletý idol se teď přemisťuje na invalidním vozíku…
A nic s tím neudělá ani podpora, kterou mu po sociálních sítích posílají sprinter Usain Bolt či basketbalový zázrak. LeBron James. „Uzdrav se brzy, příteli!“ tvítuje i spoluhráč z Barcelony, jistý Lionel Messi. Jenže tak brzké uzdravení, jaké by Brazílie potřebovala, je nemožné. Šampionát vyvrcholí bez Neymara. I německé mašině už před semifinále síly ubývají. Ale ví, že bez Neymara bude její soupeř úterní mnohem zranitelnější.
Brazílie už se zraněním své superhvězdy na šampionátech zkušenost učinila. V roce 1962 v Chile turnaj nakonec vyhrála i bez Pelého, čtyři roky na to se ale v Anglii zhroutila. Pelé se tam zranil proti Bulharsku, duel s Maďary vynechal a v utkání s Portugalskem ho brutálně „dorazil“ Joao Morais. Střídat se tehdy nesmělo, tak Pelé zápas dokulhal. Nechápal, proč anglický sudí McCabe viníka nevyloučil. A Brazilcům od té doby nikdo nevymluví, že šlo o součást spiknutí, které je mělo odklidit z cesty, po níž se doma vydali k prvnímu titulu právě Angličané.
O svou hlavní hvězdu pak Brazílie jako chytrá, v tomto případě spíš smutná horákyně přišla, nepřišla, ale nakonec spíš přišla i na MS 1998 ve Francii. Útočník Ronaldo totiž před finále zkolaboval. Bylo oznámeno, že hrát nebude, nakonec si ale u trenéra zařazení do sestavy vymínil. Na hřišti ovšem vypadal spíš jako duch a Brazílie Zidaneho Francii podlehla 0:3.
V Brazílii se kvůli tomu rozjela vlna pochyb, zda ty podivné události nějak nesouvisely s lukrativní smlouvou, kterou brazilská asociace uzavřela s firmou Nike. Byla dokonce ustavena parlamentní vyšetřovací komise, první od pádu vojenské diktatury.
„Ležel na zemi a bouchal rukama. Zuby měl zaťaté a kolem úst pěnu,“ popisoval před komisí útočník Edmundo, v jakém stavu Ronalda před zápasem na hotelu našel.
Trenér Mario Zagallo i sám Ronaldo jednoznačně odmítli jakékoli machinace nebo vnější tlaky. Na otázku jednoho z vyšetřovatelů, proč Brazílie MS nevyhrála, Ronaldo odvětil: „Protože jsme ve finále dostali tři góly a prohráli jsme… Ve sportu prostě buď vyhrajete, nebo prohrajete. Kolikrát Brazílie vyhrála? A nikdo se neptal proč.“
Pro Brazilce je fotbal víc než sport, je to součást jejich národní identity. A vždy fungoval jako značka nejlepší kvality i navenek. Možnost sledovat hru brazilského národního týmu, to byl po desetiletí pro fotbalové fanoušky s ničím nesrovnatelný zážitek.
Jenže specifická hra plná technických fines se z brazilského projevu začala vytrácet počínaje světovým šampionátem 1990, kdy se Brazilci cíleně začali přizpůsobovat evropskému stylu fotbalu. „Do té doby sázeli na mimořádné individuální schopnosti. Ale zjistili, že s takovou hrou už na šampionátech vítězit nemohou, tak museli přejít na taktičtější pojetí hry,“ glosuje tuhle změnu Jaroslav Hřebík, sportovní ředitel Sparty.
I dnes Brazilci s míčem na noze působí dojmem, jako by na hřišti tančili, právě magický smysl pro rytmus a eleganci jim zůstává vlastní. Ale tzv. jogo bonito, krásná hra, ve které šlo hráčům hlavně o to, jak potěšit svoji i fanouškovu duši, už zůstává jen v obrazových archivech.
Styl, se kterým Brazilci uspěli na MS 1958, 1962 a 1970, hra plná patiček, kliček, triků a ladnosti už v průběhu času svou efektivitu ztrácela. Proto přišel první pokus hrát „evropštěji“ , a to na MS 1978, kde tým Brazílie, země, žijící tehdy pod vládou vojenské junty, vedl armádní kapitán Claudio Coutinho. „Driblování je naše specialita, ale také ztráta času a ukázka slabosti,“ zdůvodňoval tehdy, proč na šampionát nevzal míčové kouzelníky Sócratese či Falcaa. Byl z toho ale jen bronz.
A Brazílii následně opanovalo obrovské nadšení, když místo něj tým převzal nový kouč Tele Santana a před MS 1982 ve Španělsku vyhlásil naopak jednoznačnou sázku na starou dobrou brazilskou hru. „Byl to návrat k tradici, kterou se armáda snažila ukrást a deformovat. Kapitánem týmu byl jmenován Sócrates, vystudovaný člověk, lékař, sociální aktivista, který otevřeně projevoval své demokratické názory,“ popisuje hlubší souvislosti sociolog David Goldblatt.
První civilní prezident po vládě vojáků byl v Brazílii jmenován až v roce 1985, nicméně podle Goldblatta veškeré dění kolem fotbalové reprezentace už o tři roky dříve signalizovalo, že vláda junty, zasažená hyperinflací, slábne.
Král patiček Sócrates, fenomén přímých kopů Zico, přezdívaný bílý Pelé, střelec Falcao a s nimi Eder, Júnior, Toninho Cerezo a další hvězdy… Ti všichni svým pojetím hry naprosto pobláznili fanoušky po celém světě. Však se jim také obvykle přezdívá Nejlepší tým fotbalové historie, který ale nikdy nic nevyhrál…
Předváděli show naprosto speciální a od té doby nevídanou. Dokonalá technika, dalekonosné přihrávky přesně na tkaničku spoluhráčovy kopačky, pohádkové střely. „Neměli jsme ani žádné pevné rozestavení. Hráči volně cirkulovali po hřišti,“ vzpomínal později Zico.
Sócrates, vousáč s čapíma nohama, od 13 let kouřil dvě krabičky cigaret denně a pil. Ale on po hřišti lítat nepotřeboval, místo něj běhal míč.
A všechno to krásně fungovalo, až do zápasu s Itálií, kde Brazilce, kteří si s nějakým trapným bráněním nedělali příliš starostí, přestřílel hattrickem Paolo Rossi.
„Prohráli jsme. A toho dne zemřel fotbal,“ řekl Zico. Ten s bolavým kolenem přijel ještě na MS do Mexika, tam ale jeho zestárlou partu vyřadili ve čtvrtfinálovém penaltovém rozstřelu Platiniho mušketýři.
„A tím brazilský styl hry skončil. Obchodní stránka věci pak byla stále citelnější, kladl se větší důraz na výsledky. Začalo se sázet na evropský pragmatismus. A brazilská hra ztratila svou identitu,“ zasmušil se po letech Sócrates. Mimochodem, zemřel už v 57 letech na septický šok, související s jeho alkoholismem.
Ano. Ani Brazílie už není to, co bývala. Ale právě v Neymarově míčových kouzlech jakoby probleskávaly vzpomínky na ty staré dobré časy. Jenže jak si teď „kanárci“ na šampionátu poradí bez něj?
Luděk Mádl
