Byznys – Nejvyšší správní soud, u kterého leží desítky stížností solárních firem na stát kvůli dodatečné speciální dani, ve svém rozhodnutí zařazeném do sbírky nejdůležitějších verdiktů stanovil podmínky, za kterých mohou solárníci pokračovat ve snaze získat zpět desítky milionů zdaněných korun.
Pokud chtějí provozovatelé fotovoltaických elektráren dokázat, že je šestadvacetiprocentní srážková daň poškozuje, musí se obrazně řečeno svléknout do naha. Nesmí tajit, kolik do elektráren investovali, zda na nich vydělávají nebo prodělávají, a – což může být v některých případech nejvíc bolestivé – také nesmí nechat v anonymitě své akcionáře.
Pouhé tvrzení, že elektrárny nejsou kvůli dani v zisku, soudu nestačilo.
K rozhodnutí, které je určujícím vodítkem pro všechny podobné případy, vedl případ společnosti Carbounion miliardáře Petra Pauknera. Paukner si jako majitel solární elektrárny ve Velkých Němčicích stěžoval, že Carbounionu společnost E.ON zaplatila kvůli srážkové dani jen část z více jak tří milionů korun, které měl dostat za elektřinu dodanou do sítě v červenci a srpnu 2011.
Hlavní důvody stížnosti Carbounionu byly tři a opakují je i další solární firmy.
Zaprvé: daň vede k tomu, že elektrárna nevykazuje zisk teď, a stejné to bude i v dalších letech. „Podnikání ve fotovoltaických elektrárnách ztrácí jakýkoliv smysl,“ uvedla firma ve stížnosti s tím, že je ohrožena i schopnost splácet úvěry na výstavbu elektrárny.
Zadruhé: srážková daň narušuje mezinárodní dohody o ochraně investic uzavřené Českem.
A zatřetí: srážková daň jde proti právu Evropské unie a proti směrnici nařizující podporu obnovitelných zdrojů energie. Carbounion proto dokonce požádal soud, aby celý spor přenesl do Lucemburku k Evropskému soudnímu dvoru.
Ani jeden důvod Nejvyšší správní soud neuznal. Stalo se ale víc: soud určil, za jakých podmínek mohou mít stěžující si solárníci vůbec naději na úspěch. „Na tvrzení, že v současnosti nerealizuje zisk a ani v horizontu několika následujících let nebude, neshledává soud nic překvapivého, natož protiústavního. Stěžovatelka (Carbounion) svým tvrzením vystihuje běžný průběh téměř každé dlouhodobé investice,“ uvedli v rozhodnutí soudci.
Bez údajů, jako jsou náklady na pořízení elektrárny a její běžný provoz, jaké peníze byly na výstavbu elektrárny využity, kolik elektrárna vydělává a třeba i to, v jakých lhůtách jsou splatné závazky, se nedá určit, zda daň má likvidační důsledek.
Podobně platí i tvrzení o porušení mezinárodních dohod o ochraně investic. Carbounion je totiž podle výpisu z obchodního rejstříku českou právnickou osobou, firma vydala 500 kusů akcií na majitele. Podle soudu nejde z veřejných zdrojů určit státní příslušnost majitelů akcií a rozhodnout tak, o jakou dohodu o ochraně investic má jít. A je proto na firmě, aby to u soudu dokázala a řekla jasně, jestli jsou akcionáři ze zahraničí a o jakou smlouvu o ochraně investic jde.
Tomáš Fránek
