Cesta do lesa
Režie: Tomáš Vorel st.
Obsazení: Tomáš Vorel ml., Anna Linhartová, Tomáš Hanák, Bolek Polívka, Eva Holubová ad.
Co říká distributor: Honza Marák dávno rezignoval na kariéru „ajťáka“ a koupil chalupu na konci malé vesnice, kde se zabydlel se svojí ženou Markétou, dcerou Anynou a synem Sayenem. Honza spravuje cesty, oplocenky, těží dřevo, pomáhá lesákům. Markéta se živí masážemi a alternativním léčením pacientů. (…) Dcera Anyna navštěvuje přespolní ZDŠ, kde však stále propadá, protože se toulá po lesích a místo z učebnic se učí z přírody. Mezi starousedlíky patří zemědělná rodina Papošova. Ludva Papoš má svůj statek a polnosti, celý rok se stará o úrodu, chodí střílet divočáky nebo chlastá v hospodě. Jeho žena Vlasta pracuje jako lesní dělnice. Jejich syn Ludva jr. vystudoval vysokou lesnickou, takže pracuje jako adjunkt v revíru a bydlí na hájence uprostřed lesa. Po práci chodí střílet škodnou, když tu se jedné noci potká s divoženkou Anynou, vegetariánkou...
Verdikt: Jít
Cestu do lesa si troufneme označit za Vorlův nejlepší film od Kouře. Příběh o touze po harmonii a obroušení myšlenkových extrémů je jednoznačným českým „feel good movie“ roku. Divák se po jeho zhlédnutí může cítit podobně povzneseně jako po dobrém tripu na režisérových oblíbených léčivých houbičkách.
Musí ovšem vědět, že „jde na Vorla“. Tomáš Vorel je tvůrce, jehož poetika nemusí sednout každému. Jeho postavy jsou často jednorozměrnými karikaturami, jejichž plochost režisér zdůrazňuje ještě tím, že vede herce k přehrávání. Jeho pohled na svět osciluje někde mezi dětskou naivitou a dospělým idealismem.
Kouzlo vizuálně podmanivé „reklamy na les“, propagující život v sepětí s přírodou, stojí do velké míry na využití triků a „umělých“ digitálních technologií, jichž je Tomáš Vorel přes svůj odchod z města velkým fanouškem.
Poselství filmu je možná stejně jako jeho forma naivní, ale nezpochybnitelně platné: abychom si v nějaké uzavřené komunitě (vesnici) mohli vytvořit dobré místo k životu, musíme se naučit vzájemně se respektovat a tolerovat vlastní odlišnosti.
-
96 hodin: Odplata
Režie: Olivier Megaton
Obsazení: Liam Neeson, Famke Janssen, Maggie Grace, Rade Šerbedžija ad.
Co říká distributor: Liam Neeson se vrací jako bývalý agent CIA Bryan Mills, který před dvěma lety v Paříži nemilosrdně pozabíjel gang obchodníků s bílým masem, aby zachránil život své unesené dcery. Nyní ho na výletě v Istanbulu překvapí návštěva dcery a také bývalé manželky Lenore. Poklidná dovolená netrvá dlouho. Lenore je přímo před zraky Bryana unesena. Dcera se snaží před pronásledovateli uniknout. Bryan pochopí, že vyjednávání s únosci nemá naději na úspěch. Hlavou gangu je totiž Murad, otec jednoho ze zločinců, které Bryan zabil. Jediné, po čem Murad touží, je krvavá odplata. Pro Bryana začíná neúprosný závod s časem. Musí využít veškeré své znalosti a schopnosti, aby ochránil svou rodinu.
Verdikt: Nejít
Úskalí druhých 96 hodin tkví v tom, že jsou: a) do značné míry stejně unavené jako jejich hrdina a snaží se svou únavu podobně jako on zakrýt podobně unaveným machrováním, b) ideologicky ignorantské, a to kulturně i z hlediska vnímání násilí.
Tvůrci to padouchům - pravda - trochu usnadnili, když Millse i s dcerou a bývalou manželkou poslali do Istanbulu, odkud je to do jejich chýší, co by jeden granátem dohodil. Rozuměj: Každý „cizinec“ rovná se zločinec, tenhle film prostě podporuje klišé o zvrácenosti a zaostalosti Blízkého východu.
Není těžké uhodnout, o co ve filmu půjde - a výsledek bude pravděpodobně ještě mnohem primitivnější a nevynalézavější, než byste předpokládali. Hrdina sice dostane párkrát přes hubu, ale vlastně drtivou většinu filmu všechno po „fantomasovsku“ probíhá podle plánu, není tam žádný moment „teď je to v háji“ - je to povrchní stylově, vypravěčsky i významově.
Je to zkrátka nuda.
