Čtení na víkend - Malý krok pro jednu ministryni, ale velký pro Itálii. Nový kabinet, který vznikl v Římě dva měsíce po patových parlamentních volbách, je překvapením.
Ani ne tak tím, že se nesmiřitelní rivalové - šéf pravicového bloku Lid svobody Silvio Berlusconi a předák levicové Demokratické strany Pier Luigi Bersani - nakonec dohodli na kompromisu, který spočívá i v tom, že ani jeden ve vládě nezasedne.
Revoluční je fakt, že v kabinetu zasedne hned sedm žen. A to je Itálie považována v Evropě za jednu z nejvíce misogynních zemí! Z těch sedmi žen jedna pochází z Afriky. Ministryně pro integraci Cécile Kyengeová.
První černošská ministryně nebo ministr v italské historii. To je skutečná revoluce. Ale ne pro každého v pozitivním smyslu.
Jmenování devětačtyřicetileté lékařky pocházející z bývalého Zairu (nyní se tato země nazývá Demokratická republika Kongo) vyvolalo smršť rasistické a xenofobní nenávisti na internetu, na sociálních sítích i mezi některými politiky.
Účastníci diskusí a „aktivisté“ označují Kyengeovou za konžskou opici, Zulu, negryni nebo černou Antiitalku.
Do političky se nejvíce strefuje protiimigrantská strana Liga Severu, spojenec Silvia Berlusconiho. Poslanec Ligy Severu Mario Borghezio obvinil Kyengeovou z toho, že chce v Itálii zavádět kmenové tradice, a vládu premiéra Enrica Letty označil za „koalici bonga bonga.“
„Jmenování Kyengeové ministryní je symbolem pokrytectví a falešné levicové potřeby konat dobro. Starají se pouze o práva imigrantů, ne o jejich povinnosti,“ uvedl jeden z vůdců Ligy Severu Matteo Salvini.
Kyengeová chce jako ministryně prosadit zákon, podle kterého by děti, které se narodí v Itálii přistěhovalcům, dostávaly automaticky italské občanství.
Příběh lékařky je příběhem velké vůle a snahy stát se součástí většinové společnosti i přes stigma, které africký původ v Itálii nese.
Z jihu Zairu do Říma
Cécile Kyengeová se narodila v roce 1964 v provincii Katanga na jihu Zairu. Zemi vládl tvrdou rukou zkorumpovaný diktátor Mubutu Sese Seko. Podporovaný Západem, protože byl zarytým antikomunistou.
Katanga byla místem častého násilí a střetů, protože jde o provincii bohatou na diamanty. Rodiče chtěli Cécile dát šanci na lepší život a v roce 1983 se jim podařilo přestěhovat se do Itálie.
V Římě byla přijata na lékařskou fakultu, později studovala i v Modeně specializaci oční lékařství. Usadila se ve městě Castelfranco Emilia, kde si otevřela ordinaci. Vdala se za rodilého Itala, se kterým má dvě dcery.
Kvůli tomu, aby pomohla i jiným imigrantům splnit si jejich sen o lepším životě v lepším světě, než je ten, ze kterého přišli, vstoupila do politiky.
Nejprve byla zvolena v roce 2004 radní v Modeně, pak vstoupila do Demokratické levice, předchůdkyně současné Demokratické strany. Na kandidátce této partaje se letos v únoru dostala do parlamentu, kde je jedinou černošskou poslankyní. Šéf strany Pier Luigi Bersani ji nominoval do nové vlády na post ministryně pro integraci.
Super Mario
Na podobné negativní reakce narážel a naráží také první italský fotbalový reprezentant černé pleti Mario Balotelli.
Dvaadvacetiletý mladík se dostal z Ghany s rodiči na Sicílii, kde ho adoptovala italská rodina.
Vypracoval se ve skvělého fotbalistu a na mistrovství Evropy v roce 2012 dvěma góly rozhodl v semifinále o vítězství Itálie nad Německem.
Přesto útočníka AC Milán v hledištích stadionů vytrvale urážejí. Například skandování „Žádní černí Italové neexistují.“
Podle zastánců vstřícného postoje je v Itálii na pět milionů přistěhovalců, zhruba osm procent populace. Vytvářejí jedenáct procent HDP a vlastní či vedou přes 300 tisíc firem. Přispívají svými penězi na veřejné služby i důchody.
Ale tento názor se na Apeninském poloostrově neprosazuje snadno. Obzvláště v době ekonomické krize sílí hlasy, které s imigrací spojují hlavně kriminalitu a nedostatek pracovních míst pro „původní“ Italy.
Optika "my a oni"
V zemi je přitom optika „my a oni“ stále pevně ukotvená. Itálie totiž není Francie nebo Velká Británie, kde lidé pocházející z bývalých kolonií mají velkou šanci na úspěch v politice či jiném oboru. Itálie se jako kolonizátor etablovala velmi pozdě (v první polovině dvacátého století) a velmi krutě.
V době třicetileté okupace Libye po roce1911 apak po obsazení Etiopie v polovině třicátých let si Italové počínali brutálně vůči místním populacím. Statisíce Libyjců a Etiopanů za to zaplatily životem.
Afričany ze svých kolonií Itálie nikdy nepřijala za své a přistěhovalci to zde mají těžší než v jiných evropských zemích s dlouhou tradicí imigrace z třetího světa.
Jmenování Kyengeové členkou vlády je proto historickou událostí. Podaří-li se jí některé zákony týkající se imigrace liberalizovat, bude v části italské společnosti nepochybně stoupat i nenávist k její osobě.
Od chvíle, kdy Kyengeová v devatenácti opustila Afriku, je ovšem zvyklá dosahovat svých cílů.
Martin Novák
