Co se dočtete v této analýze Patricka Zandla:
- Splnit cíl rozšíření vysokorychlostního internetu se povedlo jen díky mírnému zfalšování statistik, kdy DSL přípojky Telefóniky se považují za plně rychlostní, vzdor tomu, že na plnou rychlost dosahuje jen část klientů.
- Právě telekomunikace se tím, jak se překlopily ve výnosné a nákladné odvětví, stávají podhoubím pro korupci a netransparentní dohody. Rozsáhle to vidíme na digitalizaci státní správy.
- Co by asi řekl náš ministr na to, kdyby byl povinen používat registr vozidel a projekt by se musel přepracovat, pokud by toho nebyl schopen?
Analýza - Dokument vládní strategie Digitální Česko je tradiční tuzemskou přehlídkou nenaplněných slibů, bezobsažných frází a útrpně přijímaných výsledků vydávaných za splněné mety. Že by k něčemu pomohl podnikatelům v IT průmyslu, natož jeho uživatelům, o tom by se vám nemělo ani zdát.
Již první verze dokumentu pocházející z let 2010 si kladla relativně ambiciózní cíle, například „dosáhnout toho, aby nově budovaná či rekonstruovaná infrastruktura umožňovala pozdější instalaci telekomunikačních sítí bez nutnosti nových zemních prací a využití stávající podzemní infrastruktury, jako jsou kabelovody, kolektory či kanalizační sítě ve vlastnictví veřejné správy,“ ale i lidsky pochopitelnější, třeba kolik lidí bude mít k dispozici vysokorychlostní internetové připojení.
To je ostatně i nejhojněji citovaný cíl druhé „revize“ tohoto dokumentu, která se minulý týden objevila na stránkách ministerstva obchodu a průmyslu. Do roku 2020 bude třicet megabitů pro každého, 100 MB/s přípojka pak minimálně pro polovinu domácností. Už jenom tento bod si vyžádá maličké ohlédnutí zpět.
Rychlost ztracená někde po trase
I původní koncepce totiž počítala a dostupností broadbandu (na nižších rychlostech), jenže vláda pro jeho podporu neudělala zhola nic. Dokument si pochvaluje, že tento bod je splněn. Ano, za předpokladu mírného zfalšování statistik, kdy DSL přípojky Telefóniky se považují za plně rychlostní, vzdor jejich agregaci a značnému útlumu po trase, kdy na plnou rychlost dosahuje jen část klientů. Kolik, to firma neprozradí. Možná ani neví. Stejně tak WiFi připojení se automaticky bere za splnění broadbandového kritéria. Fakt, že jsme dlouho nezvládli uspořádat tendr o vysokorychlostní sítě LTE a ani dotlačit operátory k tomu, aby využili stávající licence pro mobilní sítě 3G a postavili v nich plošně použitelné sítě, jen dokresluje pozornost, podporu a důležitost, jakou vláda připisuje digitální ekonomice.
Nulovou.
Jak správně tušíte, body, které minulá strategie naplnila, se naplnily samospádem a kterákoliv vláda pro jejich podporu neudělala nic. Dokonce ani strategii nepublikovala v nějakém otevřeném formátu, ale v DOC pro MS Word, aby tím zřejmě popřela vlastní závazné pokyny týkající se dostupnosti. Nová verze Digitálního Česka je na tom mírně lépe, je alespoň v PDF. A řada bodů týkajících se například registrů infrastruktury zůstala nenaplněna úplně s tím, že tentokrát už na ně zřejmě dojde. Konstatujme, že stará strategie zůstala nenaplněna, a pokud bylo jejím účelem zmenšit digitální propast mezi Českou republikou a vyspělými ekonomikami, tak se jí to nepodařilo. Zkušenost nám znovu ukázala, že nelze zůstat u bezobsažných prohlášení a nikým nepodporovaných frází.
A zdá se, že s novou verzí strategie si dáme další kolo ověření téhož.
Drahý špás jménem LTE
Podívejme se na chvíli na novou strategii podrobněji.
Atraktivní přenosové rychlosti do roku 2020 jsou zajímavé, ale už nebude snadné jich dosáhnout (ani samospádem). Telefónica sice záhy po představení strategie ohlásila navýšení přenosových rychlostí na 40 Mb/s, ale počet klientů, který na ně dosáhne, bude ještě nižší než dříve. Mezi klienty rozšířená bezdrátová připojení končí fakticky u 20 Mb/s, které nabízí technologie jako AirMax, a vzhledem k dostupným nelicencovaným frekvenčním pásmům není na dohled rádiová technologie, která by nabídla vyšší rychlosti pro stacionární uživatele. A jelikož u připojení za pár stokorun je amortizace hardwaru náročná, dá se očekávat, že bezdrátoví uživatelé se přemigrují k této hranici, do LTE se ale nepoženou. Už proto, že jejich místní poskytovatel jej nebude nabízet a koupit si jej u mobilních operátorů bude drahý špás, navíc regionálně těžko dostupný. Suma sumárum, je nepravděpodobné, že bychom se ke stanoveným cílům realisticky dobrali. Štěstím je, že opět půjde ohnout statistiky a rychlost prohlásit za splněnou.
Je něco, co by pomohlo?
Samozřejmě je, větší podpora výstavby liniových staveb, tedy pokládání nového datového vedení. Jestli je vám nápadné, proč velcí operátoři nic nestaví, tak to není jen proto, že jejich „expanzivní strategie byla naplněna“, jako je tomu u některých nizozemských firem, ale také proto, že zahrabávat něco do země je stále komplikovanější. Hlavně právně. Množství papírů a legislativních procesů potřebných k tomu, abyste do země umístili datový kabel, narostlo mezi lety 2001 a 2012 na téměř trojnásobek a pro řadu menších operátorů je pokládka kabelů do země v obci prakticky nerealizovatelná.
Na jednu stranu to má své praktické důvody, například Praha nechce mít záplatované chodníky, takže stanovuje přísná kritéria, kdy a jak se může kopat. Operátoři si stěžují, že v Praze položit kabel do chodníku znamená celý chodník znovu vylít asfaltem (a to jsou peníze). Každý hájí své.
Opencard, registr vozidel a další
Co nám chybí, je ponaučení od zkušenějších, neboť tyto problémy se řeší všude. Většinou je řeší registr zemních prací, možnost přikládky, výstavba kolektorů či automatická pokládka rozměrných chrániček, které jsou později pronajímány obcí k zafoukání kabelů na transparentní bázi. Což je něco, co se v českých obcích nedaří zcela automaticky - transparentní báze -, takže už tušíme, proč by to u nás nemuselo fungovat.
Právě telekomunikace se tím, jak se překlopily ve výnosné a nákladné odvětví, stávají podhoubím pro korupci a netransparentní dohody. Rozsáhle to vidíme na digitalizaci státní správy, což je jeden z malých bodů agendy Digitálního Česka. Případy jako Opencard nebo registr vozidel běžného občana spíše přesvědčují o tom, že šlo o to, přihrát zakázku spřátelené firmě než udělat něco přínosného. Přidané výhody jsou spíše pramalé. Výběrová řízení končí u předem vytipovaných firem s pramalou zkušeností, jak vytvářet uživatelsky příjemnou a logisticky náročnou službu. V případě datových schránek nebo eSbírky mezi ně patří i Česká pošta. Vláda tak cílením zakázek nahrazuje podporu státní firmy, kterou by jinak musela sanovat. A odsouvání těchto problémů jenom přenáší problémy na napojená odvětví. Například od datových schránek se dalo slibovat mnohé, ale případ České pošty nás znovu poučil, že lze podstřelit i ta nejnižší očekávání.
Vynechme fráze jako „efektivní využití spektra ve prospěch občanů“. Tím se jistě nemyslelo vyčlenění bezdrátového spektra pro regionální poskytovatele konektivity či vynucení virtuálních operátorů, ale prodání frekvencí nadnárodním koncernům bez jakýchkoliv právních závazků.
Podívejme se na pozoruhodný bod týkající se „přístupu občanů k informacím vytvářeným veřejným sektorem“. To je další bod, ve kterém budeme mít snadno splněno. Už dnes se většina bezcenných informací veřejného sektoru někde na internetu povaluje, problém je v tom, kde a jak. O nějaké struktuře či systému ukládání dat se nedá hovořit, například systémy informací o veřejných zakázkách jsou velmi nepřehledné a destilovat z nich smysluplné informace je těžké. Už jenom IČO, tedy číslo identifikující jednoznačně subjekt, je zde zapisováno v různých formátech, často chybně, takže automatické zpracování různými analytickými programy je obtížné a vyžaduje si ruční práci. Co se přitom dá splést na zadání IČO nebo názvu firmy? Těžko se pak zbavit dojmu, že jde v lepším případě o kvapnou práci, v případě horším o záměr. Výzvy jako OpenData, které požadují otevření vládních dat (samozřejmě těch netajných) veřejnosti, jsou vládě pro smích. Strategie je to jen na papíře, ale cokoliv více než pár vět v dokumentu je problém.
Tak by se dalo pokračovat. Strategie Digitální Česko 2.0 nenabízí řešení a postupy. Nabízí nicneříkající fráze, jimiž se vláda sama nebude nakonec řídit. Půjde o prázdný dokument, jehož jediným smyslem je mít před Evropskou komisí odškrtnuto a za dalších sedm let se poplácat po ramenou, že máme splněno, až na pár detailů, které se ještě ve třetí verzi doladí. To, že svět bude další roky napřed a naše ztráta se nebude zmenšovat, spíše zvětšovat, bude jen důsledek.
Jistě, pane ministře, registr je váš
Pokud porovnáme podobné dokumenty německé nebo britské, překvapí nás, jakou podrobnost mají a do jakých důsledků jdou. Co by asi řekl náš ministr na to, kdyby byl povinen používat registr vozidel a projekt by se musel přepracovat, pokud by toho nebyl schopen? Přesně tak to určují britská pravidla pro digitální agendu. Nu, asi po česku - před třemi důvěryhodnými spolustranickými svědky by prohlásil, že všechno fungovalo a teď nechápe, proč to těm úředníkům nejde.
Nevymysleli jsme nic nového. A co je smutné, nepřevzali jsme ani nic osvědčeného ze zahraničí. Jediné, co nás může utěšit, je, že pro zemi montoven by to byla vyhozená práce. Řemeslo má zlaté dno a nakonec bude jedno, jestli u fauvé, nebo hjondé.
Patrick Zandl
