Co se dočtete v analýze Patricka Zandla:
- Solární energetika se vrací k tomu, čím měla být, nebýt nedomyšlené státní podpory.
- Co znamenala „škatulata“ v závěru roku uvnitř ČEZu.
- Nový rekord: v roce 2012 se vyvezlo více jak 17 TWh elektřiny, pětina produkce.
Analýza - Česká energetika, ať se jakkoliv mluví o boomu obnovitelných zdrojů, stojí i nadále na spalování fosilních paliv a uranu. Spálením hnědého uhlí se v loňském roce vyrobilo 43 % energie, jádro se postaralo o 35 % a už jen černé uhlí se dostalo přes pětiprocentní hranici (5,5 %). Vše ostatní hraje až druhé housle.
Energetický regulační úřad vydal poslední měsíční statistiky za loňský rok a to je dobrá příležitost zrekapitulovat, jak vlastně vypadala česká elektřina v roce 2012.
Proklínaná fotovoltaika v něm obnášela jen 2,2 %, vítr dokonce jen 0,4 % a lépe si vedla jen elektřina vyrobená z vody, která je ovšem v Česku už tradičně zabydlená (pohybuje se těsně pod třemi procenty z celkové výroby). V součtu se v České republice vyrobilo 81 TWh elektřiny, téměř na chlup stejně jako v roce 2011, a pětina šla na vývoz.
Zastavme u onoho energetického mixu. Jak z přiloženého grafu (č. 2, následuje za tímto textem, pozn. red.) vidno, poklesla produkce z uhlí, především pak z černého. Největší česká černouhelná elektrárna Dětmarovice kvůli rostoucím cenám experimentuje se spalováním uhlí hnědého a lignitu, ze stejného důvodu poklesla produkce elektřiny například v pražských Malešicích. Na perspektivách uhelné energetiky se bude i do budoucna podepisovat vysoká cena černého uhlí a náklady na splnění emisních limitů uhelných elektráren, které jsou největšími znečišťovateli životního prostředí. Rekordmanem v tomto oboru je hnědouhelná elektrárna Prunéřov, jejíž dopad na životní prostředí se podle metodiky EEA (http://bit.ly/rsMt42) pohybuje mezi 13 až 23 miliardami korun (údaj za rok 2011, nejnovější z dostupných). Oproti tomu české jaderné elektrárny se do seznamu 662 největších evropských znečišťovatelů vydávaným EEA ani neprobojovaly.
Solární energie se vrací tam, kde měla být
Za pozornost stojí vývoj ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, jejichž celkový podíl je mírně přes deset procent. Změny se dějí ve skladbě tohoto podílu. Zatímco fotovoltaická výroba elektřiny se zvýšila pouze o 2,3 % na 2,2 TWh, ostatní způsoby výroby z obnovitelných zdrojů rostly významně rychleji.
Na první pohled to nedává smysl. Fotovoltaika zažívala v minulém roce bouřlivý cenový vývoj a náklady na výstavbu solárních elektráren klesly na historické minimum. Jenže na ochotě investorů se podepsala solární daň a ukončení státní podpory, takže dobíhaly spíše staré projekty a nově se stavěly hlavně menší akce, u kterých stavitelé počítají spíše se zajištěním vlastní energetické soběstačnosti než s významnými dotacemi od státu. To je ale také docela dobrá zpráva. Solární energetika se vrací k tomu, čím měla být, nebýt nevyvážené a nedomyšlené státní podpory.
Největší nárůst potkal bioplynové elektrárny, tedy ten druh výroby, kdy se biohmota rozkládá na bioplyn, jenž se následně spaluje. V této statistice není započítán skládkový plyn, jehož využití v Česku je zatím marginální. Spalováním skládkového plynu se vyrobilo v roce 2012 jen 8,7 GWh, nepatrně více než o rok dříve. Zato bioplyn zažívá rozmach. Vzestup činil 72 % a předstihl produkci elektřiny ze zemního plynu. V absolutních číslech je to ale stále málo, jen 1,2 TWh.
Proč ta obliba bioplynu? Tak především proto, že bioplyn je technicky i investičně relativně snadno realizovatelný i při běžné zemědělské výrobě. Obnáší vlastně využití organických zbytků. A má své energetické výhody, je vlastně jedním z mála obnovitelných zdrojů, u něhož lze produkci elektřiny v čase regulovat, není závislý na rozmarech počasí. I proto bioplyn a biomasu Evropská unie tlačí. Má i negativní stránku: rostoucí využívání nikoliv zbytků, ale plodin, jako je kukuřice či obilí, pro výrobu biomasy zvyšuje vstupní ceny potravin.
Mírné zvýšení produkce elektřiny z jaderných zdrojů má na svědomí navýšení v dukovanské jaderné elektrárně. Ani tady se žádné velké překvapení neudálo.
Monopolizace jménem ČEZ
Přesto k určitým škatulatům došlo. Nejzajímavější jsou ta kolem prakticky monopolního výrobce elektřiny, společnosti ČEZ, která obstarává produkci více jak 70 % elektrické energie.
Česko se díky pozici ČEZu pohybuje ve skupině zemí EU, v nichž je energetika prakticky ovládaná jednou firmou. Patří sem spíše drobnější země s výjimkou Francie, kde EdF drží podle Eurostatu přes 86 %, dále geograficky specifické státy jako Kypr a Malta, kde místní výrobce elektřiny drží 100 %. Naopak v řadě vyspělých států EU se drží podíl největšího výrobce elektřiny hluboko pod polovinou. V Německu a v Itálii je to 28 %, v Británii 21 % a Norsku 30 %.
Ukazuje se také, že tohle je velmi ostrá dělicí čára mezi přístupem k energetice v jednotlivých státech. Zatímco Francie a například Česko vsázejí na centrální energetiku, výstavbu obrovských a nákladných energetických zdrojů a vyjadřují se velmi zdrženlivě k decentralizované, distribuované energetice, Německo i Británie se od centrálních zdrojů elektřiny odklánějí a přiklánějí se k malým lokálním zdrojům.
ČEZ Obnovitelné zdroje
Podle obchodního rejstříku sice společnost ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o., existuje už od roku 2000. Žádnou mystiku v tom ale nehledejte. ČEZ prostě využil „eseróčko“, které už nepotřeboval (původní Východočeské elektrárny), a z něj v roce 2005 udělal firmu ČEZ Obnovitelné zdroje, kam postupně vkládal své energetické aktivity v obnovitelných zdrojích. Nejdříve šlo o menší vodní elektrárny (Hracholusky, Předměřice, Spytihněv nebo Kníničky), později nová malá vodní díla (Mělník), postupně začaly přibývat projekty větrných a zejména fotovoltaických elektráren.
K nemalým posunům v rámci ČEZ Obnovitelné zdroje došlo na sklonku roku 2012, kdy se z firmy odštěpil „ČEZ OZ uzavřený investiční fond, a. s." ČEZ do této společnosti zároveň vyčlenil řadu funkčních aktiv v obnovitelných zdrojích (například několik fotovoltaických elektráren v Ralsku, Buštěhradu či Vranovskou Ves). V plánu jsou další výstavby či akvizice celků v Německu, Polsku nebo v Rumunsku.
Například v Rumunsku ČEZ provozuje největší větrný park v Evropě s výkonem 600 MW. Fond je určen pouze pro takzvané „kvalifikované investory“, tedy instituce, jako jsou penzijní fondy, pojišťovny a zkušení investoři. ČEZu pomáhá financovat expanzi do velkých zahraničních projektů. Je to velmi významný krok, který z pohledu ČEZu ředí rizika a umožňuje agresivnější expanzi.
Prodej Chvaletic a hlavně Temelín
Nejvíce emocí a rozruchu vzbuzovaly a ještě vzbuzovat budou plány na prodej elektráren ČEZu. Zatím není jasné, komu a jakou ČEZ vůbec prodá. Zatím největší šance se přikládají prodeji Chvaletic, které by podle informací Aktuálně.cz měl koupit Energetický a průmyslový holding (EPH), společná firma skupin PPF, J&T a manažera Daniela Křetínského. Ve hře je také prodej elektrárny v Počeradech, Tisová/Mělník 3 a černouhelných Dětmarovic. Vše záleží na propletenci nabídek, požadavků Evropské komise na snížení podílu ČEZu na místním trhu, dostupnosti a ceně uhlí i další strategii.
A tím se dostáváme k největšímu trháku: tendru na dostavbu Temelína, fakticky výstavbu celé nové jaderné elektrárny v objektu té stávající. Dva bloky minimálně zdvojnásobí produkci elektřiny a odhadovaná cena 300 miliard Kč bude největším investičním soustem. Hlavní potíží ale není ani tak to, zda se vrátí do tendru vyřazená Areva či jak moc bude výběru jaderných technologií sekundovat Miroslav Šlouf, ale vůbec to, kde na podobnou investici vzít.
ČEZ má jistě přístup k velmi benevolentnímu financování, jenže ve světle posledních upozornění agentury Moody´s na propady cen kontraktů na elektřinu je otázka, zda se tolik peněz s tak dlouhou splatností v nejistém průmyslu sežene. Lze používat emotivní argumenty, že elektřina bude vždy třeba, jenže tak jednoduché to není.
V roce 2012 se z Česka vyvezlo více jak 17 TWh elektřiny, to je více jak pětina celkové produkce, čímž padl další rekord. A to je živná půda pro argumenty odpůrců výstavby Temelína: není potřeba. Nárůst spotřeby elektřiny je minimální a další skoky se očekávají až s případným masivním rozšířením elektromobilů, protože energeticky náročný průmysl se do Česka nehrne. Jenže inteligentně dobíjené elektromobily zase mohou být vhodnou skladovou platformou pro elektřinu z obnovitelných zdrojů, mohou tedy vyvažovat nerovnoměrnost produkce elektřiny a naopak mohou přispět k rozložení spotřeby v čase. Samozřejmě za předpokladu, že se naučíme jejich dobíjení dálkově a inteligentně řídit.
A to je jisté memento pro Temelín.
Nevelký výhled nárůstu spotřeby elektřiny v Česku, nízké ceny elektřiny v zahraničí, kdy se v poslední době dostaly ceny na burze dokonce do záporu, „kupcům“ se platilo za její odběr (elektřinu nelze vyhazovat a těžko ji skladovat, tak proto), a jen nízké a velmi postupné snižování produkce v uhelných elektrárnách. Nic z toho nepřidá na klidu případným investorům do třistamiliardového projektu. I proto ČEZ bojuje o státní garance, tedy příslib, že se ze státního rozpočtu doplatí případná nižší cena elektřiny.
Jenže očima pragmatického ekonoma k tomu není důvod. Naděje, že spotřeba elektřiny skokově během pěti let vzroste, není dnes velká. I značné výkyvy ve spotřebě může kompenzovat výstavba malých zdrojů a snížení vývozu.
Tato úvaha nám pomůže ověřit, jak moc ostrá je dělicí čára mezi státy s významnou rolí mamutích energetických společností.
Patrick Zandl
