Od 22. června 1941, kdy nacistická vojska vtrhla do Sovětského svazu, až do počátku července téhož roku bylo ve věznicích na Západní Ukrajině, přesněji řečeno na polském území okupovaném Sověty od roku 1939, povražděno příslušníky NKVD přes 22 tisíc vězňů.

Jednalo se zejména o politické vězně označené za "nepřátele lidu", které NKVD nestačila a ani nechtěla evakuovat před nacistickým útokem do vnitrozemí. Namísto propuštění na svobodu se proto rozhodli tyto lidi raději povraždit.

V sovětských věznicích byly v té době internovány i stovky československých uprchlíků před nacismem i jinak perzekuovaných krajanů. Většina z nich sice skončila v táborech gulagu, avšak desítky lidí českého původu transport do lágrů nestihly, a zákeřná smrt si pro ně proto přišla ve spěšně opuštěných věznicích.

Související

Utrpení, šílenství, smrt. Neznámé příběhy Čechů, které semlel sovětský gulag

Infografika

I jejich krev tak zalila ono pověstné "krvavé území", jež si nejprve rozdělili - a následně o něj soupeřili - Josif Stalin s Adolfem Hitlerem. Svědectví o utrpení zavražděných Čechů po dlouhých letech vydaly otevřené archivy KGB na Ukrajině, dochovaly se i vzpomínky těch, co masakry přežili.

Přibližně od poloviny 30. let se území Polska, Běloruska, Ukrajiny, pobaltských států a západního okraje Ruska stalo na další desetiletí předmětem nevídaného politicky motivovaného násilí na civilním obyvatelstvu, jež si vyžádalo kolem čtrnácti milionů obětí. Americký historik Tymothy Snyder region nazval termínem "krvavé země".

Právě tady probíhala okupace ze strany nacistického Německa i sovětského Ruska, zde se naplňovaly nacistické vize o vyhlazení Židů a vytváření životního prostoru pro vyvolenou rasu, ale i sovětské záměry spočívající v očištění nově nabytého či pohraničního území od nepřátelských elementů.

Jedni čekali na záchranu od nacistů, druzí od Sovětů

V neposlední řadě se krvavé země záhy proměnily v dějiště válečného konfliktu mezi oběma totalitními mocnostmi. Místo zaplnilo zoufalství i marné naděje zdejších lidí. Na jedné straně miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.

Související

Sovětský kat s vlídnou tváří poslal Čechy do gulagů a na smrt. Pak ho popravili

V kolektivní historické paměti jsou proto pevně zakotveny názvy "hlavních měst" krvavých zemí - Osvětim či Treblinka, spojených s nacistickým masovým vyvražďováním milionů civilistů, zejména Židů. Ve všeobecnou známost vstoupil i Katyňský masakr z dubna 1940, kdy Sověti povraždili přes 20 tisíc Poláků.

Veřejnosti méně známá je pak například tragédie v Kamenci Podolském z 27. až 28. srpna 1941, historiky často prezentovaná jako první masová likvidace v rámci vize o konečném řešení, neboť tam bylo Němci postříleno 23 600 Židů. Pár dnů předtím, 9. července, už ale začalo vyvražďování Židů v Žitomiru, kde bylo zabito na 10 tisíc lidí. V nedaleké Vinici pak 22. září 1941 přišlo o život 28 tisíc Židů. Tím však výčet měst a obcí, kde působily speciální jednotky Einsatzgruppen, teprve začal.

Nicméně krvavé země nepohřbily své první oběti až během válečného konfliktu mezi nacisty a bolševiky. Hromadnou popravu zažil výše zmíněný Žitomir již tři roky před napadením Sovětského svazu, když v den svatého Václava 28. září 1938 popravili v tomto městě příslušníci NKVD osmdesát Čechů - členů Sokola, učitelů a dalších významných členů české krajanské komunity.

Stali se obětí vlny nebývale "velkého" teroru, kterému v letech 1936-1938 padlo v Sovětském svazu za oběť 800 tisíc obyvatel, z toho kolem 1500 lidí s českými kořeny.

Utekli před nacisty, skončili v gulagu, bojovali

Češi přicházeli do budoucích krvavých zemí za prací ještě za časů carského Ruska, později sem mířili pomáhat dříve usazeným krajanům nebo přímo budovat komunistickou společnost. Největší imigrační vlna nastala po vypuknutí druhé světové války v roce 1939, kdy z okupovaného Československa odešly tisíce uprchlíků.

Související

Zapálený komunista, rudý tyran, lidská troska. Gottwald byl prezidentem až do smrti

64 fotografií

Část z nich zemřela následkem útrap a vyčerpání, další část padla za oběť nacistické perzekuci. Většina z přibližně osmi tisíc osob, jimž se podařilo dostat na sovětskou stranu, byla pozatýkána NKVD a odeslána na nucené práce do gulagu. Převážně skončili ve vzdálených a nehostinných krajích této velké země, kde jim nacistický útok na Sovětský svaz "kýžené osvobození" ze strany wehrmachtu nepřinesl.

Přesto se jejich situace po 22. červnu 1941 radikálně změnila. Na základě amnestie vyjednané se Sověty koncem roku 1941 exilovou vládou v Londýně byli mnozí z nich z lágrů propuštěni do československé vojenské jednotky vznikající v SSSR. V bojích o krvavé země jich pak nemálo padlo.

Červnový útok nacistického Německa na SSSR se naopak tragicky dotkl části krajanů internovaných ve věznicích na západním okraji bolševického impéria. Sovětský svaz, vázaný s nacistickým Německem smlouvou o přátelství a spolupráci z 28. září 1939, byl totiž útokem svého "spojence" tak zaskočen, že nezvládal ani evakuaci ohroženého civilního obyvatelstva, natož pak lidí zavřených ve věznicích.

Vraždy ve 34 vznicích jen na západní Ukrajině

V tomto případě se Sovětům nabízely dvě možnosti, otevřít brány věznic a propustit je na svobodu, nebo je zlikvidovat. Rozhodli se pro druhé řešení, jež postihlo zvláště politické vězně z řad Poláků, Ukrajinců, Estonců, Litevců, ale i Židů a několika desítek Čechů.

Související

Agnessa spadla z čekistické smetánky až na dno gulagu. Před realitou zavírala oči

Na území okupovaném Sověty v důsledku dohody Stalina s Hitlerem v rámci paktu Molotov-Ribbentrop byly během několika týdnů povražděny desítky tisíc vězněných osob. Jen na Západní Ukrajině se do lidí střílelo ve 34 věznicích.

Již v samotný den německého útoku bylo povražděno vybrané osazenstvo věznic v Przemyslu, Lucku nebo ve Lvově. Den po útoku, 23. června 1941, bylo sice vydáno nařízení NKVD k evakuaci 23 tisíc vězňů do sovětského vnitrozemí, avšak rychlý postup německých vojsk to bezpečnostním složkám neumožnil. NKVD tak spustila krvavou lázeň, během níž ztratilo život v průběhu několika týdnů 22 tisíc vězňů.

Soupis českých obětí se dochoval v pozůstalosti lvovského historika českého původu Evžena Topinky (1941-2011), předané v roce 2012 historikům ÚSTR. Historik Topinka jako jeden z členů komise, která zkoumala případ vyvraždění věznic na základě dokumentů nalezených v bývalém archivu KGB na Ukrajině, dnes Státním archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU), identifikoval 55 popravených krajanů v osmi věznicích Západní Ukrajiny.

"Popravy" kulomety a granáty

Nejvíce vězňů bylo povražděno ve Lvově. Ve sklepeních, na nádvořích i přímo v celách tamních tří věznic našlo smrt vykonanou pomocí střelby z pistolí, kulometů nebo odjištěním granátů čtyři tisíce osob. Největší jatka se odehrála ve věznici NKVD č. 1, na Lonckého ulici (dnes se zde nachází nejen archiv SBU Lvovské oblasti, Muzeum věznice, ale i digitalizační pracoviště ÚSTR, kde se skenují tisíce spisů sovětských bezpečnostních složek k represím krajanů).

Související

Obrazem: Galerie z hradčanského Domečku - sadističtí vrazi a jejich oběti

24 fotografií

Historik Mečislav Borák popravám ve věznicích věnoval kapitolu své knihy Zatajené popravy. Mimo jiné v ní píše následující: "V Sambiru bylo povražděno asi 1200 vězňů, většinou dávkami ze samopalů a granáty, jejich těla zakopali do sklepů nebo do společného hrobu na pahorku nad Dněstrem. Asi tisíc mrtvých v Drohobyči bylo zakopáno na nádvoří a ve sklepech budovy NKVD i na místních hřbitovech."

Studenti Pedagogické fakulty, která se v budově později usídlila, neměli o hrozném tajemství školního dvora ani tušení, teprve exhumace provedené v 90. letech zjistily pravdu. Ve Stanislavově bylo zastřeleno asi 2500 vězňů. Více než polovina obětí se našla hned po příchodu Němců v jámě na nádvoří věznice a ve třech sklepích, kde byli vězni též mučeni. Další oběti byly nalezeny až v 90. letech v hrobech na místě Demjaniv Laz, kde později vznikl památník.

"Tisíc mrtvých vězňů ukrývala věznice v Ternopolu, dalších 800 vězňů z Ternopolské oblasti bylo povražděno v Čortkivu, odkud zhruba stejné množství osob odvezli k popravě do Umani. Velký masakr se odehrál v Lucku ve Volyňské oblasti, kde známe jmenovitě 2754 obětí, určených při německých exhumacích," popsal historik Borák.

Hráli mrtvé, přežili

V posledně jmenované věznici v Lucku přežili masakr dva čeští vězni: ředitel pivovaru Josef Malínský a velitel hasičské posádky Václav Mesner, jejichž příběhy před lety zaznamenal badatel Václav Dufek a historikům ÚSTR se nyní podařilo nalézt alespoň části jejich spisů (více v boxech).

Historik Mečislav Borák během výzkumu zjistil, že několik poprav Čechů se v tomto období odehrálo i v sovětském vnitrozemí. Například Vladimír Čížek, narozen v roce 1899 v obci Sulymivka v Kyjevské oblasti, byl z nezjištěných důvodů 15. června 1941 Vojenským tribunálem odsouzen k trestu smrti a 21. června 1941 v Kyjevě zastřelen, v roce 1957 byl rehabilitován.

Borák dále uvádí Emila Giňka, narozeného v roce 1900 v obci Helbrun na Krymském poloostrově, který byl zatčen 1. ledna 1935 a odsouzen do Usťvymlagu na severu Ruska. Zde mu byl 29. července 1941 rozsudek změněn na trest smrti, zastřelen byl v hlavním městě Republiky Komi Syktyvkaru.

Před několika lety se podařilo historikům ÚSTR získat v archivu SBU spis Františka Stárka, strýce známého českého disidenta a publicisty Františka "Čuňase" Stárka, jenž se narodil v české obci Lipová, následně žil v Dněpropetrovsku, kde pracoval jako zámečník v družstvu Metaloremont. Za kontrarevoluční agitaci byl 13. srpna 1941 odsouzen k trestu smrti a 5. října 1941 v Dněpropetrovsku zastřelen. Rehabilitován byl v roce 1991.

Ve Lvově řádila NKVD nejvíc

Vraťme se ale do Lvova, kde NKVD řádila nejvíce. Ihned po příjezdu do města, 30. června 1941, využila nacistická propaganda masakr k protisovětské agitaci a rozdmýchání protižidovských vášní, když za hlavní strůjce obvinila Židy.

Jak ukazují dobové snímky i nacistická filmová reportáž, byli krátce po příjezdu Němců pochytáni na ulicích místní Židé a přinuceni holýma rukama exhumovat mrtvé, které pak skládali na dvoře věznice Lonckého. Snímky z exhumací a srdceryvné scény příbuzných, identifikujících oběti sovětského zločinu, byly hojně využívány nacistickou propagandou.

Související

Vědci objasnili, co stálo za zkázou Ďatlovovy výpravy. S vyřešením záhady pomohl film

58 fotografií

V přímé souvislosti s tímto zločinem NKVD a svalením viny na židovské obyvatelstvo propukly ve Lvově 1. července 1941 násilnosti vůči Židům, a to jak ze strany nově zformované ukrajinské milice, tak i místní lůzy. Tragickým výsledkem lvovského pogromu bylo několik tisíc mrtvých. Již druhého července 1941 přijela do Lvova část oddílu Einsatzgruppe C, která ve vyvražďování Židů brzy převzala hlavní iniciativu.

Ve snaze rozdmýchávat protisovětské a protižidovské vášně a zakrýt vlastní zločiny věnovala nacistická propaganda rozkrytí sovětských masakrů velkou pozornost a nemířila pouze na místní obyvatelstvo, kterého se bezprostředně dotýkaly, ale i na obyvatele Říše a jeho satelitů a spojenců. Nevyhnula se tak Slovensku, Maďarsku ani protektorátu, odkud mířili na místa spojená se sovětskými zločiny experti i novináři.

Delegace u masových hrobů

Již na přelomu září a října 1941 se na Západní Ukrajinu vydal i budoucí komunistický prezident Československa Gustáv Husák. Návštěvu míst spojených se sovětskými zločiny zorganizoval velitel Hlinkovy gardy a ministr vnitra Slovenského státu, kolaborant a antisemita Alexandr "Šaňo" Mach.

Cílem bylo přesvědčit levicově smýšlející slovenské osobnosti o skutečné povaze Sovětů. Na místě masakru ve Vinnici byl jedním ze čtrnácti zahraničních patologů exhumacím přítomen i profesor soudního lékařství na tehdejší Slovenské univerzitě v Bratislavě Herman Krsek, pocházející z českých zemí.

Související

Samopalník Raichl obrazem: Mukl z gulagu, který chtěl zlikvidovat prokurátora Vaše

44 fotografií

Informaci o nálezu masových hrobů v Katyni, které získaly světovou pozornost, oznámil německý rozhlas v noci z 12. na 13. dubna 1943 a zahájil tím rozsáhlou protisovětskou kampaň, která měla vyburcovat nacisty porobené národy v boji proti Sovětskému svazu. Z protektorátu byli přímo na místo masakru Poláků vysláni nejen čeští forenzní patologové, ale i reportéři.

Do Katyně měl zamířit i spisovatel Jan Drda, kterému se však podařilo z akce vyvléct. Místo něj jel spisovatel František Kožík, jenž o sovětských masakrech poté referoval například v rozhlase. Stejně jako v případě propagandy mezi ukrajinským obyvatelstvem se i v protektorátu vina za vraždění přičítala Židům. Například Národní politika z 15. dubna 1943 přinesla článek "Krveprolití v lese u Katynu prováděli Židé".