Soul (od našeho zpravodaje) - Na první pohled jsou tři ženy úplně stejné jako ostatní v Jižní Koreji. Je jim čtyřicet nebo přes čtyřicet, mluví korejsky, ale narodily se za hranicí, která rozděluje obě Koreje nejenom na dvě strany a dvě země, ale spíše na dvě jiné planety.
Pocházejí ze Severní Koreje a na jihu skončily po dramatickém útěku přes Čínu. Měly štěstí v neštěstí, protože útěk se jim podařil, nemusely se vrátit zpět. V sídle Komise pro lidská práva v Soulu, hned vedle extravagantní skleněné budovy soulské radnice, vyprávějí své příběhy.
Utečenců ze severu neboli Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) přibývá, vyhání je nedostatek potravin, politická perzekuce a vidina lepšího života za hranicemi nejizolovanějšího a zároveň nejtvrdšího režimu světa.
Cesta za lepším životem ale bývá vykoupena velkým utrpením. Čun Sil-lee se narodila v roce 1968 a několik let byla důstojnicí v severokorejské armádě. Tedy měla poměrně slušné postavení, neboť ozbrojené síly jsou v KLDR na prvním, nejdůležitějším místě.
V polovině devadesátých let zemi zasáhl hladomor a docházely peníze. Armáda propouštěla, na dlažbě se ocitla i Čun Sil-lee. Najednou neměla na živobytí a v zemi, která sama sebe představuje jako ráj pracující inteligence, dělníků a rolníků, nemohla sehnat práci.
Měla malou dcerku, tak se rozhodla pro emigraci přes Čínu. První pokus jí ale nevyšel.
"Chytili mě a pak bili a mučili. Svázali mě a bodali jehlou. Když jsem křičela, říkali ´tak ty máš ještě sílu křičet?´ a ještě víc mě trýznili. Přitom se na to dcera musela dívat," vypráví Čun Sil-lee.
Hranici do Číny se jí přes řeku Jalu podařilo přejít v roce 2007, ale pak začal další horor. Dostala se do rukou obchodníků s lidmi, kteří se v příhraničních oblastech Číny často zmocňují severokorejských žen na útěku.
Oddělili ji od dcery, kterou údajně někomu prodali. Od té doby ji neviděla, nedokázala ji najít. "Jestli žije, je jí devět let. Ale nemám o ní žádné zprávy. Tady žiji od roku 2007, ale je to šílený život plný depresí," říká žena.
Podle ní je obtížné lidem mimo KLDR vysvětlit, jak špatná je tam situace. "Cizinci přijíždějí jenom do Pchjongjangu, kde je ale vše udělané tak, aby neviděli nic špatného. Na venkově lidé umírají hlady. Mnoho z nich nedostává žádné výplaty, protože prostě nejsou peníze. Zahraniční pomoc přitom k nikomu nedorazí, zabavuje ji pro sebe armáda."
Jiný osud, ale rozhodně ne lepší, měla Čun Pjong-kim. Je jí třiačtyřicet let, doma na severu pracovala jako vedoucí v textilní továrně.
Vládě ale pak došly peníze na platy, takže se továrna zavřela. Čun Pjong-kim se pokoušela vydělávat obchodováním se zlatem, což je v KLDR nelegální.
Přistihli ji a musela do vězení. "V zemi je málo jídla a pro vězení to platí dvojnásob. Musela jsem chytat hady a hmyz, jinak tam nepřežijete. Vězni často umírali na podvýživu a nemoci. Jednou jsem viděla, jak v prostoru věznice běží pes s kusem lidské ruky v tlamě," vzpomíná žena.
Když se z vězení dostala, viděla jediné řešení. Přes Čínu utéci do Jižní Koreje.
Korejci si letos připomínají šedesáté výročí konce války, která poloostrov v roce 1953 neprodyšně uzavřela. Výročí ale mělo svéráznou "oslavu" poté, co Korejská lidově demokratická republika provedla v prosinci třetí jaderný test a během jara opakovaně vyhrožovala Jižní Koreji, Japonsku či Spojeným státům zničením.
K válce nebo nějaké menší ozbrojené konfrontaci nakonec nedošlo a výhrůžky severokorejských vůdců na čas umlkly.
Podle Čun Pjong-kim by si ale mnoho Severokorejců paradoxně válku s jihem přálo. Ovšem ne proto, že by Jižní Koreu chtěli zničit.
"Někteří lidé jsou už tak zoufalí, že opravdu válku chtějí. Doufají, že by nějakým způsobem vedla k průlomu. Že by se stalo něco, co by změnilo současnou situaci k lepšímu," říká.
V Číně se Čun Sil-lee seznámila s krajankou, která byla rovněž na útěku. Nyní čtyřicetiletou Kim Ču-Kjung. Ani té se útěk nepovedl napoprvé. V Číně sice sehnala práci v restauraci, ale majitel jí několik měsíců nevyplácel mzdu.
Když si mu stěžovala, udal ji na policii. A ta Severokorejku deportovala zpět domů. Dá-li se tak říkat tomu, co ji čekalo. Ve vězení ji prý dozorci bili a křičeli na ni: "Nejsi nic, neexistuješ!" Když po roce a půl věznici opustila, cítila se podle svých slov víc mrtvá než živá.
Ale nevzdala to a znovu utekla do Číny. Tentokrát se jí podařilo dostat do Jižní Koreje.
Příchozí uprchlíky čekají na jihu dlouhé výslechy. S cílem zjistit, nakolik je jejich příběh věrohodný. Ti, kteří projdou, získají právo pobytu v Jižní Koreji, ovšem to neznamená, že život mají jednoduchý. Byť se to s hrůzami KLDR nedá srovnávat.
"Trochu tady žijeme jako cizinci. Pro Severokorejce je například docela obtížné sehnat dobrou práci. Také jazykově se od sebe vzdalujeme. Byla jsem překvapená odlišnostmi. Pokud bude Korea ještě nějakou delší dobu rozdělená, lidé ze severu a jihu si nejspíše úplně přestanou rozumět," říká Čun Sil-lee.
Režim Kim Čong-una se snaží držet pětadvacet milionů Severokorejců v co největší izolaci. Mobily a internet tam existují, ale nelze se dovolat do ciziny ani dostat se na zahraniční internetové stránky.
Poslech jihokorejského rádia nebo sledování DVD s jihokorejskými filmy je nelegální a hrozí za to vězení. Přesto se podle uprchlic situace mění a vláda už nemá situaci úplně pod kontrolou.
Na otázku, zda lidé věří oficiální propagandě o tom, že za hranicemi KLDR je mnohem strašnější život, odpovídá Čun Sil-lee: "V sedmdesátých a osmdesátých letech tomu ještě dost Severokorejců věřilo. Ale dnes už ne. I přes zákaz filmů a cizího rozhlasu mají povědomí o tom, jak to vypadá jinde. Lidé otevírají oči a sílí přesvědčení, že režim dlouho nevydrží."
Pchjongjang ale jakýmkoliv výzvám na změnu odolává. Peníze jdou přednostně na armádu a výzbroj, včetně raket dlouhého doletu a jaderných testů. Kolik lidí od devadesátých let podlehlo hladu, nelze spolehlivě zjistit, někteří emigranti hovoří o více než milionu mrtvých.
"Osobně jsem proti tomu, aby svět do Severní Koreje posílal pomoc, k potřebným lidem se nedostane, lidi o ní ani nevědí. A jenom to prodlužuje život režimu," říká Čun Pjong-kim, která na severu zanechala příbuzné včetně sestry.
Doufá, že se jednou dožije sjednocené Koreje. Ale to se podle ní nestane, dokud rodina Kimů, která ovládá sever už ve třetí generaci (před Kim Čong-unem vládli jeho děd Kim Ir-sen a pak otec Kim Čong-il), nějakým způsobem nepřijde o moc.
Ale jak se to stane a kdy? "Možná budou mnozí překvapeni, že dříve, než čekají," usmívá se tato bývalá severokorejská vězeňkyně.
