Tel Aviv - Hugo Marom, původně Maisel se narodil 9. října 1928 v Brně do židovské rodiny, která se živila zlatnictvím. Předkové jeho otce Rudolfa Maisela, legionáře a obchodníka, žili v Čechách stovky let, ze staré židovské rodiny pocházela i maminka, sportovkyně a olympionička.
Koncem třicátých let si paní Maiselová uvědomila, jaké nebezpečí představuje Adolf Hitler a začala přemýšlet o emigraci. "Pochopila, že to, co píše v Mein Kampf, myslí vážně," řekl Hugo Marom ve vzpomínkách pro neziskovou organizaci Post Bellum.
Otec však nechtěl o odchodu ze země slyšet, odhodlal se až po okupaci - Maiselovi stihli vypravit do ciziny už jen děti. Dětské transporty organizovali (řečeno dnešní terminologií) britští lidskoprávní aktivisté - nejen slavný Nicholas Winton, ale také Doreen Warrinerová a Trevor Chadwick, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová, Josephine Pikeová a řada dalších.
V srpnu 1939 odjížděli díky nim Hugo a jeho bratr Rudolf do bezpečí, ale také do neznáma - o Británii nevěděli téměř nic, Hugo uměl anglicky pár vět. "My jsme se přesto necítili nějak strašně, bylo to, jako jet někam na tábor," vzpomínal Hugo Marom pro Post Bellum.
"Nesrovnatelně horší to bylo pro rodiče, kteří museli udělat neobyčejně těžké rozhodnutí. Museli nám dodávat odvahu, a přitom nevěděli, kdy a jestli vůbec nás ještě uvidí a jak budeme žít. Mohli si s námi jenom psát, a to ještě velmi omezeně. Mám velkou rodinu, a teprve teď chápu, co to pro rodiče muselo znamenat - vzdát se dětí. Byli to skuteční hrdinové těch kindertransportů, nemělo by se na ně zapomenout. Myslím, že by měli mít pomník."
Ve Velké Británii
Když se Hugo s Rudolfem dostali do Londýna, měl na ně na nádraží čekat opatrovník - nikdo ale nepřišel a pět kluků (bratři Maiselovi a Tomaszovi) zůstalo na Liverpool street station až do noci, dokud si jich nevšiml místní taxikář, který se rozhodl, že se o ně postará.
"Ptal se, na co čekáme. Řekl jsem, že nevíme. A on, jestli prý nemáme hlad. Tak jsme řekli, že ano, tak on dal našich pět kufrů do taxíku a vzal nás na fish and chips. To jsem neznal a dodnes je to moje oblíbené jídlo. Pak nás odvezl k sobě domů," vzpomínal později Marom.
Po dvou dnech našel taxikář pro kluky místo na ubytovně německých židovských uprchlíků: "Tenkrát byli Němci prostě nepřátelé. A v dopise, který ještě mám, mi rodiče psali, že máme být s těmi dětmi zajedno, že se s nimi nemáme prát, protože to jsou taky Židi, ne Němci."
Bratři Maiselovi pak prošli různými britskými opatrovnickými rodinami, Hugo se ve třinácti letech začal učit ševcem a nakonec se oba dostali na Československou státní školu ve Walesu, kde studovaly děti československých diplomatů a vojáků. Rodiče Maiselovi byli za nacismu zavražděni, stejně jako většina příbuzných.
Letcem
Hugo Marom se po osvobození vrátil do Československa, absolvoval pilotní výcvik a v devětačtyřicátém odjel do Izraele. Na dva týdny se ještě zapojil do války o nezávislost, pak se stal pilotním instruktorem.
K příjmení Maron přišel až v Izraeli, v hebrejštině znamená Nebesa. České občanství si ale na rozdíl od rodného příjmení ponechal do konce života.
V roce 1952 se Maron ujal funkce velitele v pilotní škole Kfar Sirkin. O pouhý rok později byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů. V šedesátých letech odešel do civilu a začal se věnovat podnikání. Rozjel úspěšnou firmu na projektování letišť.
Marom usiloval o zachování dobrých vztahů mezi Československem a Izraelem. Po listopadové revoluci v roce 1989 byl jedním z možných kandidátů na prvního československého velvyslance v židovském státě. Je držitelem cen Gratias Tibi a Ceny Karla Kramáře.
Zasadil se také o vybudování památníku rodičům Wintonových dětí na hlavním nádraží v Praze, který byl odhalen minulý rok v květnu.
VIDEO: Vzpomínky Hugo Maroma z archivu Paměti národa:
