Brusel/Praha – "Do zbraně!" bije na poplach Evropská komise.
Činí tak po mnohaletém drastickém škrcení obranných rozpočtů téměř všech zemí Unie. Čeští zbrojní experti, které Aktuálně.cz oslovilo, jsou ale v hodnocení nových plánů Evropské komise na obranu opatrní.
Připomínají, že nejde ani zdaleka o první výzvu na adresu unijních zemí, z nichž většina jsou navíc členy NATO. A většina z nich se minula účinkem.
Nové návrhy Evropské komise chtějí prosadit společná výběrová řízení na nákupy zbraní. 80 procent vojenské techniky totiž podle jejích údajů členské státy doposud nakupují ve vlastních tendrech. Právě zdvojování některých investicí, neschopnost společně nakupovat a vnášet do zbrojních investicí dostatek konkurence je podle odhadů stojí ročně 25–100 miliard eur (v přepočtu minimálně 675 miliard českých korun – pozn. red.).
Dohadování o hloupostech
"Na první pohled to zní krásně. V zásadě správnou myšlenku o kooperaci unijní zbrojní výroby ale vždy zhatily až neskutečné politické a finanční machinace, dohadování se o naprostých hloupostech," varuje odborník na zbrojní projekty Lukáš Visingr.
"Například jinak skvělý projekt na velkokapacitní dopravní letoun Airbus A400M Atlas to zbrzdilo alespoň o deset let. Navíc k tomu unijní země (Německo, Francie, Velká Británie a Španělsko – pozn. red.) dodatečně přibraly i Turecko, což je naprosto šílené," dodává Visingr.
S Tureckem tak podle něj přibyl jen další hlas, se kterým se budou ostatní hádat a přít o konečné podobě i plném operačním nasazení letounu A400M Atlas. Podobné pochyby sdílí ve své nedávné studii v časopise ATM i letecký expert Tomáš Soušek.
Čím více hráčů, tím větší cirkus
Kriticky se na adresu některých manažersky či technicky nezvládnutých zbrojních projektů Evropské unie vyjádřil nedávno i předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel. Například vývoj a výroba víceúčelové stíhačky Eurofighter Typhoon (Itálie, Německo, Francie, Velká Británie a Španělsko – první prototyp vzlétl v roce 1994 – pozn. red.) se podle něj zcela neúnosně finančně prodražily a časově protáhly.
Před tím samým varuje i Lukáš Visingr. "Mezinárodní zbrojní projekty nešetří vždy peníze a nejsou vždy tím nejlepším řešením. Znovu se to – stejně jako u Eurofighteru – potvrdilo při společném projektu jinak skvělé víceúčelové stíhačky JSF F-35 páté generace," říká.
Americký koncern Lockheed Martin v tomto případě přizval ke spolupráci či spolufinancování letounu F-35 Austrálii, Dánsko, Nizozemsko, Izrael, Japonsko, Jižní Koreu, Norsko, Velkou Británii, Itálii a Turecko.
"Od Američanů teď zní: Nic takového už nikdy kvůli zpoždění a předražení dělat nebudeme. Každý chce v takových projektech prosadit své představy a stejně tak bojuje o co největší roli v něm na úkor těch druhých, " připomíná Visingr.
Smysl proto český expert vidí ve dvoustranných či maximálně třístranných zbrojních projektech. Tak jako se například Francouzi s Němci pustili do vývoje nového tanku Leopard 3 a přidají se k nim možná i Poláci. V rámci visegrádské čtyřky by proto byla podle Visingra prospěšná dohoda o vývoji nového bojového vozidla pěchoty.
Shrnuto: nové zbrojní systémy jsou až příliš drahé, aby je v Evropě vyráběl jen jeden stát. Se společnými plány se ale musí opatrně. "Když do projektu zapojíte patnáct zemí – jakousi mezinárodní party –, tak z toho vznikne cirkus a jen se vše prodražuje a zpožďuje," uzavírá Visingr.
Proč si General Dynamics vybral Česko?
Výhodné řešení zvolili podle zbrojních expertů například Poláci. Snaží se navazovat partnerství s velkými zahraničními zbrojovkami, od kterých získají technologie, takže nový zbrojní systém si vyvíjejí už z poloviny sami.
Podobně to dělají Jihokorejci ve spolupráci s americkými zbrojovkami, když je žádají o technologickou asistenci. Výsledkem je tedy nová jihokorejská stíhačka KF-X, která využívá v široké míře americké technologie. Pořád jde ale jen o dvoustrannou a nanejvýš třístrannou spolupráci.
Domácí zbrojovka Czechoslovak Group například získala od amerického koncernu General Dynamics licenci na výrobu, opravy a modernizaci obrněných transportérů Pandur. Podle prezidenta České asociace zbrojního průmyslu Jiřího Hynka ji ale dostala jen proto, že jde o velkou a silnou domácí korporaci, se kterou Američané jednali jako s rovnocenným partnerem.
Zakladatel holdingu Czechoslovak Group Jaroslav Strnad Aktuálně.cz už před časem řekl, že General Dynamics hledal delší dobu partnera v Česku a na Slovensku. "Nakonec si ale Američané a jejich evropští manažeři vybrali nás. A samozřejmě i my jsme měli zájem na spolupráci s významným světovým hráčem. Velká část evropských podniků obranného průmyslu se už stala součástí větších, často nadnárodních skupin. General Dynamics Land Systems Europe je toho příkladem. Naše partnerství s GD je ale jiné v tom, že je rovnocenné," říká Strnad.
Je to jak RVHP
Díky strategické spolupráci s koncernem General Dynamics European Land Systems nebo dalšími zahraničními partnery ze Západu byl tak v Kopřivnici například otevřen nový podnik Tatra Defence Vehicle (TDV) se zaměřením na servis a výrobu zcela nových pandurů.
TDV může navíc podle Strnada působit i jako subdodavatel pro automobilku Tatra Trucks a podílet se na jiném unikátním projektu obrněnců Titus. Nebo může v budoucnu spustit výrobu pásových vozidel.
I Jiří Hynek je ke sdružování či unifikaci výrobně-vývojových zbrojních kapacit v rámci Unie dost skeptický. "Návrhy na podobnou společnou dělbu práce mi připomínají pokusy někdejší socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Unie už podobných návrhů předložila nepočítaně a vždy to skončilo na tom, že ti ekonomicky silnější těm slabším říkali: Zřekněte se této a této zbrojní výroby a my vám ty zbraně dodáme. Tak trochu se proto obávám, že jde o další pokus velkých států, jak se prosadit tam, kde nejsou schopni uspět s cenou, ale i s kvalitou. Když se ale dvě firmy či státy dohodnou na společném obranném projektu, proč by jej nemohla Evropská komise i finančně podpořit?" ptá se Hynek.
Chce komise konkurenci, nebo monopoly?
Jakákoliv výrobní kooperace – a tím spíše technologicky i finančně obtížná zbrojařina – je podle Jiřího Hynka přesto skvělá věc.
Podstatou jeho výhrad je ale jakékoliv centrální nařizování. "Jako kdyby se na společné výrobě nebyly schopny zbrojovky nebo i státy domluvit samy. Anebo třeba tak, že zahraniční dodavatel si najde v Česku partnera na servis a výcvik. Tohle mně naopak dává smysl. Ale k tomu přece nepotřebuji doporučení, natož nařízení Evropské komise," namítá Hynek.
A jasné mu zatím není ani to, že Evropská komise preferuje na jedné straně ve svém "zbrojním apelu" kvůli efektivním nákladům na obranu konkurenci, na straně druhé však zároveň volá po redukci výrobních kapacit, které tu konkurenci tvoří. "Chce tedy Evropská komise konkurenci, anebo monopoly?" ptá se Hynek.
Ostražitý je k mezinárodním zbrojním projektům i bývalý ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování Pavel Bulant, který nyní působí v představenstvu státního výrobce trhavin Explosii.
"Kvůli kvalitě se těšíme mezinárodní reputaci, takže s námi i velké firmy jednají jako rovný s rovným. A proto jsme ostatně uspěli v souboji s velkým koncernem o významnou dodávku spalitelných modulů (přídavné moduly střelného prachu – pozn. red.) pro polské dělostřelectvo. A tohle přece je efektivní mezinárodní kooperace s nemalým ekonomickým efektem. Proč by si ty moduly měli vyrábět Poláci, když my to umíme lépe než oni?"
