Madrid - Nechal se unést myšlenkou, že je nutné bojovat se zlem a nespravedlností, ať to stojí co to stojí, a nadělal si příliš mnoho nepřátel. Chtěl soudit každého, kdo se podle jeho názoru dostal do střetu se zákonem, a teď se sám ocitl na lavici obžalovaných.
V 90. letech minulého století vedl soudce Baltasar Garzón válku s překupníky drog. Za vlády socialistického premiéra Felipa Gonzáleze ostře odsoudil praktiky, které v boji s baskickou separatistickou organizací ETA používaly speciální protiteroristické jednotky GAL. Ty byly kontrolované vládní stranou, za niž přitom Garzón před lety sám kandidoval.
V roce 1998 nechal v Londýně zatknout někdejšího chilského diktátora Augusta Pinocheta. Na přelomu tisíciletí se postaral o zákaz politického křídla ETA, strany Batasuna, a kvůli ostrým vyšetřovatelským metodám používaným v americké věznici Guantánamo na Kubě se pustil i do administrativy prezidenta George Bushe mladšího.
Zálusk dostal i na někdejšího vůdce Al-Káidy Usámu bin Ládina a bývalého italského premiéra Silvia Berlusconiho.
Nejvíce nepřátel si ale nadělal, když v roce 2009 začal stíhat korupci v řadách tehdy opoziční Lidové strany (PP) a rozhodl se pátrat po osudu 114 tisíc osob, které ve Španělsku zmizely za diktatury generála Franka.
Tři krajně pravicová uskupení, Španělská falanga, Čisté ruce a Svoboda a identita, se jej proto rozhodla zažalovat pro zneužití soudcovských pravomocí.
Na Garzónovu obranu okamžitě vytáhl Mezinárodní výbor právníků (IJC), stejně jako organizace na obranu lidských práv Amnesty International (AI) a Human Rights Watch (HRW).
"Případ znamená ohrožení nezávislosti soudů ve Španělsku," citoval deník The Guardian právního poradce AI Huga Relvu.
"Je to vůbec poprvé, co je v demokratické zemi souzen soudce, který se zabýval případy porušování lidských práv," tvrdí Reed Brody z HRW.
Jako před popravčí četou
Kromě toho, že v případu korupce, do níž byli zapletení vysocí představitelé PP, nechal odposlouchávat rozhovory obžalovaných a jejich právníků, ignoroval Garzón zákon o amnestii z roku 1977, vztahující se na zločiny spáchané za Frankových časů.
Španělsko stihla po pádu diktatury tzv. amnésia histórica - o tom, co se v zemi dělo za občanské války z let 1936-1939, se veřejně nesmělo příliš mluvit vzhledem k tomu, že zvěrstva páchaly obě strany, byť mrtvých a popravených bylo nepoměrně více na straně republikánů než mezi nacionalisty.
Za vlády socialistického premiéra Josého Luise Zapatera začala ale Asociace za obnovení historické paměti odkrývat hromadné hroby, v nichž se nacházejí ostatky obětí frankistických represí.
Falangisté se od samého začátku ostře stavěli proti tomu, aby byly "rozedírány staré rány", a obvinili Garzóna, že svými aktivitami podporuje příliš jednostranný výklad tragických událostí občanské války.
Rozhodli se ho proto umlčet a spojili se s konzervativními kruhy působícími v rámci Lidové strany.
Té bylo trnem v oku, že díky Garzónovi muselo skončit hned několik vlivných představitelů PP, včetně stranického pokladníka Luise Bárcenase, několika starostů a poslanců. Od podnikatele Franciska Correy totiž obdrželi úplatky v celkové výši 5,5 milionu eur, mimo jiné ve formě luxusních aut, hodinek či obálek s penězi.
Na soudcovu hlavu tak přistála hned trojice žalob. Kromě výše uvedených dvou obvinění je mu také předhazována korupce, neboť si od jisté španělské banky nechal zaplatit univerzitní přednášky v New Yorku.
"Připadal jsem si jako před popravčí četou," citoval Garzóna po prvním soudním stání deník El País. "Přál jsem si, aby mi sundali pásku z očí, ať se mohu dívat kupředu."
Před popravčí četou soudce samozřejmě nikdy nestane. Za Franka se ve Španělsku popravovalo garotou, železným kruhem, který odsouzenci rozdrtil hrtan, trest smrti byl ale v zemi zrušen s pádem diktatury.
Šestapadesátiletému Garzónovi, který byl v roce 2010 suspendován z úřadu vyšetřujícího soudce, hrozí něco jiného: sedmnáctiletý zákaz výkonu soudcovského povolání. Rozsudek má padnout během několika týdnů.
