František Chudáček z Kežmarku ji dokáže přimět aby znovu a znovu klopýtala do svahu a nechávala za sebe připřahat kmeny pokosené vichřicí.

Dnes je to přesně rok, kdy stromy v Tatrách padly na zem a od té doby je ta práce stále stejná. Kmen omotat řetězy a na několik pokusů mezi pařezy, kořeny a vší tou spouští stáhnout na cestu. Jeden za druhým, od rána do tmy, v dešti, sněhu, šest dní v týdnu, celý rok. "Prr... Curuk!" Někdy je potřeba motorovou pilou prořezat koníkovi cestu. Tatry si prožily své. CO SE STALO čtěte ZDE

Když se kobylka "prepíchne"

"Je to těžká robota," přiznává František. Nejdůležitější pro jeho živobytí v horách je kůň. "Jak ide dobre, je dobre. Jak ide zle, je zle." Pořídit si koně je investice asi za sedmdesát tisíc. Když si kůň zlomí nohu, vydělává se jen těžko. "Kata se nedávno prepíchla, zatěžuji ji teď míň," ukazuje František na ránu na břiše kobylky.

Většina dřevorubců se nechá najímat soukromníky, kteří získali právo kalamitu na určitém "obchodním poli" vytěžit. Ti jim platí za těžbu a sami dřevo prodávají odběratelům. Jak vydělaly firmy z Česka. ČLÁNEK čtěte ZDE

Spokojenost s výdělkem je různá. "Kdo má svůj traktor, může vydělat třeba sto tisíc měsíčně. Za naftu a olej dám tak dvacet, často platím opravy. Zbude ale dost," pochvaluje si Peter Fránek ze Žiliny. Pracuje pro Státní lesy.

Výdělek tu bude ještě dlouho

"Lidi si myslí, že tu vyděláváme statisíce. Já dělám šest dní v týdnu a měsíčně víc než dvacet pět tisíc nedostanu. Z toho platím všechny daně a pojištění," oponuje Matěj Janek z družstva Urbár Štrba. Likvidací kalamity žije už rok.

V nedalekém hotelu Grand, uprostřed pásu zlikvidovaného lesa se od dnešního rána scházejí odborníci i politikové na konferenci o tom, jak v Tatrách dál. Lesní dělníci se však o projekty nových sjezdovek, sportovišť a hotýlků nezajímají. Pro ně je důležité jedno: pořád kolem sebe vidí práci na další dva až tři roky. Turistický byznys po kalamitě. MŮŽETE číst ZDE