Bratislava - Ivetu Radičovou, jednu z nejkvalifikovanějších, nejoblíbenějších a nejodhodlanějších politických postav novodobé slovenské historie, čekají s velkou pravděpodobnosti poslední měsíce kariéry.
Příští rok v březnu totiž nehodlá kandidovat v předčasných parlamentních volbách, které jsou důsledkem pádu její vlády.
Zda opouští politiku definitivně, není zřejmé. Už teď je ale jasné, že se do historie Slovenska zapíše coby první premiérka. A také jako šéfka vlády se zatím druhým nejkratším mandátem - kratší trvání mělo jen devítiměsíční vládnutí Jozefa Moravčíka v roce 1994.
Kde se vzala politička, která před nedávnem šokovala Evropu názorem, že by si Řekově měli z krize pomoci sami, aby nakonec vyměnila záchranný balíček eurozóny za vlastní pád?
Do úřadu podle vlastních slov přišla, aby šetrnými reformami přeměnila Slovensko v evropského tygra. Nakonec se jí podařilo alespoň to, že její země nezískala nálepku evropského potížisty.
Už jako ministryně sociálních věci hovořila o tom, že sociální politika by měla mít za cíl to, aby co nejvíc lidí vystačilo s vlastním příjmem a pomoc státu vůbec nepotřebovalo.
Na druhou stranu neváhala v éře utahování opasků prosadit uvolnění hmotných státních rezerv tak, aby potřební dostali zdarma mouku a těstoviny.
Její boj o rozšíření pravomocí Evropského fondu finanční stability sledoval celý svět v přímém přenosu. Za pozornost ale stojí celá její bohatá politická i profesní kariéra.
Radičová, o níž se v kuloárech hovoří jako o zásadové, férové, ale také až hysterické ženě, se pohybuje v politice od pádu komunismu. Už před sametovou revolucí dávala na tehdejší poměry velmi otevřeně najevo svůj nesouhlas s režimem. Do komunistické strany nikdy nevstoupila, nabídku členství odmítla.
Na podzim roku 1989 se podílela na dopisu adresovaném prezidentu Gustavu Husákovi, v němž signatáři kritizovali zatčení disidentů z tzv. bratislavské pětky. Po sametové revoluci se stala tiskovou mluvčí hnutí Veřejnost proti násilí (slovenská obdoba Občanského fóra), kde působila až do roku 1992.
Po rozpadu federace (prosazovala vypsání referenda) se z politiky stáhla a naplno se věnovala sociologii.
Třináct let, kdy byla mimo politiku, působila na akademické půdě. Přednášela na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, absolvovala roční postgraduál v Oxfordu.
V roce 1997 se stala docentkou, o osm let později profesorkou a ředitelkou Slovenské akademie věd. Zároveň působila jako poradkyně ministra sociálních věcí v pravicové vládě Mikuláše Dzurindy.
Vzestup a pád
Když tehdejšímu šéfovi resortu Ľudovítu Kaníkovi zlomila vaz aféra se strukturálními fondy EU, zaujala jeho místo. V nadcházejících volbách (2006) pak ještě jako nestraník úspěšně kandidovala do parlamentu.
Po volbách se stala nejen členkou Slovenské demokratické a křesťanské unie - Demokratické strany (SDKÚ-DS), ale i její místopředsedkyní a nejoblíbenější tváří. Po celou dobu prosazovala pravicově laděnou sociální politiku s důrazem na vysokou míru osobní odpovědnosti občanů.
V roce 2009 se chtěla coby první žena stát prezidentkou Slovenska. Ve druhém kole ji ale o 12 % hlasů porazil Ivan Gašparovič.
Jen o měsíc později přišel první politický pád. Byla přistižena, jak hlasuje za stranickou kolegyni, uznala svou chybu a složila poslanecký mandát.
Vypadalo to na politickou smrt, ale opak byl pravdou.
Politický comeback
Za velký návrat paradoxně vděčí svému největšímu rivalovi - lídrovi Smeru-SD Robertu Ficovi. Ten upozornil na pochybné financování SDKÚ-DS, což vedlo k odstoupení Dzurindy z čela kandidátky. Na jeho místě stanula právě Radičová.
Parlamentní volby sice nevyhrála, ale jelikož nebyl Fico schopen sestavit vládu, dostala - podobně jako Petr Nečas v Česku - šanci ona. A využila ji.
Ženský časopis Glamour ji dokonce vyhlásil ženou roku 2010.
Jak ale sama řekla v rozhovoru pro Aktuálně.cz, každá party jednou končí. Ta její podle všeho příští rok v březnu.
